Co je to blackout:
Blackout znamená rozsáhlý výpadek dodávek elektrické energie. Důvodem může být porucha její výroby v elektrárnách nebo selhání přenosové soustavy. Blackout se od běžného výpadku liší tím, že se jedná o rozsáhlý výpadek dodávek elektrické energie na velkém území po dobu desítek hodin nebo dnů, který zasáhne velké množství obyvatel a délku trvání do obnovy dodávky energií nelze s určitostí předvídat. Pokud jde jen o lokální výpadek (město, jedna část města) nebo je-li sice rozsah větší, ale dodávka je obnovena do několika desítek minut nebo jednotek hodin, nelze hovořit o blackoutu.
Málo lidí si uvědomuje, jak choulostivá věc elektrická síť je:
Elektrická síť není neomezenou studnicí elektřiny. Není to žádná zásobárna, baterie či akumulátor odkud si posvítíte. Vaše světlo svítí jen proto, že se o mnoho kilometrů dál „něco“ točí. Když se to „něco“ točit přestane, vaše žárovka zhasne. Elektřiny se ale může vyrobit jen přesně tolik, kolik se v tu chvíli spotřebuje. Kdyby se jí vyrobilo více, napětí v zásuvce by nebezpečně vzrostlo a vaše spotřebiče by to zničilo. Kdyby se elektřiny vyrobilo jen nepatrně méně, než se spotřebuje, napětí by začalo klesat, vaše žárovka by přestávala svítit až by nakonec zhasla úplně. Rovnováha v soustavě je proto velice důležitá a udržuje ji mnoho automatických prvků. Každou sekundu, každou hodinu, celý rok. Pokud vznikne drobná nestabilita, systém odchylku automaticky dorovná.
Zkuste si (hodně zjednodušeně) představit, co všechno se stane, když půjdete doma okolo vypínače a rozsvítíte si na chodbě žárovku:
Drobně navýšená spotřeba ve vašem domě způsobí pokles napětí. Na pokles napětí reaguje regulátor generátoru kdesi ve vzdálené tepelné elektrárně, a aby napětí dále neklesalo, musí se zvýšit jeho magnetické buzení. Více vybuzený generátor však klade větší mechanický odpor, a aby neklesly jeho otáčky, musí otáčkový regulátor vpustit více páry do turbíny. Stalo se a otáčky zůstaly zachovány. Jenže tím stoupla spotřeba páry a začal klesat tlak v kotli. To nelze připustit, turbína by při nižším tlaku nepodala potřebný výkon. A tak na popud regulátoru tlaku se zvýší rychlost dopravníku, který přikládá pod kotel uhlí a teď se tam každou minutu sype o jeden malý kousek uhlí navíc než předtím.
Jak vidíte s takovou drobností, jako je žárovka si systém hravě poradí. Pokud je však nestabilita velká, systém ji nestihne zvládnout (něco se někde včas nestihne doregulovat) a soustava se zhroutí.
Proč se o možnosti blackoutu mluví až poslední dobou?
Souvisí to s vývojem společnosti a její čím dál tím hustší energetickou a informační provázaností (troufnu si říci až smrtelnou). Ale blackout není věc nová. O možnosti blackoutu se vědělo i za minulého režimu (pouze se tak nenazýval). Byl noční můrou energetiků a dělalo se všechno pro to, aby nikdy nenastal. Národní hospodářství bylo striktně plánované a byla striktně plánovaná i energetika. Většina továren měla pevnou pracovní dobu, špičky* odběrů byly přesně známy a počítalo se s nimi už dopředu. Navíc byly každodenně vyhlašovány tzv. odběrné stupně a podle nich se musely provozy řídit. Mít větší než v tu chvíli dovolený odběr bylo přísně stíháno. Často docházelo i k tomu, že byla v určité hodiny násilně omezována výroba, aby nebyl odběr překročený. Větší továrny měly své vlastní podnikové elektrárny, který byly schopné špičku vykrýt nebo dokonce pracovat jako strategická rezerva a v ostrovní provozu pokrýt nejdůležitější technologie továrny, případně i pokrýt strategickou infrastrukturu města. Podnikové elektrárny bývaly velmi často vodní (odvozené od někdejšího historického pohonu, který stál za samotným vnikem továrny v 19. století) nebo i dieselové nebo parní (případně na kychtové plyny). Větší města měla i své městské elektrárny, mnohé sice ještě z dob prvotní elektrifikace, se zastaralou technologií, ale díky tomu většinou plně schopnou nezávislého ostrovního provozu. Od konce druhé světové války, přes „budování socialismu“ až po období tzv. „studené války“ bylo zcela normální, že třeba městská vodárna nebo nemocnice měla vždy záložní elektrárnu se spalovacím motorem nebo byly tyto provozy samostatnou linkou provázány na městskou vodní elektrárnu uzpůsobenou pro ostrovní provoz. Důležité energetické uzly byly přísně střežené a zcela automaticky se počítalo s plným nasazením armádní techniky i lidí. S privatizací se tyto vazby a funkční celky rozpadly. Všichni se domnívali, že to už není potřeba. Onen fiktivní nepřítel „Západ“ přestal být našim nepřítelem a začali jsme žít pod mylným dojmem bezbřehého a časově neomezeného bezpečí. Přestali jsme myslet na ona pověstná „zadní kolečka“ a myšlenku „že by se mohlo něco pokazit“ jsme vytěsnili z našich hlav. Ono udržovat v provozu „něco“, co se použije jen „někdy“ (a nebo možná vůbec nikdy), stojí peníze. Hodně peněz. A v porevolučním období šlo především o peníze. Proč zbytečně plýtvat vlastními penězi? Přenecháme problém jiným, říkali si mnozí. Jenže zavírat oči před realitou však neznamená, že se ona realita sama od sebe změní…
*) Mimochodem snaha dodržet dodávku pro pokrytí ranní špičky za každou cenu a strach z nesplnění úkolu byla jednou z příčin chvatu, nelogického a nebezpečného jednání při najíždění černobylského reaktoru po prodělaném nočním testu (kdy jeho výkon nebyl pro soustavu zapotřebí), což skončilo všeobecně známým výbuchem. Kdyby byl reaktor odstaven úplně, tak jak situace po přílišném snížení výkonu vyžadovala, dodávka do energetické špičky by se sice nestihla, ale reaktor by po několika hodinách bylo možné v klidu od nuly postupně najet na původní výkon. A to bez jakéhokoli nebezpečí, nedej bože výbuchu.