Sopečná erupce s globálním dopadem

[Josef]

Island

Island je unikátní ostrov. Leží přímo na středooceánském hřbetu. Na západ i na východ od něj se posouvají litosférické desky, ale ostrov samotný zůstává uprostřed v mrtvém bodě. Ale aby toho nebylo málo, pod Islandem ještě navíc leží chochol horké skvrny. Jestliže jinde v oceánu nebo na pevnině se litosférická deska posouvá a horká skvrna si musí „propalovat“ nová a nová místa v zemské kůře, zde to neplatí. Protože se ostrov nikam neposouvá, horká skvrna pilně pracuje stále na stejném místě už velmi dlouhou dobu a na islandských vulkanických procesech je to znát. Prostředkem Islandu prochází 40 až 50 kilometrů široká riftová zóna, kde se litosférické desky neustále rozestupují. Kromě toho je na něm okolo 150-ti sopek a z nich nejméně 26 je činných.

Jak už jsem uvedl v příspěvku o středooceánském hřbetu, magma je řídké a jedná se převážně o bazalt. Sopky jsou ve většině štítové. Na první pohled by tedy neměly být islandské sopky tak nebezpečné jako třeba stratovulkány na subdukční zóně. Neměly, ale občas jsou. Je to dáno tím, že Island leží hodně na severu a prakticky všechny sopky jsou pokryté ledovcem. Když začne vystupovat magma k povrchu, roztaví ledovec, část vody vyšplouchne po úbočí a zbytek vody zahájí bouřlivou reakci se žhavým magmatem. Výsledkem jsou bouřlivé freatické erupce doprovázené produkcí značného množství velmi jemného sopečného popela. Druhou nectností, typickou pro islandské sopky je, že produkují kromě sirných sloučenin i velké množství sloučenin fluoru. A fluor patří k velmi jedovatým halogenům.

Laki
Asi nejznámější erupcí, která vstoupila do dějin, byla erupce, která započala 8. června 1783. Od jihu na sever se otevřela 25 kilometrů dlouhá trhlina (dnes pojmenovaná Laki) s postupně se otevírajícími novými a novými, celkem 130 krátery, chrlícími lávu. Lávové proudy tekly až 88 kilometrů daleko, pokryly rozlohu 570 kilometrů čtverečních a lávové bomby létaly do výše přes 1,5 kilometru. Po 14.6. se velké erupce zmírnily, ale stále pokračovaly až do února 1784. Přímé lávové ohrožení nebylo tak katastrofální jako to, že sopka (či sopky) vyprodukovala 122 milionů tun oxidu siřičitého a 8 milionů tun fluorovodíku. To pozabíjelo z valné části dobytek. Na následný hladomor zemřela více než čtvrtina islandské populace a to i přes to že 20 procent obyvatel emigrovalo do Evropy. Ale neštěstí se nevyhnulo ani Evropě. Mrak aerosolů vystoupal do desetikilometrové výše a systém tlakových níží, výší a proudění se postaral o zbytek. Od 23.6 do 5.7 se nad Evropou usadila siřičitá mlha. Nejvíce nad Anglií a Francií. Byla ale i nad Sibiří, Kanadou, Aljaškou i severní Afrikou. Z Číny byla hlášená od 1.7.1783. Mlha byla velmi obtížně dýchatelná. A protože v tu chvíli panovala nad Evropou letní tlaková výše, nastalo horko, sucho, bezesrážek, které však od toho momentu trvalo nepřetržitě celé 3 měsíce. Po suchu přišly kyselé deště a následovala velmi tvrdá, mrazivá a na sníh bohatá zima. Kyselé deště poškodily lesy, drobnější rostliny uschly úplně. Úrodu z polí se nepodařilo včas sklidit. Nejen, že byla zčásti zničená, ale také proto, že v siřičité mlze bylo velmi obtížné vykonávat jakoukoli fyzicky namáhavou práci. Celkově trvalo 3 roky, než se klima s následky erupce vyrovnalo. Historikové se shodují, že výbuch Laki a následná hospodářská i sociální situace, byly jednou z hlavních příčin Velké francouzské revoluce.

Grímsvötn
Jedná se o sopku, která je přímým pokračováním trhliny Laki. Současně je druhou nejaktivnější sopkou na Islandu. Její poslední erupce se odehrála v květnu 2011. Na svém vrcholu nese ledovec. Ten je však vespod (v kráteru, od tepla vyzařovaného sopkou) rozpuštěný. Sopka má tedy pod ledovcem skryté kráterové jezero. Při erupci prakticky vždy dochází ke styku magmatu s touto vodou a proto sopka vytváří mnoho popela.

Katla
O této sopce se už dlouho hovoří jako o potenciálním nebezpečí. Zase je ve hře ledovec a tedy i voda, která by ve styku s magmatem produkovala popel. U Katly je však zásadní komplikace v tom, že je to mohutná štítová sopka, která na svém vrcholu nemá klasický kráter, ale z předchozích erupcí mohutnou kalderu o rozměrech 9 x 14 kilometrů. Tato „nálevka“ je plná ledu. Pod Katlou je magmatický zásobník obsahující 10 až 12 kilometrů krychlových magmatu. Když by se magma dostalo do kaldery pod ledovec, rozpustí ho. Následná erupce přeleje vodu přes okraj a množství, které by se řítilo do údolí je srovnatelné s jedinou řekou na světě – s Amazonkou. V následujícím okamžiku by sopka vychrlila obrovské množství popela, - dokud by se na bouřlivou reakci nespotřebovala všechna voda a led, který má na svém vrcholu. Myslím, že by v západní Evropě nějaký ten měsíc letadla nelétala a popelový poprašek bychom každé ráno utírali ze zaparkovaných aut. Katla vybuchuje poměrně pravidelně, jednou za 40 až 80 let. Poslední velká erupce proběhla v roce 1918. Poslední známá „tichá“ aktivita se odehrála v roce 1999, jako nenápadná erupce pod ledem. Katla je tedy v naší pomyslné sopečné bodovací tabulce jeden z čelních adeptů na budoucí "průšvih".

Hekla
Je nejaktivnější sopkou na Islandu. Zajímavé na tom je, že se nejedná o štítovou sopku, ani o erupci na trhlině, ale je to „čistokrevný“ kuželovitý stratovulkán. Hekla soptí často, a poměrně obtížně se její erupce předpovídá. Zatím se to daří s předstihem pouhou 1 až 2 hodiny. Nepříjemné je, že Hekla, stejně jako ostatní islandské sopky produkuje do ovzduší značné množství fluoru.

…a tak by se dalo pokračovat i o dalších islandských sopkách. Ale je to zbytečné. To, co jsme si potřebovali vyjasnit, jsme si vyjasnili – islandské sopky nás, jako Evropany, mohou ohrozit především popelem, sirnými a fluorovými sloučeninami v ovzduší. Jejich aktivita je častá, nebezpečí reálné a záleží pouze na směru větru, jak moc se nás případné následky dotknou.

[kregan]

Zapátráme li v historii, může nám být příkladem výbuch sopky s globálním dopadem jak na klima, tak na vývoj historických událostí v r. 1258.

Existují historické záznamy, podle kterých v roce 1258 skutečně došlo ke klimatickým změnám. Dobové kroniky píší o nezvykle chladném a deštivém létě, jednom z nechladnějších za poslední staletí. Evropu postihla neúroda, hladomor a epidemie. Podnebí se však už v následujícím roce evidentně obnovilo, alespoň na Starém kontinentu.

Píše se rok 1258. V Českém království už pátým rokem vládne král železný a zlatý Přemysl Otakar II. Strahovský klášter padá za oběť požáru. Na anglickém trůně sedí Jindřich III. Plantagenet. A kdesi na Zemi dojde k mohutné sopečné erupci, která celou planetu posype popílkem a zásadně změní planetární klima. Dodnes však nikdo s jistotou neví, která sopka má tento výbuch na svědomí.
V roce 1980 při výzkumu grónských ledovců vyšla najevo zajímavá skutečnost. Mezi jednotlivými vrstvami ledu, které jsou poskládány podobně jako letokruhy u stromů, byla objevena vrstva z roku 1258 plná popílku a síry. Později byla podobná vrstva objevena i v antarktickém ledu. Neklamný důkaz toho, že někde na Zemi tehdy došlo k výbuchu sopky. A ne k jen tak lecjakému, tato erupce měla být největší za posledních 10 000 let.
Co lze nalézt v historických pramenech, které se týkají roku 1258? V Evropě je léto nezvykle chladné a úroda mizerná. Starý kontinent je tak postižen hladomorem. A nejen jím, Evropu obcházejí i morové a jiné epidemie. Tak jako častokrát před tím a častokrát potom, mají nejvíce práce v Evropě hrobaři. Kněží se vztyčeným varovným prstem kážou o trestu Božím za lidské hříchy, ale skutečnost je prozaičtější. Záhadná sopka do ovzduší vyvrhla ohromné množství popela, které zabraňuje slunečním paprskům dopadat na povrch Země. Proto obilí ztratí šanci dozrát, proto řada Evropanů trpí hladem a posléze i nemocemi. Už příští rok se však situace zlepší a klima se vrací k normálu.
Žádná ze známých kronik, ani jiný historický dokument se však o žádném výbuchu sopky nezmiňuje. Je tedy jasné, že v tehdy známém světě byly vulkány klidné. A v návalu dalších středověkých událostí se na záhadný rok pomalu zapomene.
K podobné situaci došlo i v 19. století. I tehdy mocná erupce indonéské sopky Tambory vyslala do ovzduší velké množství popílku a síry. A i tehdy měl výbuch značný vliv na klima, například evropské dobové dokumenty lakonicky konstatují, že léto na starém kontinentě se prostě nekonalo. Přitom popílkový mrak, který vyšel z Tambory, byl podle expertů patnáctkrát menší, než ten, který do světa vypustila tajemná sopka ve 13. století.
Takový výbuch přitom musel vytvořit kráter o průměru až 30 kilometrů. Exploze navíc musela mít celosvětový dopad.
Vědci dodnes vedou spory o tom, která sopka v roce 1258 vybuchla. Nejvíce stop míří do severní části tropů, ale ve hře zůstává i Indický nebo Tichý oceán. V potaz jsou brány i sopky Quilotoa v Ekvádoru nebo El Chichón v Mexiku.

[Josef]

Tak schválně, zkusme si to odvodit a zanalyzovat, z toho co jsem o sopkách už napsal:

1. Aby se klimatická změna projevila v létě roku 1258, pak "viník" pravděpodobně explodoval na konci roku 1257 či hned začátkem 1258. (Mimochodem sopky statisticky rády vybuchují v zimě nebo začátkem jara, asi to souvisí s nějakým "pnutím" v zeměkouli.)
2. Aby se jednalo o takto velkou klimatickou změnu, muselo by jít o erupci s velkou produkcí popela dopraveného do značné výšky. Tedy jednoznačně o plinijskou erupci.
3. Plinijské erupce nejčastěji vytvářejí stratovulkány.
4. Stratovulkány se vyskytují převážně na subdukčních zónách, jsou to vysoké hory, často souvislá horská pásma.
5. Aby byl popel roznesený po celém "obvodu" zeměkoule, musela by být sopka, co do zeměpisné šířky, někde v pasátové oblasti. Tedy buď někde v oblasti rovníku nebo maximálně do 30° zeměpisné šířky.
6. Protože se atmosféra severní a jižní polokoule zase tak zásadním způsobem nemíchá, byla-li zasažena Evropa, muselo jít o rovník nebo zeměpisnou šířku severní.
7. Aby se erupce projevila tak, jak je popsáno, musela by mít sílu cca VEI 6...7 (8 už ne, to by byly následky horší).

Tím se nám výrazně zúžil výběr možností, kde hledat onoho "pachatele". Hledáme stratovulkán na subdukční zóně na zeměpisné šířce 0° až 30°. Podmínku splňuje - Střední Amerika, Sumatra, Jáwa, Filipíny a Mariánské souostroví. Větší pravděpodobnost je tam, kde je rychlý pohyb desek - tedy na "ohnivém kruhu Země", ale tomu kritériu vyhovují všechny vybrané lokality. Problém při hledání bude v tom, že se vulkán tak velkou erupcí nejspíš výrazně "zdestruoval" a zbyla z něj asi jen kaldera, případně velké kráterové jezero. (V případě, že by to byl vulkanický ostrov např. někde u Filipín, po erupci této velikosti už nemusí být vynořený nad hladinou.)

Tak jak jsem to popsal, nad tím můžeme cvičně bádat "od stolu". Nicméně nebudeme první. Takže, pokud náležitě pohledáme na internetu, zjistíme, že vědci "viníka" od roku 2013 už mají. Podle Francka Lavigneho je jím na 90% sopka Mt. Rinjani (Samalas) na ostrově Lombok (GPS: -8.411233°; 116.4226°). Kaldera zaplněná vodou má rozměry 6 x 8km, síla erupce VEI 7. Sopka pohřbila popelem celé jedno významné město, ale zprávy o tom se dochovaly jen mezi místní populací protože Evropa v té době ještě tak vzdálené obchodní konexe neměla. Uprostřed kaldery už roste nový kužel, takže ve vzdálenější budoucnosti nás tato sopka zase nějakým tím popelovým mrakem "potěší".

Jiným takovým skutečně přelomovým výbuchem na konci roku 535 našeho letopočtu, byla podle některých studií erupce sopky Kapi*. Erupce horu, (která se nacházela na místě dnešního Sundského průlivu a propojovala po souši Sumatrou s Jávou jako jeden ostrov) zcela zničila a propadlou kalderu zaplavilo moře. Rychlost expanze plynů uvolněných ze sopky byla téměř dvakrát vyšší než rychlost zvuku. Do výšky až 50km se dostalo mimořádně velké množství jemného materiálu i obrovské množství vodních par, které vytvořily oblaky lehoučkých ledových krystalků účinně odrážejících sluneční záření. Roku 536 zažili lidé skutečnou "zimu v létě".
A aby toho nebylo málo, někdy na přelomu roku 539 a roku 540 našeho letopočtu bylo celosvětové klima ovlivněno podruhé. Tentokrát to byla erupce supervulkánu Ilopango s intenzitou 6,9 VEI. Z těchto po sobě rychle následujících katastrofických událostí se počasí zotavovalo téměř deset let. Neúroda na polích a následné migrace zapříčinily zánik nejedné říše či její ekonomický úpadek, včetně citelného snížení počtu obyvatelstva zeměkoule - když v důsledku podvýživy přišly rozsáhlé epidemie (Justiniánský mor). Změna klimatu spojená s erupcí měla dopad prakticky na veškerou tehdejší lidskou činnost a lidé museli od základu přehodnotit a změnit způsob svého života. Od této události se datuje tzv. "temný středověk".

*) Podzemní zdroj magmatu v Sundském průlivu je stále vysoce aktivní - po kolapsu Kapi v roce 535 až do výbuchu v roce 1883 živil Krakatau a dnes s mravenčí pílí buduje na témže místě nový vulkán Anak Krakatoa.

Ale identifikace, ani probírání historie není to hlavní, kam svými příspěvky mířím. Byla jiná doba, jiné možnosti, jiné závislosti, jiné technologie a jiné sociální dopady. Já se pokusím spíš řešit blízkou budoucnost - na dohled jedné nanejvýš dvou generací, dnešní svět, dnešní technologie, dnešní hospodářství, dnešní sociální dopady se současným zalidněním. A chtěl jsem také vyloučit novinářské fámy o různých apokalyptických koncích světa, které nastanou dozajista už hned zítra. Postupně se snažím vylučovací metodou propracovat se k několika málo sopkám (nebo sopečným oblastem), které nám zde ve středu Evropy, mohou v budoucnu znepříjemnit život. A říci si, jak moc ho mohou znepříjemnit a jak dalece má či nemá význam se toho bát, či jak hluboce se na to připravovat a kolik času od prvního šotu v televizních zprávách na to máme. Dojít k tomu, že není až tak nebezpečná sama sopka, jako spíš v tu chvíli nevyzpytatelné chování trhu, davu, spekulace s cenami a limity kupní síly.
Ale to až někdy v dalších příspěvcích, já to nestíhám tak rychle psát...

[Josef]

Kamčatka

Kamčatka leží na velmi aktivní subdukční zóně, která patří do tzv. „ohnivého kruhu Země“. Vlastně této zóně vděčí přímo za svůj vznik. Protože pod ní stále dochází k pravidelnému pohybu a tavení oceánské desky, patří Kamčatka k nejaktivnějším vulkanickým oblastem na světě. A proto ji ve svých úvahách o vlivu sopek na globální klima nelze přehlížet. Na poloostrově, který je dlouhý 1 250 km se nachází více než 160 sopek a z toho 29 je stále aktivních.

Sopky lze rozdělit do dvou vulkanických pásem – středního a východního. A východní pásmo ještě do několika „příbuzenských“ skupin – na sopky Charčinské, Ključevské, Županovsko-dzenzurké a Avačinské skupiny; dále na sopky Jihokamčatského a Východokamčatského synklinálního příkopu; sopky gejzírové deprese; Tolmačevské, Kurilské, Golynské a tektonické deprese; a konečně na sopky východního hřbetu. Navíc jsou to všechno mohutné stratovulkány s častými a masivními erupcemi. Adeptů na „problémové“ sopky je zde hned několik - Šiveluč, Karymskaja, Ključevskaja, Kizimen a Ploskij Tolbačik, protože jejich aktivita se v posledním období výrazně stupňuje a nelze u některé z nich v budoucnu vyloučit ani explozi velikosti VEI 6 nebo dokonce v krajním případě i erupci blížící se VEI 7.

Stratovulkány, jak už jsem uvedl, jsou schopné vytvářet mnoho popela a dostat ho do vysokých vrstev atmosféry. Proto i když je Kamčatka od nás velmi daleko, její sopky jsou schopné rozptýlit ve stratosféře dost popela na to, aby v několika týdnech vytvořil souvislý prstenec okolo Zeměkoule a jeho jižní okraj ovlivňoval intenzitu slunečního světla i nad Evropou, Severní Amerikou a severnějšími částmi Ásie. I při hodně velké erupci by se však jednalo pouze o dočasnou změnu klimatu v rozsahu asi jednoho roku – velmi nevýrazné léto se sluncem zakrytým jakýmsi trvalým oparem, ráno a večer velmi výrazné červánky. Po létu by následoval deštivý, blátivý podzim, následovaný brzkým nástupem na sníh bohaté zimy. Samotný spad popela by však byl na našem území už velmi malý. Jen o něco větší, než když k nám jižní větry přiženou písečný oblak ze Sahary, který nám zapráší karoserie venku parkujících aut.

[Josef]

Sopky v oblasti Sumatry a Jávy

Tato oblast je vulkanicky velmi aktivní. Není divu. Austrálie je v současnosti nejrychleji se pohybující kontinent na zeměkouli. Driftuje přibližně severním směrem a to samozřejmě způsobuje značnou "kompresní" aktivitu na přilehlých subdukčních zónách. Proto jsou sopky na Sumatře, Jávě a přilehlých ostrovech prakticky neustále činné. A nejen to. Energie, která se pod pevninskými deskami shromažďuje, je velmi značná. Prostě zase ta stará známá písnička, kterou jste ode mne už několikrát slyšeli - opět subdukční zóna, opět mohutné stratovulkány, opět nebezpečí velmi silných erupcí s mraky popela, pyroklastickými proudy či lahary. Prostě ráj na zemi (i na vytouženou dovolenou), schopný se však během několika minut změnit v pravé nefalšované peklo.

A tak asi nepřekvapí, že právě za velkými výbuchy, které nejednou znepříjemnili lidstvu holou existenci, stojí právě sopky z této oblasti:

- Merapi (1930, 1872, 1822, 1786, 1006),
- Kelut (1919, 1586),
- Krakatau (1883),
- Galunggung (1822),
- Tambora (1815),
- Rinjani (1257),
- Toba (-74tis.)

Je také více než jisté, že některý z dalších výbuchů, který bude mít celosvětový dopad na klima, můžeme očekávat právě z této oblasti.

Mapka sopek v oblasti Sumatry a Jávy:
(rozkliknutím zvětšit)

-----------------------------

Dalším adeptem na "průšvih" většího rozsahu mohou být sopky na Filipínách:

- Pinatubo (1991)
- Mayon (během posledních 400 let přes 50 silných erupcí)
- Ragang (1916, 1873, 1765)
- Taal (1977, 1572)

...a další. (Celé Filipíny se skládají prakticky jen ze samých sopek.)

Mapka polohy několika významnějších sopek v oblasti Filipín:

sopky-Filipiny.jpg (20.03 KiB) Zobrazeno 16811 krát

[Josef]

Ovlivnění klimatu v Evropě podle zeměpisné šířky sopky ležící jinde ve světě:
(přibližně, s určitou rezervou)

- Erupce vulkánu v rovníkové oblasti (Sumatra, Jáva, Filipíny, Mexiko...) se ve Střední Evropě většinou projeví překvapivě červenými západy slunce, velmi nevýrazným létem následovaným mimořádně teplou a srážkově bohatou (deštivou) zimou, vlhkým ale teplým jarem.

- Erupce v zeměpisných šířkách severně od našeho území (Island, Kamčatka, Aljaška, Aleutské ostrovy...) se v Evropě projeví chladným, deštivým a blátivým létem. Následně dlouhou mrazivou zimu a mimořádně proměnlivým jarem.

Ochlazení způsobené zastíněním atmosféry popílkem je však vždy jen dočasné. Po jeho usazení ochlazení pomine, zatím co skleníkový efekt způsobený sopečnými plyny zůstane podstatně déle, řádově od jednoho až do cca pěti let (výjimečně i 20 let). Po citelném jednoročním ochlazení se proto dá očekávat několik teplotně nadprůměrých let.

Sopečné dekády:
Do první skupiny budou patřit ty sopky, které způsobí značný počet přímých obětí. Tyto sopky logicky leží ve velmi lidnatých lokalitách. Mnohé z nich stovky let nevybuchly. U místních obyvatel během doby došlo k jakési ztrátě historické paměti i soudnosti, případně se nechali nalákat nízkou cenou pozemků a nyní bydlí v oblasti, která bude v případě erupce bezprostředně zasažena. Podle pravděpodobnosti erupce s vyhlídkou na příštích deset let a počtu přímo ohrožených obyvatel sestavují vědci pravidelně žebříček "sopečné dekády". Aktuálně se jedná o 16 sopek:

1. Avachinsky-Koryaksky (Kamčatka)
2. Colima Colima (Mexiko)
3. Galeras Nariño (Kolumbie)
4. Mauna Loa (Hawaii)
5. Etna (Sicílie)
6. Merapi (Jáva)
7. Nyiragongo (Severní Kivu)
8. Rainier (USA)
9. Vesuv (Itálie)
10. Unzen (Japonsko)
11. Sakurajima (Japonsko)
12. Santa María (Guatemala)
13. Santorini (Řecko)
14. Taal Volcano (Filipíny)
15. Teide (Kanárské ostrovy)
16. Ulawun (Papua-Nová Guinea)

Pokud některá z výše uvedených sopek vybuchne, pak v televizi uvidíme lávové i pyroklastické proudy, pobořené a popelem zasypané domy, spoustu lidí zabitých, zraněných i zbavených přístřeší - ale nic z toho nás v tu chvíli na životě neohrožovat nebude. Podíváme-li se na to s odstupem i jakýmsi mírným cynizmem vezdejšího Středoevropana, můžeme takovou erupci považovat jen za jakousi vzdálenou „místní epizodou“. Proto tabulka, sestavená podle výše uvedených kritérií, není pro nás primárně použitelná.

To, co nás však může ohrozit i na velkou vzdálenost, jsou sekundární vulkanické projevy - jedovaté plyny, kyselé deště a popel. Potřebovali bychom sopky roztřídit podle jiných kritérií a vytvořit jakousi „druhou skupinu“. Skupinu sopek, které mohou reálně vybuchnout v příštích deseti letech a které jsou schopné svou erupcí zásadním způsobem ovlivnit Evropu. Bohužel vědci nám zatím takovou tabulku nesestavují ani neaktualizují.

[Josef]

Pro vás však může být směrodatná síla erupce. Pokud se v televizních zprávách dozvíte, že:
"Vulkanologové odhadují, že erupce sopky měla sílu VEI 6 (případně vyšší),"
pak buďte okamžitě ve střehu! O to víc, pokud to bude sopka z oblasti Filipín, Sumatry, Jávy či Kamčatky a Aljašky. Takto silná erupce bude mít bezesporu citelný klimatický dopad.

Dopad výše popsané erupce bude klimatický - tedy "rozdivočené" počasí a "nestandardní" roční období, pro nás nic víc. Ale co když je sopka natolik silná nebo tak blízko, že nás zasáhne i přímý spad popela?

Nemusím tu snad ani strašit Yellowstonem, o tomhle supervulkánu už se toho napsalo dost. Pro větší katastrofu nemusíme chodit ani do Ameriky ani na Sumatru. Klidně si vystačíme s Evropou. Stačí zavzpomínat na nepříjemnosti, co naší civilizaci udělal obláček z malé sopky Eyjafjallajokull z Islandu. Ale přes všechny problémy, které sopka západní státům nadělala, popela u nás spadlo jen mikroskopické množství. Naštěstí nejsme první na ráně. Abychom byli v ČR opravdu vážně ohrožení nějakým větším množstvím sopečného spadu, jsou jen dvě místa, odkud by to mohlo přijít:

1. Nečekaný výbuch nového maaru nebo probuzení Laacher See v sopečném pohoří Eifel, při západním směru větru.
2. Velká erupce na Flegrejských polích v kombinaci s jižním větrem.

To, že jsme z těchto lokalit v minulosti, při některé z jejich velkých erupcí, nedostali přímý zásah nezanedbatelným množstvím superjemného popílku, bylo jen o štěstí, že tehdy foukal pro nás příznivý vítr a oblak skončil buď směrem na Skandinávii nebo směrem na Alpy. Příště už takové štěstí mít nemusíme a i na našem území se můžeme mít pár dnů po erupci až centimetrovou vrstvou popela.

Jeden centimetr popela
Je to mnoho nebo málo? Popel je těžký, je známo, že dokáže svou vahou dokonce prolomit střechy a zbořit domy. Ale my nejsme v žádné banánové republice, kde mají střechu jen na ochranu před sluncem nebo před deštěm. Přeci jen jeden centimetr popela na naše střechy stavěné na pořádnou vrstvu mokrého sněhu nestačí. Nic se neprolomí, žádný dům nezhroutí. Jenže na našich polích a zahrádkách, to je něco jiného. Dovedete si představit, že by pole, lesy, louky i ulice měst vypadaly jako nádvoří cementárny z padesátých let minulého století? To by nebyl dobrý pohled. Popel (svou jemností skutečně připomínající cement), způsobí problémy nejen v dopravě, ale i v technologiích, kde byste to vůbec nečekali. Spláchne-li ho déšť, budou to takové nánosy, že okamžitě ucpe městskou kanalizaci. Na polích zničí úrodu. Tento abrasivní a chemicky agresivní prach z obilí už žádná technologie účinně neodstraní. Protože by šlo o mimořádnou událost velkého rozsahu, vyletí na burzách ceny potravin raketově vzhůru. Snížená výtěžnost se bude týkat i lesního hospodářství. Dočasně nepoužitelné budou i pastviny a byl by velký problém! Čím zabezpečit dobytek na zimu? Patrně by nastalo jeho hromadné vybíjení s dočasným poklesem cen masa, v dalším roce následované jeho výrazným nedostatkem a zdražením. Pokud by popel obsahoval velké množství sirných a fluorových sloučenin, kontaminuje i povrchovou vodu. Jen tak namátkou si spočítejte, kolik našich měst je zásobeno pitnou vodou z řek nebo přehrad a zjistíte, že by to byl vážný problém!

Při tak velké erupci, dojde samozřejmě i k dočasné změně klimatu, jak jsem už psal výše. Úroda, pokud by nebyla spadem přímo zasažena, nebude velká a část kvůli špatnému počasí ještě před sklizní zplesniví na poli.
Jistě namítnete, že když by byl naopak příznivý vítr a katastrofa by se nám vyhnula, pak by místní zemědělci na vyšších cenách určitě vydělali. Vypadá to lákavě. Ale pro mnohé sociální vrstvy a národy jiných částí světa už nemusí být drahé potraviny cenově dostupné. Chudší část světa, i když nebude erupcí přímo postižená, se dá před hrozícím hladomorem na pochod. A jak může vypadat migrační krize, to už asi tušíme.

Možná jsou od nás nebezpečné sopky skutečně daleko, ale i kdyby byly na samém konci světa, není to dost daleko, aby se nás to vzájemným řetězením souvislostí nedotklo:

1. Zvýšením cen potravin, dřeva, spekulativní zvýšení cen paliv před očekávanou chladnou zimou.
2. Možnou sociální nestabilitou, neklidem obyvatel či migrací z chudých částí světa.

--------------------------------------

Zamyšlení:
Když před sedmdesáti tisíci lety vybuchla Toba, byl to pro celou Zemi pohroma. Klimatická změna zredukovala počet obyvatel této planety na zlomek původní populace. Vědci a především novináři nás tím velmi rádi straší. Zapomněli ale vzít na vědomí, že už dávno nežijeme v době kamenné a že nejsme odkázáni na sběr či lov na území omezeném akčním rádiusem vlastních nohou. Na mrazivou zimu se dokážeme obléci, dokážeme zateplit i vytopit svá obydlí, dokážeme skladovat potraviny a to i mnoho let. Lidstvu jako takovému rozhodně vymření nehrozí. Ani kdyby vybuchl Yellowstone, ani kdyby opět vybuchla Toba. Ale platí to pouze tehdy, pokud účelně využijeme technologie a potenciál, který máme k dispozici.

Háček je v tom, že jako lidstvo máme základní problém! Problém s přelidněním. Už teď jede v některých oblastech naše planeta tak říkajíc "na doraz", aby všechny uživila a stále je to na hranicích chudoby. To ještě žádný velký klimatický posterupční výkyv nenastal. V případě většího klimatického zakolísání bychom nedokázali zajistit podmínky pro přežití všem. A tou nejzákladnější otázkou zůstává, zda bychom byli schopni morálně akceptovat a v praxi aplikovat způsob, jak omezené prostředky rozdělit a nepromrhat je.* V tomto ohledu jsem skeptický...

*) Tím je myšlen způsob rozdělování:
1. "Humální" - tj. kdy se z celkové (zjevně nedostatečné) množství potravin rozdělí rovným dílem všem. Ale ve výsledku na každého jednotlivce zbude tak málo, že stejně s ním nikdo nemůže přežít.
2. "Nehumální" - tj. dávka pro přežití je odměřena dostatečná i s rezervou na nepředvídané události, ale pro omezený počet. Volí se klíč komu bude přidělena a komu nikoliv.


Byť málo pravděpodobné, zkuste alespoň cvičný scénář ...nemalý mrak sopečného popela jde právě na nás. Jak se aktuálně v domácnosti zabezpečit? Vašim úkolem je uchránit (zakrytím) co největší plochu orné půdy vaší zahrádky před kontaminací popelem a zachránit před přímou kontaminací pícniny či získat dostatek sena ( získat (třeba i od lehkovážných sousedů, kteří věc podcení). A to nejméně na jeden rok krmení vašich hospodářských zvířat. Jinak nebudete mít jak a s čím pokračovat, až spotřebujete své nouzové zásoby...

[Josef]

Existence horké skvrny a její vrcholový magmatický chochol byl nedávno prokázán na základě měření NASA i pod Antarktidou. Konkrétně v oblasti Země Marie Byrdové. Zdůvodňuje to i mnohé doposud zdánlivě nelogicky se chovající procesy při tání antarktických ledovců, se kterými si vědci zatím nevěděli rady a někdy je mylně přisuzovali globálnímu oteplování. Horká skvrna není žádnou novinkou a patrně existovala na daném místě už velmi dlouho. Pouze došlo k tomu, že Antarktida (už jako zaledněný kontinent) se postupem času nad tuto skvrnu při svém driftování po zemském povrchu postupně nasunula. Čím silnější je ledovec na povrchu kontinentu, tím lepší tepelná izolace vzniká a tím více tepla se hromadí na rozhraní mezi zemským povrchem a ledem. Teoreticky tak může dojít k situaci, že ledovec začne odspodu tát, jako když hodíte kus ledu na plotnu od sporáku. Pak se v hloubce pod ledovcem mohou v krajním případě objevit i jezera kapalné vody, bez ohledu na to, že na povrchu kontinentu je mráz třeba -50°C.

[Josef]

Právě se nám probudila sopka Agung ležící v rovníkovém sopečném řetězci Jáva - Sumatra. V tomto okamžiku se zatím ještě nejedná o nějakou velkou erupci, ale pokud by k ní došlo a popílek by se dostal až do výšky 10 až 12km, mohli bychom si v praxi ověřit pravidlo, které říká, že...
"Erupce vulkánu v rovníkové oblasti (Sumatra, Jáva, Filipíny, Mexiko...) se ve Střední Evropě většinou projeví překvapivě červenými západy slunce, velmi nevýrazným létem následovaným mimořádně teplou a srážkově bohatou (deštivou) zimou, vlhkým ale teplým jarem."
...ovšem s tím rozdílem, že léto už máme za sebou, takže by se dal očekávat teplejší střed a srážkově bohatý konec zimy a vlhké teplé jaro.