Radiostanice není hračka
PMR ani CB radiostanice není žádná hračka určená pro pokřikování malých dětí. Je to plnohodnotný komunikační prostředek a takto zodpovědně by k němu mělo být jeho uživateli přistupováno. Věková hranice pro její používání sice není stanovena, radiostanice však nepatří do rukou osobám nezodpovědným, ani těm, kteří nejsou schopni nebo ochotni dodržovat zásady obecné slušnosti. Tak jako je nemyslitelné, že by bylo možné jezdit autem po silnici bez dodržování základních pravidel silničního provozu, stejně tak je důležité dodržovat určitá pravidla při používání radiostanice.
Pozor nepřítel naslouchá
Radiostanice není mobilní telefon. Pokud hovoříte s protistanicí, mohou vás na stejné frekvenci (kanálu) slyšet i jiní lidé. Buď mohou jen skrytě poslouchat, takže o nich nevíte (tzv. „zábukáři“) nebo se budou chtít do hovoru vmísit (tzv. „brejci“). Pamatujte na to, a nesdělujte choulostivá osobní data, adresy, telefonní čísla, čísla automobilů, čísla bankovních účtů, piny karet či telefonů. Při komunikaci nepoužívejte vulgárních či hrubých výrazů a to ani v případě „srážky s blbcem.“
Simplexní provoz
To znamená, že pokud posloucháte, nemá význam hovořit. Naopak pokud hovoříte, nic od protistanice neuslyšíte. K přepínání z režimu příjem do režimu vysílání slouží tlačítko označené PTT (Push To Talk – po česku: Stiskni, když mluvíš.) Přepnutí provozu určitou dobu trvá. Když protistanice domluvila, vyčkejte sekundu či dvě, stiskněte PTT, opět sekundu vyčkejte a teprve pak začněte pomalu, jasně a zřetelně hovořit. Teprve když dohovoříte, pusťte tlačítko PTT. Jen tak je zaručené, že nebude začátek ani konec vaší relace „ukousnutý“ a současně tu vznikne krátký okamžik, kdy by vás mohla oslovit i další stanice.
Volačka
Hlas může být radiostanicí často zkreslený. Aby protistanice věděla, s kým hovoří a předešlo trapným omylům, je potřeba, aby se každý účastník při zahájení vysílání řádně představil. Není vhodné použít své celé občanské jméno. Jako náhražka se používá takzvaná „volačka“. Tedy jakási obdoba přezdívky či nicku. Volačka může být jakékoliv slovo, které je zvučné a musí se odlišovat od oficiálních značek radioamatérských a profesionálních služeb. Během mnoha let užívání občanských radiostanic se zažila zvyklost, že volačku tvoří nejčastěji křestní jméno a za ním přidaný název obce trvalého bydliště, případně městské čtvrtě. Může to znít třeba Honza Vyšná Lhota, Vašek Moravská Třebová, Pepa Zdounky, Aleš Bystrc či Jarda Smíchov, ale i méně konkrétně, např. Ivan pod lípou, Josef u mlýna, či Rosťa trabant. Dříve než se poprvé ozvete v éteru, vyberte si svou vlastní volačku a tou se od toho okamžiku pravidelně představujte a neměňte ji. Vyberte si volačku zvučnou, jednoznačnou, která se stejně čte jako píše, abyste ji pak nemuseli v šumu a rušení vícekrát opakovat.
Aby další popis stravitelnější, ukážu vám v dalším textu i konkrétní příklady použití. Představte si prozatím, že vaše volačka zní „Pepa Lhota“. Poměrně často se stává, že vysíláte z jiného místa než vašeho obvyklého stanoviště doma a nevysíláte tedy v tu chvíli z obce, která tvoří druhou část vaší volačky.
• Budete-li tábořit někde v terénu, přidejte za svou volačku ještě slůvko „portejbl“.
• Pojedete-li autem, pak přidejte slůvko „mobil“ (a to i když s autem zastavíte).
Celá volačka pak bude znít Pepa Lhota portejbl nebo Pepa Lhota mobil. Poslední dobou se objevují i úsměvná upřesňující určení pohybu jako „cyklomobil“, „pěškomobil“, „běžkomobil“ a dokonce jsem slyšel i „koňomobil“. Inu proč ne...