Mýty a omyly v survivalu aneb - co se v survivalu neučí
ÚVOD
Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas:
Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat,
čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat,
čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat,
čas házet kamení a čas kamení sbírat,
čas objímat a čas objímání zanechat,
čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat,
čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat,
čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje.
Kazatel 3,1-8
Po posledním politickém převratu, tuším někdy koncem devadesátých let minulého století, se na našem trhu začaly pozvolna objevovat nejrůznější zahraniční publikace a příručky zabývající se problematikou survivalu. (Slovo "survival" je obsahově a významově širší pojem než jeho prostý český překlad "přežití", totéž se týká i všeobjímajícího a obsahově nepřeložitelného anglického výrazu "outdoor".) Jako lehce militantní, bývalý armádní důstojník jsem v této zahraniční literatuře zkoumal, co se od dob zálesáka Ernesta Setona, generála sira Roberta Baden-Powella či našeho junáka – bratra Svojsíka do současnosti v této oblasti změnilo.
Ernest Thompson Seton
(1860–1946)
zakladatel woodcrafterského hnutí (Woodcraft Indians)
(1902 – USA)
Robert Baden-Powell
(1857–1941)
zakladatel skautského hnutí
(1907 – GB)
Antonín Benjamin Svojsík
(1876–1938)
zakladatel spolku
Junák – Český skaut
(1914 – ČSR)
Bohužel, všechny survivalové příručky, které mi prošly rukama, a nebylo jich zrovna málo, mi velmi detailně na desítkách stran popisovaly, jak s úsměvem na tváři přežít uprostřed desetimetrových vln rozbouřeného Atlantiku obklopen hejnem hladových žraloků, jak se chovat v pravé poledne v pouštích Sahary, když máte v nohavici kalhot písečnou zmiji, či jak nezahynout v arktických ledových pustinách s otevřenou dvojitou frakturou kosti stehenní a ledním medvědem na dohled.
Jelikož jsem se však narodil v našich malých českých poměrech a 99,99 % svého života trávím v klidné, po staletí civilizované střední Evropě, došel jsem k závěru, že tyto důmyslné návody jsou našinci platné jak mrtvému zimník. Ono totiž napsat tlustou knihu o ničem není zase až tak těžké (mám už s psaním přece jen také jisté zkušenosti). Těžké je nacpat maximum informací do útlé, cenově dostupné brožurky o sto stranách, která se vejde do kapsy a na niž si čtenář v dnešní uspěchané době najde čas.
Dále se v zahraničních survivalových manuálech dočtete, jak se chovat při nejrůznějších živelných a průmyslových haváriích a katastrofách. Bohužel, náš starý dobrý kontinent je na velké přírodní katastrofy velmi skoupý. Potopy (Pozor, rozlišuj potopy a záplavy. Nelze srovnávat potopy a povodně, např. Severní Čína (1939) – o život přišlo asi 500 000 lidí, Itálie řeka Pád (1951) – zahynulo 100 osob a 30 000 kusů dobytka, Bangladéš (1988) – 1 600 mrtvých s našimi prostými záplavami jako Morava (1997) 50 + 10 obětí a Čechy (2002) 17 mrtvých.), jakožto i veliké lesní požáry jsou nám díky dlouholeté promyšlené urbanizaci odepřeny. Velká zemětřesení a výbuchy sopek, které by nás mohly ohrozit, zde byly naposledy na přelomu staršího a středního paleolitu tj. v době kdy se Homo erectus naučil používat pazourek a tak se z něj stal Homo sapiens (nejmladší české sopky Železná a Komorní hůrka stihly vyhasnout před 200 000 a 500 000 lety) a pády velkých meteoritů a komet na matičku zemi nejsou tak časté, aby mělo smysl se jimi v našem směšně kratičkém životě hlouběji zabývat. No a na krvežíznivé mimozemšťany moc nevěřím. Co se týče průmyslových havárií a katastrof, neznám jediný důvod proč utíkat do lesa, ale znám nejméně deset dobrých důvodů, proč zůstat v bezpečí domu. No a nakonec nám zbývá poslední riziko, velcí masožraví predátoři, jako medvědi a vlci. Tak ty za nás již stačila vybít habsburská šlechta v předminulém století a mikroskopickým predátorům, jako jsou viry a bakterie, se díky acylpyrínu a antibiotikům umíme účinně bránit sami.
Teď si možná kladete otázku: "K čemu je tedy vlastně vůbec dobré zabývat se problematiku survivalu, či technikami přežití obecně?"
Vážení, pravda je totiž někde úplně jinde. My lidé (stejně jako všichni živočichové) jsme ve skutečnosti po předchozích generacích geneticky poznamenáni, chcete-li naprogramováni. Vědomě či podvědomě se survivalem zabývá prakticky každý z nás a s nerealistickými, mnohdy úsměv vzbuzujícími katastrofami to nemá co dělat. Existují dvě obecné úrovně pohledu na survival a v každém z nás jsou obě úrovně v určitém poměru zastoupeny.
Pravěký lovec-sběrač podle malíře Zdeňka Buriana (1905–1981)
Pohled první – lovec-sběrač. První homo sapiens byli lovci a sběrači. Aby přežili, museli migrovat a měnit svoje loviště, jinak jim hrozil nedostatek potravy. Bylo-li jejich momentální loviště "vyjedeno", sbalili si svých pět kůží, hodili oštěp na rameno a šli o kus dál. Díky tomuto neustálému pohybu lidé velmi rychle osídlili celou planetu. Nicméně nějaké geneticky uložené informace o nutnosti změny lovišť v nás zůstaly a proto lidé dodnes rádi cestují, avšak cestování je zde chápáno již ne jako nutnost, ale jako zábava. Survivalista lovec-sběrač (vědomě nebo podvědomě) vychází z teorie: "Dojte-li k jakékoli mimořádné situaci, sbalím si svých pět švestek a půjdu někam, kde je bezpečněji." Do této skupiny survivalistů geneticky patří různí táborníci, čundráci, dálkoplazové a samozřejmě i lovci, rybáři, houbaři atd.
Pravěký chovatel-zemědělec podle téhož autora
Pohled druhý – chovatel-zemědělec. Asi před 10 000 léty se lidé začali zabývat zemědělstvím a chovem dobytka. Díky řízené produkci rostlinné a živočišné potravy byli schopni vytvářet zásoby a přestali být na přírodě tak závislí jako jejich předchůdci lovci a sběrači. Tato nezávislost jim umožnila usadit se na jednom místě a začít shromažďovat a rozhojňovat svůj majetek. Z těchto chovatelů-zemědělců nám také zůstalo něco v genech, avšak místo stád a polí dnes shromažďujeme jejich civilizační ekvivalent – peníze. Survivalista chovatel-zemědělec vychází z teorie: "Dojde-li k jakékoli mimořádné situaci, musím mít dostatek zásob, abych toto nepříznivé období ve zdraví přežil." Do této skupiny survivalistů geneticky patří zahrádkáři, drobní chovatelé a pěstitelé apod.
Avšak mimo tyto dva základní pohledy existuje i pohled třetí – vojenský a ten nemá s geny co dělat. Vojáci jsou jedinou organizovanou složkou, která má v popisu práce učit se a znát techniky přežití a umět je efektivně používat. Každý voják je totiž potenciální diverzant, který může být nasazen v týlu protivníka. Každý voják je potenciální zajatec a jako takový se musí pokusit o únik ze zajetí. Každý voják je potenciální odbojový pracovník, a proto musí být připraven na to, že bude nucen se skrývat. Survivalista voják vychází z teorie: "Dojde-li k jakékoli mimořádné (válečné) situaci, musím být připraven se na nezbytně nutnou dobu ukrýt do bezpečí lesů a skal matky přírody." Na tuto možnost chápání problému autoři survivalových příruček jaksi pozapomněli a jen velmi málo stránek bylo napsáno o tom, jak se stát uprostřed znepřátelené civilizace nebo země neviditelným. A jelikož žijeme v Evropě a ne na Sahaře, chci v této knize hovořit o tom, jak se stát neviditelným uprostřed Evropy v naší rodné České kotlině.
Prvním zajímavým pokusem v tomto duchu byla brožurka Záškodník a později Vlkodlak pana Marka Chlíbka, avšak pohled těchto publikací je spíše dobrodružně-výpravný. Knihy navíc, pravděpodobně z bezpečnostních důvodů, záměrně nedávají přesnější rady a návody, ba dokonce jsou zatíženy i jasnými dezinformacemi. Zda jsou tyto dezinformace způsobeny nedostatkem odborných znalostí či záměrem autora, lze však těžko posoudit. Já se přikláním k verzi záměru, neboť dezinformace jsou do textu zakomponovány velmi umně, tak aby laikem byly jen velmi obtížně rozpoznatelné. Totéž platí i o autorových internetových stránkách (
http://www.specnaz.cz.)
Má však v dnešní době vůbec smysl cvičit se v technikách přežití, cpát se listím pampelišek a špatně propečenými rybami, když na nás za prvním rohem čeká naše stará dobrá česká hospoda s guláškem a pivkem či novodobý symbol našeho konzumního způsobu života – supermarket? Ano, má a existují pro to dva celkem dobré důvody:
První – survival je v současné mírové době především sport a to sport velmi komplexní, kterému se může věnovat naprosto každý, bez jakéhokoli omezení.
Druhý – máte-li za sebou vojenskou službu, kde jste se naučil zacházet se zbraněmi, jste-li dobře vycvičeni v naprosto legálních taktikách přežití, a budete-li mít o trochu více odvahy, než všichni naši ublafaní politici za posledních 100 let, máte všechny předpoklady k tomu, že dojde-li k ohrožení naší staré dobré matičky Evropy, dostanete šanci udělat pro ni více, než umřít odloženi ve starobinci.
Z výcviku přežití vojáků (žen) Rakouské armády (Bundesheer) Kommando Landstreitkräfte (KdoLdSK)
Nyní už konečně můžete namítnout, že toto úvodní žvanění může být pro někoho možná inspirativní, avšak rozhodující je, co mohu říci nového k problematice survivalu, co by dosud nebylo popsáno nebo co byste nevěděli.
Moje odpověď je jednoduchá. Nebudu řešit věci, které již byly tisíckrát a jednou popsány. Špatných plagiátorů je dnes dostatek a smutným důkazem může být internet. Bohužel, díky internetovým pařanům, kteří znají jenom cestu od počítače k lednici, okolo rychlovarné konvice na kávu a nevědí ani jak daleko od jejich domu je nejbližší les, je současný internet doslova zavalen dezinformačními nesmysly ze všech oblastí, survival nevyjímaje.
Jednoho nudného zimního večera, když jsem pozvolna plul po síti a tiše trpěl nad přiblblými teoriemi rádoby odborníků, jsem dospěl k prostému závěru. Jestliže může survivalové stránky dělat stopadesátikilový blb s pěti dioptriemi na každém oku a hemeroidy jako třásně od záclony, pak kdokoli, kdo trefí do nebližšího lesa, aniž by si musel stáhnout mapu okolí svého bydliště z netu, může psát taky. Jelikož se však nechci přidat k této skupině plagiátorů, chci, aby motto mých stránek bylo:
"Mýty a omyly v survivalu aneb Co se v survivalu neučí."
K tomu mi pomáhej Bůh
Nyní ještě musím uvést na správnou míru jeden filozofický problém, na který při čtení možná narazíte a se kterým se chci vypořádat hned na počátku. V textech totiž průběžně mluvím o dvou navzájem protichůdných teoriích.
První teorií je teorie survivalu, čili přežití, což může být ad absurdum chápáno jako přežití za každou cenu i na úkor ostatních osob, doslova a do písmene podle Darwinovy teorie evoluce přírodního výběru. Přežití není jen vůle rozumu, ale především síla pudu a instinktu.
Druhou protichůdnou teorií, o které hovořím, je boj za svobodu a nezávislost, proti případným okupantům nebo civilizaci, ohrožující naše ekonomické, kulturní a společenské hodnoty. Nabádám zde k boji, čili vědomému riziku, které může vést i ke ztrátě života. Boj za svobodu a nezávislost není jen síla instinktu, ale především vůle rozumu.
Co s tímto filozofickým problémem? Držme se moudrosti britského prozaika pana George ORWELA, který řekl: "Abyste mohli přežít, musíte bojovat a bojujete-li, musíte se zašpinit. Válka je zlo a často to menší zlo. Ti, kdo meč zvednou, také mečem hynou a ti, kdo meč nezvednou, zajdou na páchnoucí nemoce."
Jistě, někteří můžete namítnout, že pan Orwel je nám mentalitou trochu vzdálen a "páchnoucí nemoce" jsou jaksi nedílnou součástí naší české mentality a kultury. Vám pak vám mohu nabídnout slova tatíčka Masaryka: "Válka je něco hrozného, nelidského. Ale není válka zlem největším – žít nečestně, být otrokem, zotročovat a mnohé jiné je horší. Válka je zlo, ale obrana je mravně přípustná a nutná." (z Pamětní knihy prvního pluku čs. legií v Rusku, 20 srpna 1917.)