Právě je 22 lis 2024 10:47

NEZDOLNY.CZ

Ad omnia paratus

Přeprava nákladů pomocí zvířat

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 04 pro 2016 15:24

Koně - 6. část

Zůstanu ještě chvíli u krmiva (nyní poněkud vážněji) a v konkrétních číslech, tak jak jsem je z různých zdrojů získal:
Aby koním vůbec dokázalo fungovat trávení a peristaltika střev, potřebují denně zkonzumovat nejméně 1% tělesné hmotnosti ve formě sušiny, ale ta MUSÍ být delší než 2,5cm! To je minimální množství, aby nedošlo k závažným problémům a nelze ji nahradit jiným (např. jadrným) krmivem. Pro menšího koně (spadajícího ještě pod pojem „pony“) o hmotnosti okolo 400kg je tedy minimální denní dávka sušiny 4kg (a zbytek může být jiné krmivo). Případně, pokud bude denní dávka jen seno (pouze s minimálními doplňky), kůň bude po většinu dne v klidu a sem tam si na něm vyjedete, potřebuje cca 6 až 7kg sena za den. Půjde-li o většího koně o váze 600kg, pak bude denní záchovná dávka sena okolo 8 až 11 kilogramů. Pro koně v pravidelné fyzické zátěži bude zapotřebí přidat nejméně na 14kg a bude to potřeba ještě vylepšit 3 až 5 kilogramy jádrového krmiva. U 900kg těžkého, celodenně pracovně vytíženého chladnokrevníka spotřeba vyběhne prudce nahoru, až ke 40kg za den. Velmi záleží, kdy bylo seno sušeno a za jakých podmínek bylo skladováno. Je-li seno sušeno z travin ještě před jejich kvetením, je zhruba o jednu třetinu výživnější, protože obsahuje více lístků a méně stonků. Při krmení ho spotřebujete váhově méně, než když je budete sušit po odkvětu, kdy je poměr lístků a stébel již nevýhodný a seno je hůře stravitelné. Pokud seno při sušení zmoklo a vymylo se deštěm, také ztratí část výživné hodnoty. Pro pracovně zatíženého koně je to citelná ztráta a budete muset krmnou dávku zvýšit. Ale naopak, pokud pro nedostatek aktivního pohybu trpí některý kůň obezitou (zejména poníci a přírodní plemena), je takové seno dobrým řešením. Pozor na seno z vojtěšky a jetele. Je silně výživné a obsahuje nadbytek bílkovin, což může, zejména u pohybově nedostatečně vytížených koní, nadělat víc škody než užitku. Naopak je i seno, (např. z kostřavy rákosovité, pozdě sklizené), které koním moc nechutná, přebírají je a vyhazují. I takového sena spotřebujete zbytečně mnoho. Navíc seno z kostřavy bývá často napadené houbami, které jsou nebezpečné pro březí kobyly. Seno není dobré dávat koňům na hromadu, aby se s ním jednorázově nacpali, protože pak vzniká tzv. senné břicho (kůň vypadá tlustý jak bečka a přitom mu lezou žebra). Rychlost konzumace by měla odpovídat rychlosti pasení se na louce. Dá se toho dosáhnout tak, že koním dáte seno do silné provazové sítě s menšími oky (třeba s ní obalíte celý balík). Sítě se běžně prodávají. Koně jsou pak nuceni vytahovat seno stéblo po stéblu, což zpomalí rychlost konzumace, nehledě na to, že se tím koně zabaví a nevymýšlejí z nudy hlouposti. Seno by se mělo skladovat v suchém prostoru, neležet přímo na zemi (hlíně) a nedotýkat se střechy (plachty). Seno musí dýchat, jinak vznikají ztráty plísní nebo hnilobou a velké množství budete nuceni vyhodit. Abyste si dokázali spočítat skladovací prostory - jeden metr krychlový volně sypaného a přiměřeně napěchovaného sena váží 50 až 70kg. Velký kulatý balík má měrnou hustotu 80 až 130kg na metr krychlový svého objemu (objem záleží na průměru, což se různí dle nastavení stroje). Vnitřní prostor seníku s volně uskladněným senem na zimu pro tři lehčí koně bude mít rozměry např. 6 x 6 x 3 metry. Přejdete-li na balíky, vystačíte s 4 x 4 x 3 metry.

Kromě pastvy nebo sena bude kůň potřebovat velké množství vody na pití, tak jak již bylo zmíněno v K4cerově příspěvku. Opravdu reálně počítejte až 40 litrů za den (kůň, když je žíznivý, vám klidně vyzunkne desetilitrový kýbl na počkání a hned se dožaduje dalšího).

Produkci koblih můžete počítat jako 1 až 3 procenta z živé váhy denně (tedy např. 15kg), plus objem slámy z podestýlky, kterou shrabete s tím.

Všechny tři základní suroviny, které se ve velkém objemu vyskytují okolo chovu koní, jmenovitě seno, sláma i hnůj, jsou hořlavé. A kombinace náruživý kuřák + koně je hodně nebezpečná kombinace (hlavně pro ty koně). O hořlavosti dvou prvně jmenovaných surovin asi nikdo nepochybuje, ale ujišťuji vás, že hnůj (obsahující slámu) dokáže hořet* také (trocha žhavého popela nebo cigareta) a za určitých okolností podléhá i samovznícení.

*) Osobně jsem byl přítomen při tom, kdy za vcelku mrazivého počasí, téměř z poloviny nenápadně prodoutnala polovina obsahu vlečky s hnojem a došlo i k poškození jejich konstrukčních částí. Všichni kolemjdoucí považovali lehký opar nad hromadou jen za páru vycházející za mrazu z čerstvého hnoje, jenže uvnitř už bylo pěkně žhavo.

---------------------------------------

Ještě bych zde chtěl zmínit jeden aspekt ohledně koní, který většině městských lidí zůstává odepřen. Tím je efekt psychologický.

Jistě znáte pocit "domova a bezpečí", který v člověku navozuje pohled do plápolajícího ohně. Ne nadarmo v poslední době slaví triumf prodej krbových kamen či prosklených krbových vložek, případně krbů lihových nebo elektrických. I když máme automatické plynové či elektrické topení, dívat se do ohně je prostě příjemné. Je to pozůstatek jeskynního pračlověka, který v nás, v moderním člověku zůstává. Tisíce let nás oheň hřál a jen pár desetiletí máme jiné zdroje tepla, kde na oheň nevidíme. Lidskou přirozenost nejde tak rychle přepsat. Proto i nadále pro nás zůstává oheň a pohled do něj, důležitou životní jistotou. Máme-li oheň = přežijeme. Máme nepřímý pocit, že s ním přežijeme i úskalí moderní doby – denní spory se šéfem, přehršel pracovních úkolů aj. Mít pevný bod jistoty je pro lidskou psychiku velmi důležité, protože jen tak může klidně odpočívat a získat nové síly na další období stresu a práce.

Je s podivem, že marketingoví odborníci ještě zatím neobjevili, že obdobně jako oheň, funguje na lidskou psychiku volně se pasoucí kůň (i na nekoňaře) a neinstalují povinně filmovou smyčku s několika poklidně se pasoucími lichokopytníky na travnaté pláni jako spořič obrazovky ve Windows. Pokud máte tu možnost, jako já a máte ze svého bydliště nebo pracoviště na dohled nějaký výběh s pasoucími se koňmi, určitě mi dáte za pravdu, že to uklidňující je. Bude to samozřejmě zase nějaký stovky let starý atavismus. Zvířata se pasou, hlavy skloněné, jen občas švihnou ocasem = nikde v širém okolí nehrozí žádné nebezpečí. Ani přírodní (bouře, zemětřesení aj.) ani přepadení nepřáteli či šelmou (mimochodem kůň je úplně stejně „hlídací" jako pes). Tuto zkušenost jsme si za šest tisíc let soužití s nimi osvojili a proto „pocit bezpečí", který pohledem na pasoucího se koně získáváme, funguje ještě i dnes. (Funguje to samozřejmě i s jinými zvířaty, např. ovečkami či hovězím dobytkem, ale zdaleka ne tak silně, jako s koňmi. Asi proto, že na ovci onomu potenciálnímu nebezpečí dost rychle neujedete :lol: ).
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 29 pro 2016 19:20

Psi - 1. část

Zkusme opět nahlédnout do historie. Objevíme v ní hned několik zajímavých věcí:
Je bezpečně prokázáno, že člověk a pes vedle sebe žijí nejméně 15 tisíc let (tedy 3x déle než kůň). Na slůvko "nejméně" bych si dovolil klást zvláštní důraz, protože mnoho indícií (zatím ne zcela průkazně), posouvá tuto hranici téměř až ke 150 tisícům roků.
Pes pochází z vlka a pikantní na tom je, že to nebyl člověk, kdo si tenkrát vlka vědomě a cíleně ochočil. Ale že to byla skupinka vlků, která se sama a dobrovolně rozhodla žít v blízkosti lidských obydlí a s člověkem spolupracovat při lovu a následně profitovat ze zbytků kořisti. Vlk, jako šelma s dokonale vyvinutou komunikací uvnitř smečky, měl ty nejlepší předpoklady úspěšně zvládnout komunikaci mezidruhovou a „domluvit“ se i s člověkem. Byla to oboustranně prospěšná věc. Vlk (pardon v tu chvíli už pes) pomohl člověku vyslídit, nadehnat a ulovit kořist. Často mnohem větší, než by sám zvládl. Naopak, člověk si těchto schopností velmi vážil a tak se rozdělil a v mezích možností postaral, kdy bylo období hladu. V dobách, kdy mezikmenové války byly na denním pořádku, byl pes velikou strategickou výhodou. Měl-li člověk poblíž svého psa, nebylo už snadné podnikat přepady ze zálohy s minimálním nebezpečím pro útočníka. Od těch dob bral člověk psa sebou na všech stezkách. Všude, kam se šířil a stěhoval. No a při přesunech samozřejmě přemýšlel, jak psa do takové práce zapojit.

To bylo možné několika způsoby:

- nesením břemene po vzoru soumara - dogpacking, (břemeno může vážit 20% hmotnosti psa)
- tažením smyku - travois (břemeno může vážit až 60% hmotnosti psa)
- tažením vozíku (táhne 1 až 8 psů, váha nákladu včetně vozíku okolo 25...35kg na jednoho psa)
- tažením skandinávské pulky (táhne 1 až 2 psi, váha nákladu okolo 20kg na jednoho psa)
- tažením saní (táhnou 3 až 10 psů*, počítá se 35kg nákladu na jednoho psa, včetně váhy saní a člověka)

Když se řekne slovo tažní psi, většina lidí si nejspíš vybaví zlatou horečku na Aljašce a svištící sáně prospektorů tažené psím spřežením. Jenže třeba v Čechách lidé využívali psy k přepravě ještě dříve, než se k nim doneslo, že vůbec existují nějací Eskymáci (pardon Inuité) nebo Aljaška. Bývalo zcela běžné zapřahat velké psy za pomoci postrojů do dvoukolových nebo čtyřkolových vozíků. Vzpomeňme třeba "řeznickou dogu" nebo přepravu mléka či sýra. Pro koně by to byl zbytečně malý náklad, na trhu by se marnotratně nudil. Naopak pes to hravě zvládl. Svému majiteli nejen odvedl tolik potřebnou práci, ale byl současně i ostrahou a následně "bezpečnostním" doprovodem, když se trhovec vracel s penězi domů. Nošení břemene je typické třeba i pro bernardýna (ale zapomeňte na soudek s rumem, tito psi nosili balík s teplou vlněnou dekou). Během válek byl pes schopný pod rouškou tmy přepravovat drobné předměty, munici i tajné zprávy. Neomylně dokázal nalézt cestu. Zastřelit psa běžícího v členitém porostu není vůbec snadné. Pamětníci by při této příležitosti asi rádi připomněli někdejší televizní socialistický seriál Čtyři z tanku a pes, ale to tu raději nebudu rozebírat. Naopak málo známé je válečné nasazení tažných psů pro přepravu vagónků "hunťáků" při stavbách ve Francii. Ale nechoďme až tak daleko. Stačí připomenout romantické začátky sportu psích spřežení u nás a úspěšný rozvoz pošty psím spřežením v osmdesátých letech minulého století v Krkonoších. (A že se osud tohoto sportu za čtvrtstoletí dostal tam, kde je dnes.....? Inu, tak je to vždy, když pravidla začnou určovat peníze. Romantičtí srdcaři se stáhnou do ústraní a pole ovládnou dravci, pro které má pes životnost sotva jednu sezónu...)

Je mi jasné, že devadesát devět procent čtenářů tohoto serveru nevlastní trénované psí spřežení, ale je tu dost těch, kteří alespoň jednoho hafana doma mají a s jeho silou (po určitém výcviku) by mohli přeci jen počítat.

......................................

*) Větší počet psů není efektivní a nedá se ani dost dobře ovládat (vůdčí pes přes hluk saní, dech a dupot psů za sebou neslyší povely mushera).
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 29 pro 2016 19:27

Psi - 2. část

Psi jsou ve spřežení zapřaženi pouze v postrojích. A je-li psů více, zapřahají se ve dvojicích, za obojky i postroje ke středovému lanu, které prochází uprostřed mezi psy celým spřežením. Často publikované zapřahání tzv. do vějíře se prakticky nepoužívá, má význam jen na ledu velkých jezer pro rozložení váhy. Na úzké cestě a v hlubokém sněhu je nepraktické tím, že si každý ze psů musí pracně prošlapávat svoji soukromou stopu a psi se rychle unaví. Spřežení vždy vede vůdčí pes. Nemusí být vpředu sám, když jsou psi zapřaháni ve dvojicích, pak v první dvojici je jeden pes "lídr" a vedle něj druhý pes, který je "dopředný*". U ostatních psů ve spřežení už takové vlastnosti být nemusí. K jízdě a dobrému výkonu je strhne "nadšení davu". Nejsilnější psi (nebo ti méně myslící a často zmatkující) se zapřahají těsně před vozík nebo před sáně.

Vůdčí pes (respektive celé psí spřežení) se neovládá opratěmi jako tažní koně, ale pouze slovně. Proto musejí být psi dobře vycvičení. Pro rozjezd se používá slovo "gou" (- píši to záměrně foneticky. Některé zdroje tvrdí, že se pro ten účel používá slovo "maš", ale já jsem se zatím nesetkal s nikým, kdo by to u nás používal.) Po tomto slovu spřežení vyletí jako guma z praku, nicméně po nějakém tom kilometru zvolní a přejde z cvalu do klusu. Klus je pro psa nejtypičtější a nejúspornější způsob přesunu na dlouhé vzdálenosti. Dokáže takto za den absolvovat i 100km. Pokud však je trať výrazně kratší a potřebujete jet rychleji, lze psy vyhecovat z klusu do cvalu rytmickým pokřikováním "hea, hea…" nebo typicky česky "no deme, deme, kluci…" Pro odbočení vpravo se používá povel "džííí", pro odbočení vlevo povel "hó". (Ve srovnání s koňmi je to vlastně zvukově podobné "čehí" a "hot", ale je to opačně!) Povel pro zastavení není jednotný. Někdo používá konejšivě a uklidňujícím způsobem vyřčené "hoúú, hoúú…" , ale většina českých musherů si to převedla posvém na "stůůůj". Tyto povely a odbočování do stran musejí znát všichni tažní psi, nejen pes vůdčí. Ten jen zabezpečí, aby spřežení odbočilo plynulým táhlým obloukem a "nezařízlo" vás i s vašimi saněmi do nejbližšího stromu u cesty. Není však od věci, když povely naučíte na procházkách i svého "gaučového" psa. Můžete to udělat při chůzi na vodítku, na rozcestí polních a lesních cest i v ulicích města. Pes potřebuje zaměstnat** hlavu, jinak vymýšlí hlouposti….

...........................

*) "dopředný" = sám o sobě jde rád a s nadšením vpřed, aniž by musel být popoháněn

**) Psi mají mnohem méně pokřivený žebříček životních hodnot než my lidé. Nebudou vás mít rádi pro vaše peníze, pro nové auto či televizi, ani za uplácení pamlsky. Nezavděčíte se jim, když se jim budete podbízet, či jim všechno dovolíte. Podvědomě vědí, že síla je ve skupině - v organizované skupině a že tato skupina (byť by obsahovala jen dva členy) potřebuje šéfa. Zodpovědného, rozhodného, přísného, ale také vždy a za všech okolností spravedlivého a uznalého šéfa, který umí ocenit a pochválit i snahu (byť při nebylo dosaženo konečného cíle). Tuto roli očekávají od nás. Když se jí od nás nedočkají a my v této roli nějakým základním způsobem selháváme, cítí nezbytnou povinnost nás v této roli zastoupit a začnou oni dělat šéfa (neposlouchat, být agresivní aj.). Nedělají to rádi a vůbec jim to nedělá potěšení, jak si mnozí myslí. Pro ně je totiž mnohem výhodnější být "druhý", pěkně v klidu se "plavit po proudu" a mít tak čas na blbinky, srandičky a legrácky. Být šéf je vázáno na velkou inteligenci, nutnost být neustále ve středu, orientovat se za všech okolností v situaci a mít za svá rozhodnutí i obrovskou mírou odpovědnosti. To jsou atributy, které většina psů nemá, protože sotva jen jedno štěně z vrhu je skutečně rozeným vůdcem smečky nebo psího spřežení. Někteří psi sice v pubertě myslí, že na to mají, ale když jim tu šanci skutečně dáte a zapřáhnete je na vůdčí místo, dost často selhávají a jsou schopni se z toho po několika kilometrech jízdy i těžce psychicky zhroutit.
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 30 pro 2016 14:31

Strategie přepravy

V předchozích kapitolách jsem se zmínil o dostupných zvířatech i o tom, že tato zvířata lze pro přepravu využít různými způsoby. Bohužel neexistuje jeden nejvýhodnější způsob. Každý má svá specifika, svá pro i proti a v mnohém jsou tyto věci v protikladu. Zbývá tedy na vás pro vaše konkrétní podmínky zvolit ten nejvýhodnější způsob.

--------------------------------

Nošení břemen

Je to nejstarší a nejspolehlivější technologie. Ze všech dalších způsobů má naprosto nejlepší prostupnost terénem a největší univerzálnost. Zvíře – soumar (bez ohledu na to, zda se jedná o mulu, koně nebo psa), projde prakticky všude, kudy by prošlo, kdyby náklad neneslo. Projde téměř všude tam, kudy projde pěší člověk – do prudkých kopců, po úzkých kamenitých pěšinách, přes brody, přes hluboké závěje aj. Navíc vybavení k nošení břemen je technicky poměrně jednoduché. To všechno je plus. Bohužel tato technologie má i své velké mínus a tím je značné omezení pokud jde o váhu přepravovaného nákladu. Přepravovat lze spolehlivě náklad o váze jen jedné pětiny zvířete.

Náklad musí být na zvířeti dobře upevněný, nesmí ho tlačit shora na páteř. Páteře se nesmí nic dotýkat! Váha musí být rovnoměrně a měkce rozložená po stranách na boky zvířete. U osla, muly, poníka nebo koně se k tomuto účelu používá soumarské nákladní sedlo. Nákladní sedlo je na rozdíl od sedla jezdeckého daleko lépe na zvířeti fixované. Kromě podbřišníku je zajištěné řemeny ještě pod ocas a na hruď. To aby z hřbetu nesjíždělo při chůzi do kopce nebo s kopce. Samozřejmě většina lidí i když třeba má koně, žádné nákladní sedlo nevlastní a tak v nouzi lze použít i třeba jezdecké sedlo westernové, ale o to více musí dbát na dobré rozložení váhy. Proto si o nákladních sedlech v budoucnu povíme něco podrobněji.

V případě psa je to mnohem jednodušší - potřebné brašny koupíte na e-shopu (nebo si je ušijete ze dvou chlebníků):
brasny-pes.jpg
brasny-pes.jpg (32.31 KiB) Zobrazeno 20179 krát


Československý vlčák s batohy při horské turistice na videu od Jiřího Čertíka:
https://www.youtube.com/watch?v=VHZ5XVTNop4

Použití jezdeckého sedla pro přepravu nákladů sice splňuje podmínku plošného rozložení zatížení do hřbetu zvířete, ale nemá ideální stabilitu, protože není fixováno vůči podélnému pohybu na hřbetě a při chůzi ze svahu se bude náklad postupně sesouvat zvířeti ke krku:
soumar-kun.jpg
soumar-kun.jpg (51.16 KiB) Zobrazeno 20179 krát


Pokud vlastníte nějaké zvíře, není do věci, když ho postupně na nošení břemen navyknete. Zatím ne kvůli nějaké akutní potřebě strategického nočního terénního přesunu, ale prostě jen pro zábavu a legraci. Třeba jen proto, aby se zvíře alespoň částečně dokázalo samo "obsloužit". Pes si na výletě může nést svou vodu na pití a balíček granulí. To ho nestrhá a vám se o něco málo odlehčí batoh. Když třeba na koníka zavěsíte zprava zleva po jednom plastovém kýblu, docela dobře s ním můžete po pastvině sbírat jeho vlastní bobky. Když to není práce do úmoru, zvíře většinou takovou zábavu docela akceptuje. Krom toho častý kontakt (zábavní i pracovní) se zvířetem je pro vaše vzájemné soužití velice důležitý.

Pro dlouhé putování či celodenní přesun platí že:
- Pro poníka nebo osla o 200kg živé váhy můžeme uvažovat nesené břemeno okolo 40kg.
- Pro koně lehčího typu o cca 450 až 500kg živé váhy můžeme uvažovat nesené břemeno 90 až 120kg.
- Pro psa (např. malamuta), který váží 34 až 38kg může břemeno vážit max. 7 kg (dle dlouhodobých zkušeností inuitského kmene Mahlemutů). Pro psa (např. haskyho), který váží 16kg až 28kg jsme při dogtrekkingu nakládali max. 5 kilo. (Pro psy jiných plemen, ale srovnatelné velikosti a konstituce, můžete použít srovnatelnou váhu nákladu.)

"Pohonné hmoty" na cestě:
V českých zemích je samozřejmě mnohem výhodnější použít za soumara býložravce, protože tráva roste prakticky všude a i v zimně lze v nouzi nalézt suchou trávu po příkopech. Navíc i malý kůň je schopný přepravit dostatek nákladu potřebného pro táboření i stravování několika pěších lidí. U masožravců si krmivo musíte vzít sebou, což je nezanedbatelná komplikace. Pravděpodobnost, že budete po cestě psům lovit ryby či budete mít v zásobách hromadu sušených lososů (jak používají v Kanadě) je hodně nepravděpodobná. Nicméně přiznejme si, že ať využijete to či ono zvíře, vždy to skýtá nějaké výhody. U psa máte sebou kromě nosiče a pomocníka i jeho citlivý nos, případně schopnost včas vás upozornit nebo i chránit při napadení. A to už stojí za to vzít ho sebou. U koně či osla spolu vlastně přepravujete i nemalou zásobu živého masa. Nechci malovat čerta na zeď, kůň je vždy užitečnější živý než mrtvý, ale když už k tomu dojde, i to maso se může v krajní nouzi využít. (Když už půjdeme do extrému, pak je na tuto možnosti zapotřebí myslet i při skladbě proviantu v nákladu a vždy mít raději nadbytek sacharidů nikoli bílkovin, to abyste měli i při náhlém přebytku masa denní potravinovou dávku stále ještě přiměřeně vyváženou, dokázali maso metabolicky využít a nezpůsobili jste si závažné potíže s ledvinami či klouby.)

------------------------------------------------

Na závěr tohoto příspěvku vám doporučím shlédnout videa natočená dálkovým jezdcem Daliborem Balutem:
1. Cesta na koni kolem České republiky
2. Cesta na koni k Baltskému moři
3. Cesta na koni za krásami Hrubého Jeseníku
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 30 pro 2016 16:11

Smyk (travois)

Smyk je jednoduchou možností, jak přírodně dostupnými prostředky zvýšit "nosnost" zvířete a vézt větší náklad. Je to vynález velice starý, mnohem starší než vynález kola či sání a objevil se nedlouho potom, co se člověk naučil žít se psem*. Oproti předchozímu způsobu, kdy celý náklad nese zvíře na svém hřbetu, travois fyzikálně funguje jako páka rozkládající zatížení částečně na zvíře a částečně do země. Díky tomu lze přepravit náklad až trojnásobné hmotnosti, než by uneslo samo zvíře na hřbetě. Bohužel nic není zadarmo a tak za toto plus, které travois skýtá, zaplatíme i citelným mínusem. A tím je výrazně horší prostupnost terénem. Aby byl travois stabilní, musí být jeho tyče na konci dostatečně „rozkročené“, takže vyžaduje širší cestu než jakou by prošlo samotné zvíře. Na planinách to nevadí, ale v lesnatém terénu je s tím zapotřebí počítat. Mnozí také namítnou, že po zemi tažené tyče se budou rychle obrušovat. Ale praxe překvapí – není to tak zlé, jak by se na první pohled zdálo. Syrové dřevo je dostatečně kluzké a po vlhké hlíně nebo v orosené trávě klade malý odpor a vykazuje jen malé opotřebení. Tyče se bez větší újmy vydrží smýkat mnoho kilometrů.

Travois nemusí táhnout jen zvíře. Můžete se do něj "zapřáhnout" i vy sami, stačí si přehodit popruh přes rameno. Je to totiž dobrý dopravní prostředek, pokud jste nečekaně nuceni přepravit těžší náklad, než který zvládnete unést. Typickým příkladem by mohl být třeba velký úlovek v lese. Jelena holýma rukama samotný lovec odnést nedokáže, ale odsmýkat na smyku ano. Přitom na výrobu tohoto dopravního prostředku stačí několik silnějších větví nebo kmínků, pár metrů paracordu a dvacet minut času. Ale to už se dostáváme do jiné kategorie... Zůstaňme proto u zvířat a způsobech, jak travois zapřáhnout k nim.

Existují dva typy smyků. Trojúhelníkový s překříženými tyčemi a obdélníkový či lichoběžníkový, u kterého se tyče vpředu nekříží. Obecně je trojúhelníkovitý smyk pevnější a stabilnější než smyk obdélníkový (typ "žebřík"). Při chůzi zvířete nevrže ve spojích a je méně náchylný k převrácení, ale pro zvíře není příliš pohodlný, protože překřížení tyčí tlačí zvíře na páteř. Proto zvažte, zda je pro vás výhodný nebo nalezněte způsob jak této nepříjemnosti předejít. Břemeno by mělo být co nejvíce vzadu u konců tyčí. Jednak jsou tam tyče nejsilnější a váha působící na zvíře bude nejmenší. Ale nesmí to být příliš, aby nerovnosti na cestě nezachytávaly o příčné tyče a nepoškodily úvazy nebo náklad. Ideální jsou pružné tyče z jasanu, ale vyhoví i smrkové. Délka a síla je úměrná nákladu a zvířeti. Pro malý trojúhelníkový smyk za psa stačí bohatě třímetrové, za koně se však standardně používaly tyče obdobné jako pro týpí (tj. délka okolo 6 až 7 metrů a do 8cm průměru na tlustším konci). Tyče by nikdy neměly na zvíře přímo tlačit. Překřížení by mělo být ve vzduchu nad krkem zvířete a nedotýkat se ho. Přes záda zvířete by měl být natažený jen široký řemen nebo popruh, který je upevněný k podélným tyčím a za něj zvíře veškerou váhu nese, případně tuto funkci zastane samotné sedlo. V principu je jedno, zda jde o koně, mulu nebo o psa. Princip je stejný. Smyk klouže po zemi a brzdí se sám, proto většina postrojů nepotřebuje, aby byly uchyceny pod ocas, ale stačí, když obepínají krk a hruď zvířete. Správná řešení i chyby si můžeme ukázat na několika obrázcích.

Původní indiánský smyk trojúhelníkového typu tažený koněm:
travois-kun-schema.jpg
travois-kun-schema.jpg (7.75 KiB) Zobrazeno 20177 krát


Původní indiánský smyk trojúhelníkového typu tažený psem:
travois-pes.jpg
travois-pes.jpg (25.8 KiB) Zobrazeno 20177 krát


V obou případech je křížení tyčí velmi blízko páteře zvířete. Pro zvíře je mnohem příjemnější, když má tyče po stranách těla.

Jak funguje lichoběžníkový travois zapřažený za malamutem si můžete prohlédnout na následujícím videu:
https://www.youtube.com/watch?v=d4XLjvBjr_c

Seznámení koně se smykem a tréning:
https://www.youtube.com/watch?v=2bwaQrCBTQY
(Kůň se hluku a chvění vlečených tyčí z počátku bojí a musí si na ně zvyknout.)

Videosnímků, kde by byl vidět funkční trojúhelníkový smyk za koněm je jako šafránu, tak alespoň jeden:
https://www.youtube.com/watch?v=PLzUZTTUdlA

Lichoběžníkový smyk za koněm:
travois-kun-spravne.jpg
travois-kun-spravne.jpg (26.52 KiB) Zobrazeno 20177 krát


Lichoběžníkový smyk za psem:
travois-pes-spravne.jpg
travois-pes-spravne.jpg (23.92 KiB) Zobrazeno 20177 krát

Je zapotřebí dbát, aby působení zatížení a těžiště bylo blízko kohoutku zvířete a břemeno co možná vzadu. Předchozí obrázek to dobře dokumentuje. Naopak na níže uvedeném obrázku je to naprosto špatně - smyk přenáší sílu i chvění do zad psa a škodí jeho páteři, břemeno je blízko psa. Takto to rozhodně nedělejte. (Jediné co lze na níže uvedeném obrázku pochválit je samotný pes. Je to ještě klasická poctivá sportovní linie sibiřského huskyho, taková která bývala běžná ještě někdy před třiceti lety, než se toto plemeno začalo dělit na výstavní a závodní a než ji ze závodů vytlačili různí turbo-kříženci.)

travois-pes-spatne.jpg
travois-pes-spatne.jpg (18.79 KiB) Zobrazeno 20177 krát

Pokud potřebujete k psovi připřáhnout smyk, nejsnáze to můžete udělat pomocí hrudního postroje. Takové vybavení se běžně prodává. Větší pes vám na smyku pak dokáže na rovné cestě uvést až pětadvacetikilový náklad (ale snažte se u toho vyhnout různým nazelenalým aktivistům, kteří jsou vás schopni i za tu bezvýznamnou brázdu vyrytou vaším smykem v trávě na cestě bez váhání ukamenovat).

hrudni-postroj-pro-psa.jpg
hrudni-postroj-pro-psa.jpg (10.38 KiB) Zobrazeno 20177 krát

..............................

*) Dříve Indiáni neměli žádné koně. K těm se dostali až pochytáním zdivočelých mustangů ze stád, která vznikla přirozeným namnožením náhodně utečených koní, které dovezli po objevu Ameriky Evropané. Do té doby Indiáni přepravovali náklady právě pomocí psů na smycích. V té době také mnohem méně kočovali, používali menší a lehčí stany atd. Například veřejnosti hodně známí Lakotové (přistěhovalci je nazývali "Siouxové", ale to je opovržlivé a urážlivé označení) byli původně relativně usedlí lesní indiáni na dnešní americko-kanadské hranici, živící se lovem drobné a střední zvěře. Teprve poté, co silní koně nahradili psy s nedostatečnou "nosností", přesunuli se indiánské kmeny na velké pláně, kde žili kočovným způsobem života, jejich hlavní lovnou zvěří se stali bizoni a díky dostatku potravy jejich kmeny významně populačně zmohutněly. Naopak v Kanadě, kde s koňmi byl přes zimu přeci jen určitý problém, si indiánské kmeny zachovávaly větší počet psů - samozřejmě opět primárně k práci, protože na nějaké módní výstřelky nebyla ani doba ani nadbytek potravy.
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 08 led 2017 18:17

Vůz (povoz)

Asi nejznámější je zapřahání zvířat do vozů. Z hlediska nosnosti je to nejefektivnější, protože zvíře pouze překonává valivý odpor kol a nenese váhu nákladu na hřbetě. Ale z hlediska prostupnosti terénem se jedná o nejhorší možný způsob ze všech zatím probíraných způsobů. Vůz vždy potřebuje alespoň přiměřeně sjízdnou cestu, kdy překážky na ní nejsou větší než asi ¼ průměru kola. To naše předky v minulosti vedlo k tomu, že na vozy instalovali co možná největší kola, která si dokázala s nerovnostmi na cestách alespoň přiměřeně poradit. Také rozchod kol byl do jisté míry shodný (okolo na 144cm), aby se jezdilo stejnou stopou a nemusela se zpevňovat zcesta v příliš velké šíři. Dnešní vozy a povozy prakticky bez výjimek využívají gumové pneumatiky. Ty kladou podstatně větší valivý odpor, než kladl vůz s železnými obručemi. Nehledě na to, že pneumatiky dnešních povozů mají také mnohem menší průměr než třeba klasická kola někdejších kočárů. Prostupnost nerovným terénem je tedy u běžných současných koňských spřežení podstatně horší, než tomu bylo v minulosti (hovořím o běžné české vesnici a nemám na mysli terénní vozatajské soutěže, což je trošku jiná káva...) Druhým kamenem úrazu je kompaktní svařovaná konstrukce. A tak máme dnes vozy mnohem více závislé na kvalitním povrchu cest, se kterými by se naše zvířata v terénu hodně potrápila.

Pro putování průkopníků a karavan v neznámém terénu se v minulosti zásadně používaly vozy rozebíratelné*. Při dlouhých přesunech v neznámé krajině se jelo tak dlouho, dokud to schůdnost cesty umožňovala. Pokud bylo zapotřebí překonat nesjízdný úsek, náklad se vyložil a přepravil na koních jako na soumarech přes nesjízdný úsek. Pak se vůz rozebral na „lidsky uchopitelné díly“ a ty se dopravily až k místu, odkud se dalo pokračovat opět sestaveným vozem. To bohužel většina dnešních zvířecích povozů neumožňuje. Rám je mohutný, svařený a těžký. Pokud by ale někdo se zvířecím potahem pro předem neznámé krizové situace kalkuloval, měl by „rozebíratelnost“ vozu klást na jedno z prvních míst.

Druhým doporučeným parametrem, pokud jde o čtyřkolový vůz, je jeho přední náprava. Ta by měla umožňovat natáčení přední osy v úhlu blížícího se 180°**. Díky tomu se pak dokáže spřežení otočit na velmi malém prostoru, bez zbytečných couvacích manévrů. Ovšem takto velké natočení zvládne jen náprava s pevnou osou na centrální točně a nelze to řešit pomocí dvou svislých čepů jako je tomu u automobilu. Když náprava dostatečné natočení neumožňuje a v zatáčce dojde na doraz (nebo se nedej bože opře kolo o bok vozu) i subtilní koník vám "úspěšně" zlomí oje (nebo alespoň ohne, když je máte z trubky).

vuz.jpg

Třetí důležitou podmínkou je boční stabilita vozu. Vlastní nákladní prostor by měl být raději úzký a dlouhý, aby těžiště bylo vždy bezpečně mezi koly. Mnohé vozy tvarově odvozené od traktorových vleček, zejména ty s malými koly schovanými dole pod ložnou plochou, této fyzikální podmínce nevyhovují a na šikmé cestě se mohou snadno převrátit. O tom, že to může být pro vozku i zvířata fatální situace asi netřeba hovořit.

Čtvrtou základní podmínkou vozu byla opravitelnost na cestě. Tuto podmínku splňovaly zejména dřevěné vozy, protože prasklá součástka se většinou dala udělat nová, sice se syrového dřeva, esteticky nedokonalá, ale přeci jen přiměřeně funkční, aby se dalo pokračovat v cestě. Dnes se už nebudeme vracet k loukoťovým kolům a učit se nahřívat v ohni ocelové obruče a nasazovat je na dřevěná kola. Nicméně každý, kdo konstruuje vůz za zvířecí potah, měl by vždy vycházet z co možná nejjednodušších, nejsnáze sehnatelných a hojně rozšířených prvků – čímž mám na mysli třeba brzdy z aut, ložiska, použití závitových tyčí, jednotnou velikost šroubů i matic aj.

Pokud bude do vozu zapřaženo jen jedno zvíře, může být přední náprava opatřena jedním nebo dvěma oji (dvě oje jsou pro zvíře pohodlnější, ale hůře se zapřahá). Někdy bývají dvě oje spojena tzv. nadhřbetním obloukem, který se však nesmí zvířete dotýkat. Pokud je zapřažen pár zvířat, používá se oje jen jedno, uprostřed mezi nimi.
Tato pravidla jsou více méně obecná a je jedno, zda se jedná o malý vozík za většího psa, za osla nebo koně.

..............................

*) Rozebíratelnost? Nemusíme chodit příliš daleko, tuhle podmínku splňoval už kde který vesnický žebřiňák. Starý žebřiňák byl úzký, aby projel mezi stromy, dostatečně velká kola kladla malý odpor a zvládla přejet i větší nerovnosti. Byl složený ze snadno demontovatelných částí, které nejednoho vtipálka inspirovaly k tomu, že vůz sousedovi potajmu rozebral a postavil mu ho na střechu.
zebrinak-1.jpg

**) Výbornou manévrovatelnost malého vozíku s "podbíhavou" nápravou, taženého fjordským koněm, můžete vidět na následujících záběrech natočených známým horolezcem, bushcrafterem a tvůrcem seriálu Primitivní dovednosti, panem Miloslavem Pletánkem z Valašských Klobouků ještě v jeho bývalém působišti v obci Svatý Jan pod Skalou: (49.1441056N, 18.0277319E / 49.9684172N, 14.1338964E)
https://www.youtube.com/watch?v=bBBy42zseYw

A k čemu v praxi použít koníka a vozík?
No přece k dopravě toho, pro co byste jinak jeli autem:

https://www.youtube.com/watch?v=deVBYgEjRIE
(Trasa ze Svatého Jana pod Skalou do stavebnin v Loděnici na Pražské ulici a zpět, tj. 2x 11km.) (49.9682061N, 14.1336486E / 49.9973622N, 14.1612244E)

Nebo můžete vyrazit na několikadenní výlet:
https://www.youtube.com/watch?v=mu1l4dBsNF4
(V tomto případě se jedná o trasu ze Svatého Jana pod Skalou přes Hostim, Lištici, Beroun, Hýskov, Nižbor a rozcestí u Červeného kříže až k Hornímu rybníku u Nového Jáchymova v délce 23km s převýšením 209m, do večera koupání, pro koně pastva, pak přenocování a druhý den krásnou krajinou zase 23km zpět. Jak můžete vidět, fjordík Vojta zvládá nemalý počet kilometrů v nohách po tvrdém asfaltu a s klidem i rušný automobilový provoz. Povšimněte si na voze čtyřicetilitrového sudu s čistou vodou - to aby měl kůň na celodenní trase co pít.) (49.9682061N, 14.1336486E / 49.9776906N, 13.9140239E)

Při přepravě těžkého nákladu je potřeba pravidelně zařazovat pauzu pro koně:
https://www.youtube.com/watch?v=WLpS0wZwTtk
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 14 led 2017 20:28

Zapřahání (část č.1)

Prakticky každý dnešní kluk umí velmi zručně ovládat počítač, ti starší se dokonce zručně hrabali v jeho vnitřnostech. Jejich tátové však nemají dětství spojené s počítači, ale pamatují dobu, kdy se jako kluci od rána do večera vrtali v autech nebo v rozhrkaném mopedu. A když na mládí zavzpomínají jejich dědové a pradědové, prohlásí, že téměř každý kluk z vesnice uměl zapřáhnout koně. Dnes už zapřahání rozhodně není běžnou znalostí a tak si o tom zkusme v následujících několika dílech říci něco víc...

Předně potřebujeme mít možnost zvíře bezpečně ovládat, teprve až potom můžeme začít uvažovat o využití jeho síly. Pro prvotní manipulaci potřebujeme věc zvanou vodítko. Tedy kus popruhu, řemene nebo silnější šňůry, prostě něco, co se dobře drží v rukou. Bez vodítka nemůžete vyjít ven se psem, ale ani vyvést koně ze stáje. A vodítko potřebujete k něčemu připnout - k něčemu, co bude na zvířeti dobře držet (nevyvlékne se to přes hlavu), zvíře to bude na sobě cítit, reagovat na to a tím pádem bude možné zvíře ovládat a manipulovat s ním.

Psi
U psa k tomuto účelu používáme obojek. Mnozí se možná cítí i uraženi, že se zaobírám takovou banalitou. Ale je nejméně 30% lidí, co to nevědí! Když vyjdu do ulic města, nestačím se divit, kolik lidí bojuje a přetahuje se trvale se svým psem, kterého nevedou na obojku, ale za postroj. Ať si výrobci tvrdí co chtějí, ale postroj není to, na čem by se měl pes vodit (s výjimkou velmi malých přešlechtěných plemen psů). Pes si někdy zjednodušuje svou situaci tím, že přes obojek a tah vodítka sleduje pohyb páníčka. Tím mu zbývají prakticky všechny ostatní smysly na sledování okolí. Jenže někteří psi mají práh citlivosti hodně nízký a aby obojek cítili, hodně se do něj opírají. Ve výsledku pak páníčka vláčí za sebou. Jakmile zjistí, že ho dokáží odvláčet tam, kam potřebují a začnou toho cíleně využívat, je zaděláno na malér. Se správným obojkem se pes vede snadno a nemusíte se s ním přetahovat, ani vás nebude vláčet. Obecně platí, že čím užší je obojek, tím více jej pes cítí a tím lépe reaguje na pohyby vašeho vodítka. Větší pes s obojkem širokém pět centimetrů odtáhne i dospělého člověka. Téhož psa s obojkem vyrobeného z 8mm silného provázku poslušně odvede i malé dítě. Takže obojek je základ a jeho šířku musíte vybrat podle temperamentu, citlivosti a poslušnosti vašeho psa. Není to o tom, aby obojek psovi ubližoval, ale o tom, aby ho cítil a reagoval na něj. Pokud psa vedeme na vodítku, standardně ho vodíme u své levé nohy.

Pokud zapřaháte psa do vozíku nebo do saní, vždy bude mít pes obojek a k tomu samostatně postroj. Vy povedete psa za obojek (aby jej cítil a reagoval), zatím co svou silou se bude opírat do postroje, který musí být měkký a příjemný. S jakoukoli jinou kombinací, např. vedením psa přímo za tažný postroj, si naděláte jen zbytečné problémy. Zvíře bude unavené, naštvané a vy také.

Zapřažení psa do dvoukolového vozíku pomocí poprsního postroje:
rollpulka.gif
rollpulka.gif (33.78 KiB) Zobrazeno 20116 krát

Pokud má psí vozík či smyk dvojité oje, případně nadhřbetní oblouk, vždy je připojený k postroji, nikdy ne k obojku. Ideální připojení je pomocí čtyř spojů. Pravý a levý vodič oje (karabinka a očko) je zhruba ve výši ramenních kloubů psa. Slouží k zatáčení, ale nepřenáší hlavní tah. Dopředná tažná síla je vyvedena z postroje vzadu vpravo i vlevo, pomocí dvou pobočnic (popruhů), které jsou od postroje napojeny přes karabiny nebo olivky k oji či téměř až k vozíku, vždy tak vysoko, aby se do nich pes nohama nezapletl. S takto uspořádaným postrojem se psovi velmi snadno a lehce kluše (klus je pro psa nejpřirozenější způsob pohybu a může jím zvládat velké denní vzdálenosti).
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 14 led 2017 20:38

Zapřahání (část č.2)

Koně
U koně připínáme vodítko k ohlávce. Nekoňaři mají obyčejně chaos ve slovech ohlávka, uzdečka, uzda, otěže, opratě (zhruba stejně jako nestřelci si běžně pletou ve větách spoušť s kohoutkem). Ohlávka je věc z kožených řemínků, popruhů nebo provazů, která se nasazuje koni na hlavu, ale nemá udidlo (železo do huby), ani se k ní nepřipínají otěže ani opratě - řemeny, kterými se koně řídí. (Otěže jsou krátké, používá je jezdec v sedle. Opratě jsou dlouhé a kůň se s nimi řídí z vozu, ze saní nebo při práci ze země.) Ohlávka má ve spodní části jen očko, do kterého se připíná vodítko, za které koně vedete (a jdete při tom po zemi). Ohlávka může být ze širokých popruhů, tzv. stájová, která je pro koně velmi pohodlná, takže ji prakticky necítí. Nebo upletená z provázků, tzv. parelka (podle p. Parelliho), která je jak se říká "ostřejší", při prudkém cuknutí pro koně až nepříjemná, ale zase na ni výborně reaguje a dá se snáze udržet v poslušnosti i v nepředvídatelných situacích. Hned jak koupíte koně, ohlávka a vodítko je to první co musíte mít, abyste dokázali s koněm manipulovat. A vystačíte si s ní i pokud budete využívat koně jako soumara. Pokud koně vedete na vodítku a ohlávce, jděte na levé straně koně. Vodítko držte pevně v levé ruce (nikdy si je neomotávejte okolo ruky) a pravou rukou je přidržujte poblíž ohlávky. Vždy mějte koně na vodítku a nikdy ho nevoďte jen holou rukou přímo za ohlávku. Když by se kůň něčeho lekl, potřebuje mít trochu volnosti (délku vodítka) na uskočení. Pokud ho budete držet bez vodítka přímo za ohlávku, cukne a rozhodí vás z rovnováhy nebo dokonce zvedne do vzduchu a spadnete pod něj. Bývají z toho pak velmi škaredé úrazy.

Ohlávka (stájová) z popruhu:
ohlavka.jpg
ohlavka.jpg (12.79 KiB) Zobrazeno 20116 krát

Nasazování: Karabinou se odepne podhrdelník. Takto připravená ohlávka se nasadí koni nátylníkem přes hlavu za uši a nánosníkem na nos. Potom se zespodu podhrdelník karabinou připne do kroužku, kde se stýká levá lícnice s nátylníkem. Samozřejmě se předpokládá, že ohlávka rozměrově vyhovuje a obvod nánosníku je pro velikost koně vhodný. Pod podhrdelníkem musí zůstat vůle na zasunutí dlaně. Při všech těchto manipulacích stojíte na levé straně koně.


Ohlávka "parelka" z kulaté šňůry:
ohlavka-parelli.jpg
ohlavka-parelli.jpg (12.56 KiB) Zobrazeno 20116 krát

Nasazování: Odváže se dvojitá šňůrka nátylníku. Takto připravená ohlávka se nasadí koni nánosníkem na nos a podhrdelníkem pod bradu. Pak se dvojitá šňůra odvázaného nátylníku přehodí přes hlavu za ušima a uzlem se uváže k očku, kde se stýká levá lícnice s podhrdelníkem. Ohlávka nesmí koně škrtit, pod podhrdelníkem musí zůstat vůle na zasunutí dlaně. Vaše manipulace s ohlávkou pro koně většinou znamená, že půjde ze stáje ven, na to se těší a proto do ní většinou už sám o sobě hlavu strká.


Tak jako si i malé dítě umí zavázat tkaničky u bot, tak každý koňař bez výjimky (a nejméně polovina rozpadlíků k tomu) by měl zvládnout z 6…10mm silné šňůry provizorně vyrobit ohlávku "parelku".


Pokud budete potřebovat ovládat koně ze sedla, z vozu, ze saní nebo i ze země (např. při tahání klád) použijete k tomu uzdečku, uzdu nebo vozovou ohlávku. A teď pozor, protože jinak se do toho zamotáme (zde nepanuje příliš vytříbené technicky přesné názvosloví), takže to velmi zjednoduším (odborníci prosím odpustí…) Uzdečka a uzda je slovo používané převážně v jezdectví, vozová ohlávka je termín ryze vozatajský. Z hlediska technické funkce však všechny tři fungují velmi podobně.
V zásadě uzdečka i uzda je věc podobná ohlávce, jen s tím rozdílem, že má i udidlo. Udidlo je železo, které se vkládá koni do huby a leží mu na jazyku. U uzdečky se otěže či opratě, kterými koně řídíte, připínají na udidlo přímo. Přesně takovou silou, jakou zatáhnete, zatlačí udidlo koně v hubě a on na to bude reagovat. Uzda se od uzdečky liší tím, že má ještě navíc páku (pákový mechanismus). Otěže či opratě nevedou přímo k udidlu, ale na tuto páku a ta vaši sílu zdvoj až ztrojnásobí. Poměrně malou silou pak působíte koni v hubě* velký tlak. Kůň se mu snaží vyhnout a uhýbá na tu či onu stranu, případně zastavuje. "Páka" je pro koně poměrně nepříjemná, ale jsou jedinci tzv. "tvrdí na hubu", kteří na menší sílu nereagují. Vozová ohlávka i přesto, že ve svém názvu obsahuje slovo "ohlávka", není vlastně jen pouhá ohlávka, ale podle výše uvedené definice docela normální uzdečka - má totiž udidlo a to je přímo spojené s opratěmi, které druhým koncem držíte v ruce.

Uzdečka s názvy jednotlivých částí:
uzdecka-nasazena.jpg
uzdecka-nasazena.jpg (35.22 KiB) Zobrazeno 20116 krát


Vozová ohlávka s názvy jednotlivých částí:
(rozkliknutím zvětšit)
vozova-ohlavka.gif

Nasazování: Je obdobné jako u stájové ohlávky. Před nasazením se rozepne pouze podhrdelník. Ohlávka se nasadí - nánosník na nos, udidlo do huby (necvakněte železem koni o přední zuby) a nátylník za uši. Pak se spodem zapne podhrdelník. Ještě učesat hřívu, aby někde nebyla pod ohlávkou a je hotovo...


Mezi čtenáři se určitě probudili zarytí ochránci zvířat a bezesporu si kladou otázku, zda neexistuje způsob, jak se vyhnout udidlu. Ano způsob existuje a je dokonce starší než udidlo samo, třeba bosal či hackamore ohlávka. Tam tah otěží vyvozuje tlak shora na nos koně. Hubu má kůň volnou (takže krom jiného se během přestávek v práci může mnohem pohodlněji popásat). Ale při používání velmi záleží na konkrétním koni i na tom, jak přesně jej (v zájmu jeho i své vlastní bezpečnosti) potřebujete ovládat. Citlivý jedinec vám bude reagovat už na pouhé slovo nebo na velmi jemný tah otěže, s jiným se budete přetahovat i na páce.


Značení velikostí ohlávek a uzdeček:
- označení "Shetland" je určeno pro mini pony
- označení "Pony", označováno někdy PS (tj. pony size) - vyhovuje pro poníky a malá plemena koní s drobnou hlavou
- označení "Cob", označováno někdy CS (tj. cob size) - vyhovuje pro arabského plnokrevníka, anglického plnokrevníka jemnější stavby těla (klisnu), haflinga, quartera, irského coba a obecně pro plemena střední velikosti hlavy
- označení "Full", označováno někdy FS (tj. full size) - vyhovuje pro anglického plnokrevníka mohutnější stavby těla (valach, hřebec), českého teplokrevníka a plemena s obdobně mohutnou hlavou
- označení "X-Full" - vyhovuje pro velké chladnokrevné koně

Velikosti udidel:
Doporučuje se velikost vyzkoušet na zapůjčeném udidle tak, aby udidlo nedřelo koně v koutcích huby. Udidla se nejčastěji vyrábějí v rozměrech 11,5cm; 12,5cm; 13,5cm a 14,5cm. Obecně by se dalo asi napsat, že rozměr 11,5cm je vhodný pro malé koně, 14,5 je zase prakticky jen pro chladnokrevníky. Ale není to pravda. Na malém příkladu se pokusím ukázat, jak variabilní to může být i u jedinců jednoho jediného plemene. Například klisna haflinga, lehkého sportovního, typu bude mít úzkou hlavu a padne jí udidlo s rozměrem 11,5 cm. Valášek hafling, opět lehkého sportovního typu, bude mít udidlo 12,5 cm. Ale hafling těžšího typu už 13,5 cm. Dokonce se může stát, že kříženec hafling, i když je jeho matka a otec jsou typičtí haflingové, ale v předcích se vyskytuje zástupce velkých chladnokrevníků (např. ČMB), může i při své jinak malé kohoutkové výšce, potřebovat udidlo o rozměru 14,5 cm.

............................................

*) Nejde o žádné sprosté slovo. Člověk má ústa, pes tlamu (šelmy po myslivecku mordu) a kůň hubu.
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 21 led 2017 09:48

Zapřahání (část č.3)

V minulém příspěvku jsem alespoň rámcově naznačil, jak koně vybavit "něčím", na čem se dá odvést nebo čím ho řídit, aby šel tam, kam potřebujeme. Teď se pokusím ve stručnosti popsat vybavení, kterým se přenáší a zužitkovává jeho samotná tažná síla. Řeč bude o postrojích a tzv. strojení.

U nás je nejrozšířenější postroj chomoutový. V tomto typu postroje, ve srovnání s ostatními, dokáže kůň podat největší sílu. V polním i lesním hospodářství šlo vždy o maximální možnou sílu, nikoli o rychlost a proto tento typ postroje patřil v minulosti k nejrozšířenějším. Ale jeho kladné stránky spolu logicky nesou i stránky záporné. Jednou z nich je, že chomoutový postroj není univerzální. Nemůžete vzít jen tak nějaký chomout a jen tak nějakého koně. Chomouty a chomoutové podušky musejí koni přesně sedět a proto se většinou dělají na míru, přesně na konkrétního koně. Pokud chomout nesedí, nejenže zvíře táhne neochotně a nechce zabrat (protože ho to tlačí), ale může ho to i fyzicky zraňovat a v dlouhodobém horizontu zcela „vyřadit z provozu“. Pro lehkou jízdu (lehký tah) a vyšší rychlosti (klus, cval) je chomoutový postroj svým způsobem nepohodlný a pak se používá postroj poprsní (tzv. uherský). Ten neobsahuje tvrdé části, je celý z kůže (nebo dnes ze syntetických materiálů) a je přezkami univerzálně nastavitelný podle velikosti konkrétního koně. Ale i ten má své nevýhody. Musíte počítat s tím, že v „poprsáku“ bude mít kůň tažnou sílu asi o jednu třetinu menší. Ale i to na spoustu užitečné práce stačí.

Jeden kůň zapřažený do vozu pomocí chomoutového postroje:
(rozkliknutím zvětšit)
postroj-tazneho-kone.gif


Funkce jednotlivých částí:

Poduška – její správná síla je pro pohodu koně velmi důležitá, je jediným měkkým a pružným materiálem mezi tenkou kůží koně a vlastním chomoutem. Poduška bývá ušitá ze silného režného plátna vyplněného žíněmi.

Chomout – kůň se do něj opírá a chomout sílu rovnoměrně rozkládá, aby koni nikde nevznikaly na těle otlaky a zranění. Na chomoutu jsou průvleky, kterými vedou opratě od udidla, aby se nezamotaly do ostatních částí postroje. Rozměry chomoutu se udávají v palcích (výška vnitřního otvoru, šířka vnitřního otvoru). Chomout bývá vyrobený ze dřeva potaženého kůží, uvnitř vycpaný lisovanou slámou.

Pobočnice (pravá a levá), postraňky – široké kožené řemeny ze zdvojené kůže přenášejí tažnou sílu podél koně dozadu k vozu a svou přirozenou pružností částečně i tlumí rázy, které vytváří tažený dopravní prostředek svým pohybem. Postraňky tvoří řetěz, který se svými oky zahákne do brdečka.

Brdečko* (rozporka) – pevné dřevěné vahadlo s eliptickým průřezem a okovanými konci, které přenáší celou tažnou sílu koně do vozu. Svým střídavým náklonem umožňuje vyrovnat krátkodobě rozdílný tah v levé a pravé pobočnici, způsobený přirozenou chůzí koně.

Náhřbetník – umožňuje koni při nahrbení zapřít se při tahu hřbetem a využít tak sílu zádových svalů. Zejména při rozjezdu vozu, orbě nebo při tažení klád. Poblíž náhřbetníku visí řemínky, kterými se upevní k hřbetu pobočnice, v případě, že se kůň vede vypřažený, aby se netahaly po zemi.

Podbřišník – volně podvěšený řemen, jehož úkolem je zabránit, aby postroj z koně spadl nebo se chomout posouval po krku k hlavě (při brždění aj.).

Nákřižník – (v některých krajích se nepoužívá) udržuje zdvižené pobočnice tak, aby si na ně kůň omylem nešlápl. Je výhodný, zejména pokud se kůň po čas práce pohybuje bez tahu s prověšenými pobočnicemi.

Náhřbetník, podocasník** – udržují celý postroj a zejména chomout přitisknutý na svém místě, aby při rychlejším pohybu koně neposkakoval po krku a netloukl jej.

Šlahoun (pravý a levý) – vzájemně stabilizuje chomout a náhřbetník, aby nedocházelo k jejich vzájemnému šikmému postavení a síla byla rozložená rovnoměrně i při rychlejším pohybu.

Vodič oje – protože v tomto případě jde jen o jednoho koně, který je zapřažený po straně vedle oje, jeho tahem vzniká na přední nápravě kroutící moment, kterým se oddaluje oje od koně (vůz by v tomto případě při tahu koně zatáčel doleva) – to není konstrukční chyba, ale cílený záměr, který zabezpečí, aby se oje za jízdy nedotýkalo koně. Vodič oje pak trvale mírnou silou přitahuje oje zpět do správné polohy ke koni a nadlehčuje je. Stálým tahem koně a boční silou od vodiče oje se trvale vymezují všechny vůle v řídící nápravě i postroji, takže vůz jede klidně a nekličkuje.

Náojní řetěz, náprsní řetěz – slouží pro zpětný tah, couvání a brždění. Ale pozor - vůz musí mít vždy mechanickou brzdu).

Poznámka - znáte-li význam jednotlivých částí a víte-li, jak mají ve výsledku správně fungovat, dokážete je nejen někde sehnat a použít, ale v případě nouze je dokážete i sami vyrobit i z improvizovaných materiálů.

-----------------------------------

*) Brdečko, rozporka, váha - zde panují určité nepřesnosti z hlediska označování a i v mnohé odborné literatuře to bývá dosti divoké. Z hlediska technického názvosloví je rozporka věc, která pouze něco rozpírá. Tedy rozporka rozpírá dva postraňky od sebe bez toho, aby přenášela vlastní tažnou sílu (není namáhána na ohyb, jen na vzpěr). Teprve za rozporkou se oba postraňky spojují v jednom hlavním tažném bodě. Rozporka nedokáže vyrovnávat nerovnoměrný tah v postraňcích, nefunguje jako vahadlo (a proto se moc často nepoužívá). Naopak brdečko je svou funkcí vahadlo. Přenáší tažnou sílu od postraňků (je jejich silou ohýbáno) a vyrovnává nerovnoměrný tah postraňků. Každý jednotlivý kůň v zápřahu má svoje brdečko. V případě zapřažení dvou koní v páru se používá ještě navíc váha. Váha je velké vahadlo, na které jsou zavěšena dvě brdečka od jednotlivých koní. Váha vyrovnává jejich tah mezi sebou. Střední úchyt váhy táhne vlastní vůz. U trojspřeží je systém váhy ještě složitější (mimochodem - obdobně fungující mechanismus na rovnoměrné rozkládání sil můžete nalézt třeba i u automobilu na raménku stěrače).

Váha a dvě dřevěná brdečka pro párovou zápřež do vozu:
(rozkliknutím zvětšit)
vaha-a-brdecko.jpg

Brdečko ze železné trubky - vhodné pro lesní práce:
brdecko-pro-lesni-prace.jpg
brdecko-pro-lesni-prace.jpg (47.51 KiB) Zobrazeno 20024 krát

Důležité rozměry:
Dřevěné brdečko pro chladnokrevné koně mívá délku cca 80 až 85 cm. Brdečko z ocelové trubky (o průměru 45 až 50mm se silou stěny 4mm) nebo obdélníkového jeklu (50x30 se silou stěny 4 mm), používané při lesních pracích s chladnokrevníky mívá délku přibližně 75 cm. Pro malé koně je brdečko kratší. Pro haflinga, fjorda, hucula nebo irského coba vyhoví brdečko délky 60 až 65 cm. Váha musí mít délku minimálně 1 metr, aby se mezi dvě na ní zavěšená brdečka vešlo i oje a jednotlivé díly do sebe nenarážely. Délka oje je minimálně 2,4 m. Mezi stojícím koněm a brdečkem vozu musí zůstat volný prostor minimálně 50 cm. Rozchod kol vozu nesmí být menší než 125 cm. Sáně za koně mívají rozchod okolo 120 cm a délku přibližně 260 cm. Výška kozlíku u povozu by měla být taková, aby se opratě držené v rukou kočího nesmýkaly koni po zadku, ale vedly volně vzduchem.

-----------------------------------

**) Ti, kteří znají koně jen z obrázků, se možná domnívají, že koňský ocas je pouhý tlustý svazek žíní trčící koni ze zadku (obdobně jako štětiny ze štětce) a možná jim právě teď vrtá v hlavě, jak se vůbec dá k takovému ocasu upevnit jakýsi „podocasník“, o kterém píši. Takže tyto a jim podobné virtuální milovníky zvířat bych rád ujistil, že i kůň má ocas (tzv. kelka). Je z masa a kostí, silný, pevný, i dost dlouhý, jen je řádně osrstěný žíněmi, pod jejichž vrstvou není vůbec vidět. Rozhodně je dost masivní na to, aby se dal podvléknout smyčkou koženého řemínku nebo popruhu onoho podocasníku.
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

Uživatelský avatar
 
Příspěvky: 550
Registrován: 28 říj 2015 14:59

Re: Přeprava nákladů pomocí zvířat

Příspěvek od Josef » 22 led 2017 12:42

Zapřahání (část č.4)

Druhým nejčastěji používaným typem postroje je postroj poprsní. Je lehčí a skladnější než postroj chomoutový, protože neobsahuje „tvrdé části“. Pro koně je příjemný a pohodlný, ale hodí se jen pro tahání lehčích nákladů. Je tvořený koženými řemeny nebo syntetickými popruhy, které jsou v některých místech podšité měkkým materiálem. Skládá se z měkce podložené poprsnice, která přenáší hlavní sílu a dále (stejně jako u chomoutového postroje) ze dvou pobočnic (pravé a levé), nákrčníku, měkce podloženého náhřbetníku, nákřižníku, podbřišníku (podpínky) a u jednospřeží ještě ze zádržných řemenů na zádi. Na nákrčníku a náhřbetníku jsou kroužky (průvleky) pro vedení opratí.

Lehký poprsní postroj:
nylonovy-poprsni-postroj.gif

Kromě "plné verze" se dá použít, i podomácku vyrobit i jeho zjednodušená verze. Ta přesto, že některé prvky postrádá (nákřižník), bohatě vyhoví na tahání menších kusů dřeva, malých saní a lehčího zemědělského nářadí. Jen musíte být obezřetní a hlídat, aby si koník při práci omylem nešlápl na prověšenou pobočnici.

Poník s poprsním postrojem bez nákřižníku:
poprsak-bez-nakrizniku.jpg
poprsak-bez-nakrizniku.jpg (20.27 KiB) Zobrazeno 20072 krát

-------------------------

Jak se postrojuje a zapřahá dvojspřeží s lehkými poprsními postroji můžete vidět na následujícím videu:
https://www.youtube.com/watch?v=KaaTr1ixUVI
V nejkomplikovanějších situacích nejspolehlivěji fungují obvykle ty nejprimitivnější technologie.

PředchozíDalší

Zpět na Transportní prostředky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků