Vařice na kapalná paliva

[Josef]

Vařiče petrolejové
Petrolej je (stejně jako benzín, o kterém jsem psal v minulé části) kapalné palivo získané z ropy. Ve srovnání s benzínem se za běžné pokojové teploty méně vypařuje, a proto je v praxi při používání i skladování mnohem bezpečnější. I petrolej obsahuje hodně uhlíku a tím pádem ve svém objemu skrývá mnoho chemické energie. Proto i s malým množstvím petroleje dokážeme vařit dlouho a efektivně. Navíc petrolej byl od konce devatenáctého až do sedmdesátých let dvacátého století prakticky nejlevnějším kapalným palivem pro domácnosti Cena byla tuším 0,50 Kčs/ltr. začátkem šedesátých let. Později sice trochu zdražil, ale vždy se držel několikanásobně níž, než byla ve stejné době cena benzínu nebo technického lihu. Prodával se jako stáčený - do drogerie jste si museli přinést svou vlastní láhev nebo plechový kanystr a prodavač vám do něj petrolej napumpoval z dvěstelitrového sudu. Podle výše uvedených vlastností by to vypadalo, že petrolej je mimořádně výhodné palivo. Bylo, ale mělo i své stinné stránky. Petrolej je svým způsobem „mastný“. Vzlíná po povrchu vařiče, který se následně zapráší a při dotyku špiní. Petrolej nepříjemně smrdíí - jako kapalný i při spalování. Dnes prodávaný petrolej je mnohem čistší, než ten dříve prodávaný a i méně páchne. Bohužel výrazně vzrostla. Použijeme-li cenu obdobného ropného produktu - benzínu jako nadčasového srovnávacího etalonu, pak je pro dnešního uživatele petrolej 8-krát dražší, než byl pro uživatele v minulosti.

Petrolejové vařiče knotové
Jedná se o nejstarší používaný systém vařičů na kapalná paliva. Většinou se jedná o těžší stacionární nebo polostacionární typy petrolejových vařičů. Častěji než vařiče se jim říká "petrolejové sporáčky" nebo "petrolejová kamínka". Princip je naprosto shodný jako u knotové petrolejové lampy.

Knotový petrolejový vařič:
(kliknutím zvětšit)

Detail otevřeného vařiče - pohled na knoty:
(kliknutím zvětšit)

Schematický průřez knotovým petrolejovým vařičem:
(kliknutím zvětšit)

Spodní část vařiče tvoří nádržka naplněná petrolejem. Do nádržky svým spodním koncem zasahují knoty, jimiž petrolej vzlíná a na jejich horním konci hoří. Aby šel výkon vařiče regulovat, je možné knoty pomocí ozubených koleček posouvat. Plamenem je nažloutlý, svítivý, protože petrolej obsahuje velké množství uhlíku. Rozžhavené částice uhlíku uvnitř plamene (které se ještě nesetkaly se vzduchem, aby mohly shořet) za vysoké teploty vyzařují světlo. Aby bylo spalování alespoň přiměřeně kvalitní, je okolo knotů namontované plechové nebo litinové těleso, které stejně jako skleněný cylindr u lampy vytváří komínový tah. Díky tahu a podtlaku uvnitř vařiče se do spodní části ke knotům přisává čerstvý vzduch, který plamen při průchodu úzkou štěrbinou rozdmýchává.

Základní podmínkou pro dobré spalování je, že…
Hořící plamen se na své cestě nikde nesmí setkat s žádným studeným předmětem.
Veškeré palivo musí nejprve v klidu ve volném prostoru shořet.
Nikoli plamen, teprve až jeho horké spaliny mohou ohřívat nádobu, ve které vaříme.
…pokud toto pravidlo nedodržíme, spalování se po styku s chladným povrchem předčasně ukončí, část paliva neshoří a bude se na chladném povrchu ukládat jako silná vrstva sazí.

Proto je rošt nebo plotýnka pro umístění hrnců u těchto vařičů umístěná poměrně vysoko nad výdechy komínových nástavců. Protože na rozdíl od petrolejové lampy potřebujeme u tohoto vařiče mnohem větší výkon, jsou knoty velmi široké a bývá jich i několik vedle sebe. Nebo je jeden široký knot stočený do kruhového prstence a celá kamínka jsou válcového tvaru. Širokému knotu odpovídá i spotřeba petroleje a co hlavně - spotřeba vzduchu. S těmito vařiči se v minulosti vařilo převážně v místnosti a bohužel otravy oxidem uhelnatým (který začal vařič produkovat, když okolo sebe ve špatně větraném prostoru spotřeboval kyslík) byly časté. Proto na to pamatujte a pokud vařič používáte někde uvnitř a ne venku, vždy mějte otevřené alespoň jedno okno.

S vařičem se pracuje stejně jako s petrolejovou lampou. Nádržka se naplní petrolejem (niky ne benzínem, ba ani lihem - pokud to u vařiče není v návodu výslovně uvedeno) a okénkem nebo po odklopení celého krytu se knot zapálí. Nejprve se nastaví jen menší výška plamene. Asi 5 minut se vyčká, až se vařič rozehřeje a komínová část získá provozní tah. Samozřejmě nádoba na vaření na něm může být již postavená. Na plný výkon vysuneme knoty až je vařič horký. Vždy nastavíme jen tak velký plamen, aby byl konec svítivého plamene ostrý a plamen nečadil. Má-li vařič slídový průzor, jde to snadno. Pokud bychom nastavili plný výkon hned po zapálení, pak by po zahřátí začal vařič nadměrně čoudit (což bychom zjistili podle silně ušpiněného dna hrnce) a produkovat velké množství oxidu uhelnatého.

Tyto vařiče jsou vzhledem ke své konstrukci velmi spolehlivé a jednoduché na opravy. Bohužel jsou neforemné, těžké na přepravu a zabírají i hodně místa při skladování. Proto se s nimi v dnešní době setkáte jen zřídka. Zjednodušenou formu takového vařiče dokáže vyrobit prakticky každý trochu zručný kutil, když na společnou nádržku z plechového kanystru od petroleje nainstaluje čtyři nebo šest hořáků od petrolejové lampy typu Eagle. Ale je to jen pro nadšence, protože za stejné peníze, co taková věc bude ve výsledku stát, lze pořídit starší vařič tzv. "tlakový".

[Josef]

Petrolejové vařiče tlakové
Nejrozšířenější jsou prakticky po celém světě variace konstrukčně odvozené od vařiče švédské firmy Primus a jejího slavného typu No.1. Tento typ byl považován za velmi povedený a v době svého vzniku se osvědčil i na mnoha polárních výpravách za skutečně extrémních podmínek. Na českém území můžete nejčastěji potkat starší ale dobré výrobky od firem Meva a BAT nebo lze koupit i vařič nový (přes Amazon).

Petrolejový tlakový vařič firmy BAT:
(kliknutím zvětšit)

Nebyla to jen spolehlivost, která zapříčinila jeho rozšíření, ale i technologická nenáročnost při jeho výrobě. Vařič tohoto typu, (s jednodušší verzí hořáku) dokázala sériově vyrábět manufaktura, která měla jen dva zručné dělníky, jeden malý soustruh, stojanovou vrtačku a kovářskou výheň (nebo později autogen). Většina dílů je záměrně kulatá. Takové díly jde vyrobit z mosazného plechu i bez lisování. Soustružník si z velkých kusů tvrdého dřeva na soustruhu vysoustružil tzv. „kopyto“, na které mosazný plech přímo na soustruhu kovotlačitelsky „obtiskl“. Na jediném kopytě mohl vyrobit stovky stejných dílů. Snadno tak získal horní i spodní část nádržky a ty vzájemně zalemovat. Pak už stačilo nádržku ve spoji cínem a klempířským pájedlem (nahřátým ve výhni) zaletovat. Ostatní díly - jako šroubení, víčka, součástky pumpy vysoustružil dělník standardním způsobem z běžně prodávaných mosazných nebo ocelových polotovarů - tyčí a trubek. Nejsložitějším dílem byl hořák.

Detail hořákové části (vyrobené moderní technologií):
(kliknutím zvětšit)

Hořáková hlava (pro hořák typu „prdimuž“ viz. obrázek výše) se u prvních typů neodlévala, ale vysoustružila jako půlkulovitý tvar z plného materiálu. Ten se na stojanové vrtačce vnitřkem provrtal, aby vznikl křížový kanál. Do spodní polokulové plochy se udělaly u okrajů čtyři přívodní otvory. Do otvorů v hlavě nasadil zámečník naohýbané trubičky budoucího výparníku (na jedné z nich už bylo dopředu tzv. tvrdou pájkou napájené šroubení pro trysku). Hlava s nasazenými trubičkami však bohužel měla od předchozího vrtání křížového kanálu na bocích díry, kterými vnikl vrták do materiálu. Ty bylo nutné zazátkovat ocelovými kolíčky (kolíčky však pomohly podržet trubičky na svém místě, což bylo při následném pájení výhodné). Pak se hořák posypal boraxem a jako celek se nahřál ve výhni. Tvrdou pájkou se pomocí kapilárního pájení prakticky samy zaletovaly všechny spoje výparníkových trubic s hlavou hořáku i s kolíčky. Obdobně se zaletovalo šroubení na patě hořáku. Vznikl kompaktní hořákový celek. Dál už nebylo nic, s čím by si řemeslně zdatný dělník neporadil - vše očistit, vyleštit, nastříhat těsnění z kůže i olověného plechu, naohýbat dráty na stojánek hrnce. Pak vše sešroubovat a kompletní vařič byl hotov. Zbývalo vyzkoušet, zabalit a poslat zákazníkovi…

Schematický průřez tlakovým petrolejovým vařičem:
(kliknutím zvětšit)

Kromě výše uvedeného kulatého typu No.1 se vyráběly petrolejové vařiče i v jiném provedení - v hranaté krabici nebo se stojánkem a s válvovitou nádrží na boku. Existovaly i stacionární dvouplotýnové typy, které byly vybavené nejen nahřívací miskou, ale i rychlým startovacím hořákem systému "Rapid" spalující petrolejovou mlhovinu (stejným jaký k nahřívání používají tlakové lampy Petromax). konstrukčních provedení bylo mnoho, ale prakticky všechny používaly stejné hořáky. Pokud měl být výkon vařiče větší, instalovalo se prostě jen několik stejných standardních hořáků vedle sebe.

Výkonnější čtyřhořákový vařič:

Princip, funkce a obsluha petrolejových vařičů
Petrolejové vařiče jsou hodně podobné vařičům benzínovým (a mnoho lidí si je plete*). Prvotní hnací silou vařiče je stlačený vzduch, který z uzavřené nádržky vytlačuje palivo do hořáku. V výparníkových trubicích hořáku palivo vře, mění se na páry a ty se ještě dále předehřívají. Pak velkou rychlostí proudí z trysky a po cestě se směšují se vzduchem. Teprve tato směs petrolejových par a vzduchu hoří, Hoří lehkým nesvítivým modravým plamenem a vytváří velmi vysokou teplotou. Nezanechává žádné viditelné spaliny, ani saze. Před zapálením hořáku je zapotřebí celý hořák nahřát trochou lihu (nebo v nouzi petroleje) nalitou a zapálenou na mističce pod hořákem. Výkon vařiče se za provozu reguluje připumpováváním nebo naopak odpouštěním stlačeného vzduchu z nádržky. Pumpujte s citem, pamatujte, že nádržka nemá přetlakový ventil! Stačí pár „šťouchnutí“!
Pokud vařič na pumpování reaguje neochotně nebo vůbec - nepumpujte! Pročistěte trysku, ale opatrně*. Vařič se zháší úplným vypuštěním vzduchu z nádržky a ponecháním povoleného odpouštěcího šroubku.

*) Hořák petrolejového vařiče se ohřívá na vysokou teplotu a mosaz, ze které je tryska vyrobená, je žárem změklá. Čistěte opatrně. Používejte jen měkký měděný drátek, nikdy ne ocelovou kalenou jehlu na šití nebo podobné tvrdé dráty, jinak trysku zničíte a vařič vám pak bude čadit.

Při skladování nebo přepravě vařiče naplněného petrolejem pozor !
Jednodušší typy hořáků nemají uzavírací kohoutek. Jakmile se změní okolní teplota nebo atmosférický tlak vzduchu vlivem počasí, může se začít přes trysku hořáku petrolej samovolně vytlačovat a vytékat. Aby se tomu předešlo a během skladování se mohl vyrovnávat tlak v nádržce se svým okolím, musíte vždy ponechat odpouštěcí šroubek na nádrži povolený. Bohužel při přepravě se pak může petrolej snadno vylít. Buď jej přelejete zpět do přepravní nádoby a necháte vařič „na suchu“. Nebo petrolej ve vařiči ponecháte, ale demontujete hořák a otvor v nádržce zaslepíte zátkou, kterou k tomu účelu výrobci vařiče dodali. Po uzavření odpouštěcího šroubu nádrž těsní a obsah se nemůže vylít. Zátka se však často ztrácí. Proto například firma BAT nechala vyrobit ve víčku nádrže shora malý závit, kam se zátka (v době, kdy je místo ní našroubovaný hořák) dočasně „odloží“, aby se neztratila (prostě soudruzi v NDR neměli hlavu jen na čepici).

-------------------------

Poznámka:
*) Rozlišit starý benzínový vařič od starého petrolejového jde poměrně snadno - porovnejte si na obrázcích benzínový a petrolejový hořák ("tulipán" s "prdimužem"). U benzínových vařičů samostatný výparník chybí nebo je výparníková trubice krátká. Naopak petrolejový hořák má výparník masivně provedený a většinou se skládá z několika trubic. (Obdobné je to i u tlakových punčoškových lamp. Krátká rovná trubice je u benzínové, zatím co u petrolejové tvoří výparník nepřehlédnutelnou okrouhlou smyčku okolo celého hořáku.) Nádrže benzínových vařičů mívají kvůli vyšší bezpečnosti přetlakové ventily a nádrže jsou z pevnějšího plechu (ocelového), petrolejové mají přetlakové ventily jen výjimečně a nádrže jsou z plechu tenčího (nebo mosazného). U modernějších "multifuel" vařičů je výparník dlouhý, aby zvládl odpařit i horší palivo. Bohužel při snadno odpařitelném palivu se palivo mění na páry už na úplném začátku výparníku a dál je výparník "suchý" - vyplněný jen řídkými parami. To vede při větších výkonech k jeho přehřívání a kratší životnosti tenké trubičky, což je určitou daní za univerzálnost vařiče.

[Josef]

Hořáky petrolejových vařičů
Chceme-li petrolej kvalitně a dokonale spalovat, musíme s ním udělat totéž co s benzínem, ale ještě důkladněji - změnit kapalný petrolej na páry, páry důkladně ohřát a před spalováním co nejlépe promísit se vzduchem. Takže to uděláme téměř stejně, jako u benzínových vařičů. To slovo TÉMĚŘ je na místě! Záludnost je v tom, jak již bylo zmíněno, že se petrolej hůře odpařuje. Získat dostatečné množství jeho par bude proto obtížnější a zdlouhavější. Hořáky na petrolej budou muset mít mnohem delší a složitější výparníkové trubice. Tyto trubice budou muset být mnohem blíže k plamenu, aby z něj získaly dostatek tepla. Během vývoje se osvědčily tři typy hořáků:

Tři nejběžnější typy petrolejových hořáků:
(kliknutím zvětšit)

Petrolejový hořák „Prdimuž“
Jedná se o starší a jednodušší typ petrolejového hořáku. Kapalný petrolej je veden dvojicí svislých trubiček do hlavy hořáku. V trubicích se ohřívá a odpařuje. Uvnitř hořákové hlavy je křížový kanál, kde se páry předehřejí a trubicí tvaru „U“ klesají dolů k trysce. Z trysky petrolejové páry foukají zespodu na hořákovou hlavu. Po cestě se náhodně míchají s čistým vzduchem a hoří. Plamen šlehá z hořáku mezerou tvořenou mosazným nákružkem a vlastní hořákovou hlavou, po celém jejím obvodu. Protože míchání se vzduchem je chaotické a hoření není rovnoměrné, má hořák typický bručivý zvuk (jaký vytváří třeba letlampa), ale spalování je dobré.

Petrolejový hořák „Silent“
Hlučnost předchozího typu hořáku vedla ke změně jeho konstrukce. Petrolej je opět veden dvojicí svislých trubiček, kde se odpařuje. V horní části hořáku však není masivní půlkulovitá hlava, ale dutá prstencovitá komora vylisovaná z plechu. V této komoře se petrolejové páry předehřejí a trubicí ve tvaru „U“ se zavedou do trysky. Tryska ústí do difuzéru, který prochází prostředkem hořáku. V něm dochází ke smíšení petrolejových par se vzduchem, ale vzniklá směs zde ještě nehoří. Směs je vedená do hořákové hlavy (kloboučku) opatřené velkým množstvím malých dírek a hoří až za těmito dírkami po obvodu hořákové hlavy. Hrníčkový tvar hořáku obrací plamen vzhůru a získává z něj teplo potřebné k ohřátí prstencové komory i odpařování petroleje. Protože směšování se vzduchem je přesné a spalování probíhá formou mnoha drobných plamínků na dírkovaném povrchu, je hoření klidné, tiché a při provozu připomíná plynový vařič.

Petrolejový hořák s regulačním kohoutkem
Jedná se o výrobní variantu hořáku „Silent“. Pouze s tím rozdílem, že trubice tvaru „U“ je nahrazena dvěma samostatnými trubičkami, na konci kterých se připájeno těleso kohoutu s tryskou. Jedna trubička (ta poblíž hřídelky) je slepá a slouží pouze jako držák. Druhá trubička vede předehřáté petrolejové páry z prstencové komory do tělesa a uvnitř tělesa. Uvnitř tělesa je regulační jehla, která přívod petrolejových par přivírá. Jehla u některých typů má po obvodu ozubení nebo výčnělky, kterými ovládá pohyb čističe trysky. Průchod ovládací hřídelky je utěsněný vysokoteplotní ucpávkou nebo udusaným suchým grafitovým práškem stlačeným maticí. Ucpávka je na straně „nízkého tlaku“, aby se její případná drobná netěsnost neprojevovala velkým únikem petrolejových par okolo hřídelky. Tryska i další funkce hořáku je stejná jako u běžného hořáku typu „Silent“. Díky tomu, že jehla reguluje množství par těsně před hořákem, lze regulovat jeho výkon stejně pohodlně jako u hořáku plynového, bez nutnosti častého dopumpovávání a odpouštění vzduchu z palivové nádrže. Vařič s uzavřeným odpouštěcím šroubkem a uzavřeným regulačním kohoutkem lze s naplněnou nádrží přepravovat bez nebezpečí, že by se palivo vylilo (nebo při změně počasí a atmosférického tlaku nenápadně vytlačovalo přes trysku hořáku do nahřívací misky).

Upozornění: Oprava, čištění a montáž jehlového kohoutu vyžaduje opatrnost a zkušenost, aby byl správně sestaven a fungoval i čistič trysky. Čistič musí pracovat až úplně v krajní poloze otáčení jehly. Při běžném nastavení a normální práci hořáku nesmí drátek čističe do otvoru trysky zasahovat. Čistič musí být do ozubů nasazen tak, aby bylo možné jehlu kohoutu bez problémů dotáhnout těsně do sedla (aby kohout nepropouštěl). Čistič trysky nesmí otáčení jehly předčasně zablokovat.

Legendární Primus osazený hořákem s regulačním kohoutem:

petrolejovy-varic-znacky-Primus-s-kohoutkem.jpg (20.5 KiB) Zobrazeno 21921 krát

Obsluha petrolejových vařičů s kohoutkem
Zatím co výkon běžného petrolejového vařiče bez kohoutku se reguluje dopumpováváním nebo odpouštěním vzduchu z nádrže, u vařiče s kohoutkem je to jinak. Všechen zbytkový tlak z nádrže vypustí. Kohoutek se protočí do krajní polohy tak, aby čistič trysky otvůrek trysky pročistil. Pak se kohoutek zavře, utáhne se i odpouštěcí šroubek. Nádržka je v tu chvíli těsná a při přepravě se nikde nemůže petrolej vylít. Před použitím se nádržka mírně napumpuje, hořák se řádně nahřeje lihem zapáleným na nahřívací mističce a po otevření kohoutku se vařič uvede do činnosti. Výkon se reguluje kohoutkem, a pokud to nestačí, mírně se připumpuje. Avšak opatrně - uvědomte si, že nádržka petrolejových vařičů nemá přetlakový ventil! Pokud vařič na pumpování nereaguje, nepumpujte víc, ale pročistěte trysku! Po dokončení vaření, se hořák zháší uzavřením kohoutku. Pokud nebude přestávka dlouhá a vařič se nebude přepravovat, můžete ponechat nádržku pod tlakem. Příště stačí jen hořák zase nahřát a může hned fungovat. Při příštím zapálení (po nahřátí hořáku lihem, v okamžiku spouštění hořáku) doporučuji krátce otevřít kohoutek naplno, aby čistič mohl pročistit trysku a další provoz byl bez závad.

[Josef]

Chyby při obsluze tlakového petrolejového vařiče
Nejčastějším problémem je nedostatečné nahřátí. Obecně doporučuji nahřívat hořák vařiče pomocí lihu nalitého a zapáleného na nahřívací mističce. Vyžaduje to sice mít při ruce lahvičku dalšího odlišného paliva, ale vyplatí se to. Použijete-li místo lihu petrolej (necháte petrolej ze studeného hořáku tryskou přetéct až do misky), nahřátí se sice povede také (je tedy v nouzi použitelné), ale plamen vám hořák očadí, pokryje sazemi a zhorší jeho funkci. Pokud to budete provádět v místnosti, mastné saze vám budou ještě dlouho poletovat všude kolem a budete dýchat štiplavý dým. Za provozu vařiče pak budou z hořáku odletovat žhavé jiskry z doutnajících sazí na jeho povrchu.

Rozdíl při nahřívání hořáku vařiče lihem a petrolejem:
(kliknutím zvětšit)

Mističku nalejte plnou lihu a během nahřívání zabraňte průvanu nebo větru, který by odkláněl plamen. Hořák musí být před zapálením nahřátý skutečně důkladně (mnohem víc než u benzínového vařiče) a pokud se nahřívací plamen odklání od hlavy hořáku, stačit to nebude. Ze špatně nahřátého hořáku pak neproudí čisté petrojelové páry, ale směs par a kapiček mlhoviny. Kapičky mlhoviny obsahují více petroleje než páry. Tím se do difuzéru dostává přebytek paliva a málo vzduchu. Hořák pak hoří svítivým, někdy i čadivým plamenem a může i "kašlat". Pokud se to stane, rychle snižte výkon (odpusťte tlak z nádrže) a počkejte zda se chod po zahřátí hořáku neustálí. Pak pomalu výkon zvyšujte. Pokud rychlé snížení výkonu nepomůže a z trysky dokonce začne stříkat kapalný petrolej, nezbude vám, než vypustit vzduch z nádrže úplně, nechat petrolejem politý hořák doplápolat a dočadit až zhasne, otřít ho a celé nahřátí i start vařiče opakovat.

Detailní pohled na proud paliva vycházející z trysky:
(kliknutím zvětšit)

Závady petrolejových vařičů
Nejběžnější závady jsou špatná těsnění u nádržky (postupně klesá napumpovaný tlak), nefunkční pumpa (nezabírá nebo se tlak vrací). Zde jsou opravy stejné, jako jsem popsal u benzínových vařičů s pumpou. Častým problémem je netěsnost pod našroubovaným hořákem, kde prosakuje petrolej na misku, občas na ní dokonce i chytne a pak čadí. Dříve jsem pravidelně těsnění vyměňoval, ale od té doby co jsem do závitu (zcela nepůvodně a nestylově) namotal obyčejnou bílou plynařskou teflonovou pásku je po problému. Hořák v závitu těsní, nic nikde neuniká, hořák jde snadno povolit.

Horší je, když se na vařiči "podepsal" předchozí majitel a nevhodným čištěním se mu podařilo zvětšit otvor v trysce. To poznáte snadno podle plamene. Hořák s nepoškozenou tryskou hoří modře, s „vydřenou“ tryskou žlutě až plápolavě a hodně smrdí petrolejovým pachem.

Vzhled plamene hořáku:
(kliknutím zvětšit)

Pokud neseženete novou trysku, nezbude než ji velmi opatrně „zatepat“ a ve směru průtoku nově „zkalibrovat“ ocelovým drátkem přesného průměru. Jde takto zachránit, ale je to přesná, zdlouhavá a otravná práce, (je důležité dbát, aby proud par vystupující z opravené trysky byl spojitý a mířil správně do středu difuzéru).

Nekompletnost vařičů
Zkontrolujte si podle výše uvedených obrázků hořáků, zda je váš vařič kompletní. Bez obvodového nákružku u hořáku „prdimuž“ nebo bez dírkované hořákové hlavy u hořáku „Silent“ to hořet nebude. Díly nejsou k hořáku upevněné, a proto se často ztrácejí. V sadách u nových vařičů bývaly tyto díly přiloženy jako náhradní, někdy i celý náhradní hořák. V nouzi se dají tyto díly amatérsky vyrobit.
Nekompletní vařiče nabízené v inzerátech:

Závěrem
Petrolejové vařiče bývaly před rozšířením propan-butanu v českých domácnostech i na chatách a chalupách zcela běžné - od první republiky zhruba do sedmdesátých let minulého století. Pamatuji, ještě co by dítko školou povinné, jak jsem si tyhle nové petrolejové vařiče, náhradní hořáky do nich i ostatní v té době zcela běžně prodávané náhradní díly v našem malém městečku prohlížel narovnané pod sklem na pultu v železářství. Nevěděl jsem, co to přesně je, ale líbily se mi, protože byly tvarově zajímavé a lesklé - měď, mosaz, prostě nádhera. A pak, později, když jsem jednou na výletě viděl takový vařič v chodu - doprovázený jeho nezaměnitelným zvukem, staly se pro mě výparníkové vařiče „kultovní záležitostí“. Samozřejmě, dokážu v outdooru vařit na kde čem, nejčastěji na plyňáku, ale pokud si chci (v situaci, kdy není vhodná doba na klasický oheň) udělat opravdu „atmosféru“, pak je mosazný petroleják jasnou volbou… A ikdyž je petrolej dnes mnohem a mnohem dražší než býval, díky své výhřevnosti je na tom stále dobře a občasné vaření na něm vaši peněženku příliš neprovětrá.

[Josef]

Několik stran o vařičích bylo právě dopsáno. Odborníci a sběratelé řeknou, že to bylo povrchní a že toho bylo málo, protože je to téma mnohem bohatší a zajímavější. Laikové a obyčejní uživatelé řeknou, že toho bylo moc. Chtěli si sice nějaký vařič pro strýčka Příhodu pořídit, ale po přečtení těchto příspěvků z toho mají úplně zamotanou hlavu…

Který vařič vybrat pro konkrétní situaci ?

Stručné shrnutí:

Lihový vařič s přímým odpařováním bude dobrý pro jedno i několikadenní aktivity v drsné přírodě, když budete převážně jen ohřívat hotová jídla, vařit vodu na čaj nebo rozpouštět led na vodu. Bude dobrý ve všech situacích, když potřebujete přístroj lehký a triviálně jednoduchý. Vařič zprovozní i dítě (ale bez dozoru s ním dokáže podpálit les). Bude spolehlivým parťákem drsným mužům v horách, horolezcům, cestovatelům „na lehko“, příznivcům minimalismu i vyznavačům militarystylu či hráčům airsoftu. Bude dobrým záložním vařičem ke kterémukoli jinému složitějšímu turistickému vařiči nebo jako „kapesní nouzovka“ do auta.

Samospádový lihový vařič se tvarově do batohu nehodí, ale hned po plynovém vařiči patří mezi nejsnáze obsluhovatelné vařiče, na kterých jde skutečně plnohodnotně vařit celý oběd, nejen ohřívat konzervu. Pokud potřebujete, aby vařič zvládla vaše manželka i za vaší nepřítomnosti, je tento lihový vařič jasná volba. Výkon je o něco málo menší, než má plynový sporák, takže vaření plné konvice na čaj bude trvat trošičku déle, ale není to nic zásadního. Alespoň při vaření oběda tak rychle nepřipálíte cibulku. Své místo proto najde v jakékoli domácnosti, jako záložní vařič pro situace, kdyby nešel plyn či elektřina. Se zásobou lihu v lahvích je dlouhodobě skladovatelný a kdykoli ihned poslouží.

Benzínové vařiče vyžadují složitější nahřívání a obtížněji se regulují. Jsou výkonné a obstojí v drsných podmínkách, kde lihový vařič už „ztrácí dech“. Nesmíte se jich bát, není to technika pro padavky, vyžaduje drsné chlapy, ale i citlivé zacházení a určitou dávku technických znalostí. Skládací typy vařičů jsou vhodné spíš do terénu než do domácnosti. Vzhledem k použitému palivu se hodí i do výbavy auta, ale nikoli na vaření uvnitř něj (v karavanu aj.). Moderní typy jsou vhodné pro horolezce a cestovatele do krajů, kde je problém sehnat plynové kartuše. Nejsou vhodné pro dlouhodobé uskladnění - jejich pryžové díly stárnou a je potřeba je občas vyměnit.

Petrolejové vařiče tlakové jsou stejně výkonné jako benzínové. Fungují v parném létě i v mrazu. Můžete je sice mít v panelákovém bytě jako záložní vařič, ale mnohem lepší službu odvedou někde na chatě či ve srubu, kde současně svítíte petrolejovou lampou, protože do obojího používáte jednotné palivo. Když už je jednou nahřejete a zapálíte, zvládnou celé běžné vaření - polévku, brambory, rýži, guláš, podusit maso i houbovou smaženici. Nejen příležitostně o víkendu, ale třeba i měsíc v kuse, den co den. Jejich obsluha je složitější, ale o to romantičtější a zábavnější. Jste-li technický typ, je to pro vás přesně ta správná hračička, kterou můžete nejen prakticky užívat, ale i opečovávat a leštit. Pro toho, kdo chce jen snadno a rychle vařit nebo vařič odložit do nouzových zásob pro případ „co by kdyby“ (a neudržovat ho v provozuschopném stavu jeho občasným použitím) to dobrá volba není.

…konec monologu a teď prosím vaše zkušenosti a postřehy:

[Sam Jr.]

Díky Josefovi za inspiraci

Nedávno jsem koupil Primus No4. ale nepodařil se mě ho rozchodit - i když sem vyráběl nové těsnění pumpičky, tak se nakonec ukázalo, že je v trysce zalomenej drátek a ani zaboha ho nemůžu dostat ven, ani stlačeným vzduchem

Proto jsem se začal dívat po lihovým vařiči (tam se přecejenom není skoro co pokazit) no a když jsem našel tenhle dvouplotýnkovej vařič Desca (NDR 80. léta) bylo jasno - přecejenom ho mám nadoma, ne do lesa Dneska test a paráda, voda na čaj byla v cukuletu. Nádržka pěkně schovaná pod deskou, regulace taky funguje bez problému. Jedině ten kladívkovej lak opadává jen se na něj podíváte, bobtná dokonce když ho jen polejete lihem

[Wolf]

Opět díky Josefovi za dokonalý přehled a návody, to se prostě jinde na internetu nevidí.
V rámci diverzifikace jsem si konečně pořídil vytoužený vařič Omnia v nadprůměrně pěkném a kompletním stavu, funguje, ale mírně netěsní nádržka, pravděpodobně v pájeném spoji na jejím boku, tak mě asi čeká nějaké to letování .
Připadá mi, že plamen by mohl být o chloupek silnější, takže čištění nebo výroba nového provázku mě asi taky nemine, ale podle Josefova návodu vím, že to je drobnůstka.

Nejsou mezi námi nějací uživatelé tohoto vařiče? Mám si dělat hlavu s tím, že lak okolo hořáku a v mističce je opálený a loupe se, nebo je to prostě běžný stav, jímž se není potřeba vzrušovat? Na funkci to samozřejmě vliv nemá, spíš zvažuju, jestli má nějaký smysl ho nově přelakovat.

[Josef]

(Díky za pochvalu, ale nepřechválit. Mohlo by mi to zkazit charakter... )

Plamen se možná zvětší právě po výměně provázku. Případně zkus prošťourat měkkým měděným drátkem otvůrek trysky, jestli tam není napečený nějaký příškvarek ze zbytků nekvalitního denaturovaného lihu nebo rozdrobený kousek provázku z výparníku apod.

Misečku nelakuj. Ona je sice nalakovaná od výroby, ale kvůli teplotě na ní lak nevydrží, je příliš blízko plamene (zvláště, když na vařiči stojí větší hrnec, který odráží teplo dolů). Po delším používání misečka stejně zreziví, protože líh obsahuje i trochu vody a voda také jeho spalováním částečně vzniká. Stejně tak se opálí podpěry hrnce a někdy i okraj velkého otvoru v základovém plechu vařiče. Prostě výrobce to nalakuje, aby to při prodeji vypadalo hezky a pak to chytne patinu přirozeným užíváním. A aby to nerezivělo moc, stačí to před uskladněním lehce "fouknout" olejem WD40. Železo rezivět nebude a mosazi to také prospěje.

Kdysi jsem sehnal starou a někde na půdě dlouho skladovanou "jednoplotýnkovou" Omniu. Nebyla v nejlepším stavu a tak jsem ji po nezbytné opravě "povýšil" na běžný provozní vařič. Mám ji na chatce, kde si na ní často vařím vodu na kafe, ale občas i něco k obědu. (Ovšem při dnešní ceně lihu do biokrbů to není zase tak úplně nejlevnější způsob vaření.)

varic-a-konvice.jpg (27.21 KiB) Zobrazeno 1884 krát

(Ten matný pruh dole na červené konvici není vada laku, ale mikroskopické kapičky vody ze spalin lihu, které se vysrážely na chladném povrchu v místech, kde je uvnitř konvice nalitá studená voda. Až se voda ohřeje, kapičky zmizí.)

Okolí hořáku po více jak šesti letech pravidelného víkendového užívání vypadá takto a je to už setrvalý stav. Opálená místa se už nerozšiřují, ani když smažím na pánvi.

opaleny-varic-castym-uzivanim.jpg (28.77 KiB) Zobrazeno 1884 krát

Pokud jde o tu nádržku - klidně může prosakovat pájený spoje na čele, ale když už budeš mít nahřátou páječku, taky to prohlédni dole, v místě jak je přiletovaná trubička (přenáší to ohyb a krut při manipulaci s kohoutkem) a někdy už to bývá "unavené". Většinou to tam prosakuje velmi nenápadně, takže se líh stihne odpařit a nikde to viditelně nekape. Ale prosakuje to dost na to, že za týden dokáže i za chladného počasí "zmizet" půl nádrže neznámo kam.

Detailně prohlédni i klenutá čela nádržky. Už jsem opravoval i vařič, kde bylo čelo nádržky napříč prasklé čistou rovnou vlasovou mikrotrhlinkou dlouhou více než 1 cm. Špatným skladováním (vlhko + mráz) tenký mosazný plech křehne (mezikrystalická koroze) a pak se projeví třeba zbytky pnutí co v materiálu zůstaly po lisování nebo válcování plechu při výrobě. Dlouho jsem nemohl přijít na to, kam mi líh mizí. Po zapájení mikrotrhlinky cínem problém ustal, ale aby to drželo, bylo nutné letovaný spoj "esteticky přiznat" a moc ho nezabrušovat.