Sopečná erupce s globálním dopadem

[Josef]

Sopky – to jsou ony zlé kouřící hory, kterých se dávné národy báli jako čert kříže a které v lidských dějinách mají na svědomí zkázu nejedné civilizace, vzpouru poddaných, hladomory či války…

Zdají se nám být zákeřné a nevyzpytatelné. Ale ony nejsou. Řídí se naprosto důsledně fyzikálními zákony. A zdánlivá náhodnost a neočekávanost jejich výbuchů je dána jen jiným měřítkem času a naší neschopností ho během našeho krátkého života správně vnímat. Sopky měří svůj život na tisíce let. Než dojde k erupci - tomu jedinému co vidíme, dlouho se tiše utvářejí a pozvolna mění svoji vnitřní strukturu. To je z pohledu délky života člověka nepředstavitelně dlouhá doba, takže změny prakticky nevnímáme.

Zkusím o těch procesech „selsky zjednodušeně“ něco napsat, i když tuším, že odborníkům budou hrůzou vlasy na hlavě nejen vstávat, ale možná i vypadávat, zejména z použitého názvosloví. Nechci však běžnému čtenáři zbytečně motat hlavu odbornými termíny. I tak jich bude dost. Pokud to ale po mém zjednodušeném výkladu alespoň trochu pochopíte, možná si už sami odvodíte - co, jak a kdy by nás mohlo ohrozit. Co a v jakém pořadí bude následovat. A co jako jednotlivci můžete udělat proto, aby se vás to dotklo co možná nejméně.

[Josef]

Co sopky pohání:

Každá přírodní síla na svoje vnější projevy odněkud musí brát energii. Většina přírodních sil, se kterými se setkáváme, pochází se Slunce (typicky: vítr, bouře, hurikány, déšť, tok řeky, povodně, mořské proudy, laviny, rostliny i živočichové) či z pohybu Měsíce (příliv, odliv). Ale sopečná činnost pochází z nitra země, kde se nashromáždila kdysi dávno, už při jejím vzniku. Další už nepřibývá. To co nyní probíhá, je jen pokračování kdysi započatého vývoje, který čerpá z „uskladněných zásob“ a jednoho dne se vyčerpá.

Zeměkoule vznikala postupnými srážkami mnoha a mnoha menších těles. Jednotlivými dopady a nárazy vznikalo teplo. Nemohlo se nikam ztrácet, protože Země je ve vákuu - stejném, jaké je v plášti termosky. A tak se mladá Země pod kamennou palbou postupně zahřívala a zahřívala, až se úplně celá roztavila. Jenže kameny ve vesmírném prostoru postupně docházely a dopady na Zemi byly čím dál tím řidší a vzácnější. Už nevytvářely tolik tepla. Žhavá Země začala vyzařováním pomalu chladnout a na jejím povrchu vznikla chladná, tuhá zemská kůra, po které dnes můžeme bez obav chodit. Jenže pod touto kůrou stále zůstalo obrovské množství žhavé hmoty. Neklidné a vířící*. Buďme rádi, že ji pod nohama máme. Kdyby tu nebyla, byly by tu mnohem nepříznivější podmínky a patrně by tu nebyl ani život.

*) Víření roztavené hmoty mimo jiné vytváří to, co nazýváme „geodynamo“ a jím vyrobený elektrický proud způsobuje, že se tekutý nemagnetický materiál (ani roztavené železo už není magnetické) stane magnetický. Naše Země má proto nejen vlastní gravitaci (gravitace je dána hmotností Země a drží nás na jejím povrchu), ale i svůj vlastní magnetismus (který nás jako nemagnetické tvory sice na povrchu neudrží, ale zato nám umí otáčet kompasem). Magnetismem Země okolo sebe vytváří ochrannou magnetickou obálku, jakousi past, která nás velmi účinně chrání před různým vesmírným „svinstvem“, které by nás jinak zahubilo.

Zemská kůra není souvislá, ale je „rozpraskaná“ na jednotlivé litosférické desky (jako fotbalový míč sešitý z černých a bílých kousků). Jak už jsem napsal, pod pevnou zemskou kůrou je žhavo, tekuto a neklidno.

Vzestupne-proudy-hrbetu-a-horkych-skvrn-v zemskem-plasti.jpg (21.39 KiB) Zobrazeno 18595 krát

Jsou tam stoupavé i klesavé proudy, kterými se hmota promíchává (dost podobně, jako když budete zahřívat nad vařičem vodu v hrnci). To samozřejmě způsobuje na povrchu Země i pohyb litosférických desek, které se působením spodních proudů po sobě posouvají.

V zásadě zde mámě dvě různé situace – stoupavý proud se pod deskou rozděluje na dvě strany a snaží se desku roztrhnout. Nebo se poblíž klesavého proudu desky tlačí na sebe a jedna se nasouvá na druhou.

Začneme tím prvním případem…

[Josef]

Sopky na středooceánském hřbetu.

Části litosférické desky se od sebe oddalují, až pojednou deska praskne a utvoří se v ní trhlina. Žhavé magma, na kterém zemská kůra plave, nateče do otevřené trhliny a vyplní ji nebo dokonce vyteče na její povrch a rozleje se tam. Když schádne, vznikne nová mladá zemská kůra. „Bolístka se zahojí“ a deska je zase kompletní.

Průřez zemskou kůrou v místě středooceánského hřbetu:
(rozkliknutím zvětšit)

stredooceansky-hrbet.jpg (31.27 KiB) Zobrazeno 18595 krát

Abychom si dokázali odvodit, jak moc je taková erupce nebezpečná, odpovězme na otázku, odkud pocházelo magma, které bylo trhlinou vyvrženo a jak se to vlastně událo. Magma se nacházelo poměrně blízko pod povrchem (trhající deska je tenká). Bylo to magma vynesené vzhůru ze středu země stoupavým proudem. Je to tedy magma velmi staré a proto v sobě obsahovalo jen velmi málo rozpuštěných plynů. Od středu země bylo teplé, dobře tekuté, obsahující především čedič. Když se litosferická deska roztrhla, materiálu nebyl přebytek, ale nedostatek - nebyly tu nashromážděné žádné velké tektonické tlaky, řídké magma vytékalo snadno, nebyly tu stlačené plyny, které by expandovaly a způsobily explozi. Proto erupce tohoto typu bývá většinou klidná, bez mračna popela a bez typického hřibovitého výbuchu. Magma se klidně vylévá a postupně tuhne. Sopka netvoří žádnou typickou vysokou horu, je to jen jakási „vylitá placka“ nebo hřbet.

Denně se toto odehrává na mnoha místech Země, nejčastěji v hloubce na dně moří a ve zprávách v televizi se o tom ani nedočtete. Těchto sopek a dopadu jejich erupcí na nás, se v Evropě obávat nemusíme.

[Josef]

Sopky na subdukčních zónách

Zcela jiná situace však nastává, když se desky tlačí na sebe a jedna se podsouvá pod druhou. Je logické, že ta deska, která je spodní a podsouvá se, byla původně deska, která tvoří mořské dno. Naopak deska, která zůstává nahoře a je zdvíhána vzhůru, tvoří pevninu některého z kontinentů.

Průřez zemskou kůrou v místě subdukční zóny:
(rozkliknutím zvětšit)

Deska, která se podsouvá pod horní desku "drhne" - vytváří zemětřesení, zahřívá se, postupně měkne, ohýbá a směřuje šikmo dolů do roztaveného magmatu, ve kterém se nakonec rozpouští jako sýr na pizze.

A tady je zdroj všech problémů! Odpovězme si na otázku, co tato spodní litosférická deska „chemicky“ obsahuje a jakou vrstvou se dotýká horní desky. Spodní deska není jen tak „nějaká“ zemská kůra. Má na svém „povrchu“ bývalé mořské dno. Je tam několik milionů let stará vrstva organických zbytků i bahno splavené do moře řekami z pevniny. Tak a teď si představte, že se ta směs dole pod deskami roztaví, organické sloučeniny se v žáru rozloží a vznikne velké množství plynů. Protože však nad místem tavení leží mohutná vrstva horniny, která svou vahou vytváří tlak stovek a tisíců atmosfér, nebude z taveniny plyn bublat v podobě bublinek. Plyn zůstane v „kapalném stavu“, násilně pod tlakem rozpuštěný v magmatu. Toto magma je teplé. Mnohem teplejší než okolí (byť by v té hloubce také už tekuté), a tak stoupá vzhůru jako bublina v medu a postupně se „protavuje“ a „propaluje“ vzhůru přes kontinentální desku. Když narazí na tuhou vrstvu a nemůže už stoupat dál vzhůru, začne se postupně hromadit a vytvářet tam tzv. magmatický krb. Krb postupně nabývá na objemu. Dalším přísunem magmatu v něm roste tlak a začne nadzdvihávat okolní horniny. Hornina okolo praská a trhlinami magma postupuje dál do výšky, až nakonec jednoho dne dosáhne povrchu.

V okamžiku, kdy magma dorazí na povrch, přestane na ně působit obrovský tlak okolních hornin a v tu chvíli v něm rozpuštěný plyn začne „šumět“ a rozpínat se. Náhle a prudce, jako když odzátkujete naštěrchaný šampus - jenže v milionkrát větším měřítku. Expandující plyn začne „foukat“ ze sopky a strhává sebou tekuté magma i tuhé zbytky okolních hornin.

Druhy erupcí:

- Pokud mají plyny dostatečnou sílu, „rozcupují“ horniny i magma na maličké kousky. Menší než 2mm. Vznikne tzv. plinijská erupce. Vytvoří se typický vysoký oblak popela sahající až do stratosféry. Ze sopky je v krátké době vyvrženo velké množství hmoty i jedovatých plynů. Mrak postupně spadne a pokryje stovky kilometrů dlouhé území nebo se udrží ve stratosféře a bude dlouhé měsíce stínit sluneční svit. Dopad erupce je globální.

- Pokud plyny nemají dostatečný tlak, nabudete dojmu, že je to jakási výhoda. Ale ouha, o to nebezpečnější to je. Magma je plyny „roztrháno“ a „rozcupováno“ jen na hrubší kousky (lapily a sopečné bomby). Je to tzv. pelézská erupce. Do atmosféry vyvržené kousky (pyroklasty) se tam neudrží a začnou vlastní vahou padat zpět na zem. Začnou sebou strhávat i vzduch, plyny a lehký popel (který by se jinak ve vzduchu udržel). Nastane něco, co by se dalo nazvat jako „vítr shora dolů k zemi“, plus kamenné krupobití. Když narazí na zem či úbočí hory, začne po něm sjíždět jako lavina. Vznikne velmi nebezpečný jev – pyroklastický proud. Má rychlost 150 až 700km, teplotu okolo 600°C a rozhodně před ním neutečete, ani autem neujedete. Dopad sice není globální jako u předchozí erupce, ale místně a regionálně je velmi nebezpečný. Pyroklastický proud se dokáže pohybovat nejen po zemi, ale i po hladině (letí na parním polštáři) a může vás zasáhnout klidně na vzdálenost 40 až 100km. Sledovat sopku dalekohledem přes velký záliv a myslet si, že jste v bezpečí, je omyl.

Lahary a popel:
Velkým nebezpečím je, pokud je spící sopka pokrytá ledovcem nebo je v jejím kráteru jezero s dešťovou vodou. Při styku magmatu s vodou dochází k mohutnému výronu páry. Ten trhá lávu na mikroskopické částečky a vzniká velké mračno popela. Dokonce i u sopek s bazaltickou lávou bez plynů. Pokud je erupce náhlá, „vyšplouchne“ jezero z kráteru ven a steče po úbočí do krajiny jako prudká povodeň strhávající sebou vše, co se jí dostane do cesty. Čím více bahna a kamenů unáší sebou, tím větší má destrukční schopnost – takovému bahnotoku říkáme lahar.

Zákeřný stratovulkán:
Sopka si odfoukne, sníží tlak v magmatickém krbu a po nějakém čase (dny až týdny) erupce ustane. Vyvrženým materiálem se pokryje úbočí hory a sopka trochu „povyroste“. Sopka s dalšími erupcemi nabývá tvar typického vysokého kužele, složeného střídavě z vrstev lávy a popela. Takové sopce říkáme stratovulkán a je typický právě pro subdukční zóny. Stratovulkány patří k nejnebezpečnějším sopkám pro svou nevyzpytatelnost a napáchaly už mnoho škod. Je to dáno právě strukturou a špatnou soudržností hornin, které tvoří hlavní kužel hory.

Stratovulkány máme i u nás. Naštěstí už dávno nejsou aktivní. Ale může to být námět na zajímavý výlet. Z Prahy je to asi nejblíž na Vinařickou horu u Kladna (GPS: 50.1847381N, 14.0855550E). Na Moravě můžete pro změnu navštívit stratovulkán u Staré Libavé (GPS: 49.7750622N, 17.5245117E). Za největší stratovulkán nás můžeme považovat celý komplex Doupovských hor. Centrum hlavní aktivity bylo v blízkosti vrcholu Pustý Zámek, ale vulkán měl ještě mnoho podružných kráterů.

Kaldera:
Pokud se však tlak v sopce uvolní náhle (např. sesuvem svahu či rozlomením hory, která doposud svou vahou fungovala jako zátka), expandují rozpuštěné plyny naráz v celém magmatickém krbu. Nastane obrovská erupce, kdy je do okolí sopky vyvržen celý objem magmatického krbu. Magmatický krb se vyprázdní a na jeho místě vznikne dutina. Protože však vyprázdněním přestal v dutině působit tlak, který „podepíral“ strop dutiny a nesl i horu nad sebou, strop magmatického krbu se pod vahou nadzemních částí sopky prolomí a celá hora se propadne do prázdného magmatického krbu. Při propadu se strop s horou chová jako píst ve válci a svou vahou* vytlačí vše, co snad ještě v magmatickém krbu zůstalo. Dílo zkázy je dokonáno. Tím je erupce ukončena, hora zničena a s ní i celé širé okolí. Na povrchu země po sopce zbude jen propadlé místo, které se nazývá kaldera. Během času se kaldera zaplaví dešťovou vodou a vznikne vulkanické jezero (typického kruhového tvaru).

*) Když si uděláte namátkou zjednodušený výpočet, že by kužel sopky měl stejnou základnu, jako má sopka výšku. Dejme tomu 3000 metrů. Pak vám vyjde, že hora působí na svou základu (a tedy i na strop dutiny magmatického krbu) tlakem více než 250 atmosfér. To je tlak srovnatelný s tlakem v kyslíkové láhvi svařovací soupravy. Asi není potřeba popisovat, jakou explozi dokáže udělat jedna obyčejná kyslíková láhev. No a teď si to vynásobte několikamilionkrát…

Stále dokola
Sopka dosoptila, propadla se, ale litosférické desky se v hloubi Země posouvají dál. Kdysi vyprázdněný magmatický krb se opět pozvolna plní, až jednoho dne si plyny nasycené magma opět najde cestu na povrch a zdánlivě nečinná sopka (či vulkanické jezero) opět vybuchne. Erupce budou nejprve malé. Postupnými výlevy magmatu i vrstvami popela se začne vytvářet nový kužel sopky. Její velikost a hmotnost bude s dalšími erupcemi postupně narůstat. A tím i její váha, kterou bude hora působit na strop svého magmatického krbu. Postupně a tak dlouho až silové poměry překročí únosnou mez a opět dojde k mimořádně silné erupci i destrukci celé hory… Právě nyní nám přímo před očima postupně roste nová mladá Krakatoa, nová Thera i nová Toba.

Dalo by se říci, že o tom, jak budou v budoucnu vybuchovat sopky poblíž subdukčních zón, rozhoduje mimo jiné, co se odehrávalo v dávnověku* v moři, protože sopky na subdukčních zónách vyvrhují materiál z roztavených oceánských desek. Mladý a směsný materiál - rhyolitickou lávu, plyny a vytvářejí popel.

*) Malý příklad s kalkulačkou v ruce: Posuv litosférických desek mezi Severní Amerikou a dnem Tichého oceánu je přibližně 6 centimetrů za rok. Když uvážíme, že podsouvání jedné desky pod druhou se odehrává zešikma, pak se v hlubinách kousek od Portlandu právě nyní taví oceánské dno staré zhruba 5,5 až 10 milionů let. Magma vzniklé z něj vychrlí ve vzdálenější budoucnosti některá z činných sopek Kaskádového pohoří.

Na subdukčních zónách leží celé západní pobřeží Severní a Jižní Ameriky, stejně tak oblouk Aleutských ostrovů, Kamčatka, Japonsko a Filipíny atd. Proto jsou tyto oblasti vulkanicky velmi aktivní a někdy je nazýváme jako „ohnivý kruh Země“. O těchto sopkách uslyšíte v televizi často. Jsou to stratovulkány s mohutnými pliniovskými či peleovskými erupcemi, produkující žhavá pyroklastická mračna, oblaka popela a smrtící lahary. Sopky dlouho spící a pak náhle útočící.

[Josef]

Horké skvrny

Uvnitř zemského pláště, v tekutých vrstvách magmatu, dochází ke stoupavým a klesavým proudům. V určité vývojové fázi stoupavého proudu může dojít k tak výraznému proudění, až v jeho hořejší části dojde k odtržení jakéhosi chocholu. Ten se postupem času „propálí“ polotuhými vrstvami vzhůru a zanechá po sobě svislý kanál řídkého teplého stoupajícího magmatu. Kanál od té doby pravidelně plní magmatický krb sopky, která se nad ním nachází.

Průřez zemskou kůrou v místě horké skvrny:
(rozkliknutím zvětšit)

Takovému místu říkáme horká skvrna a nesouvistí ani se středooceánským hřbetem, ani se subdukční zónou, ale vzniká náhodně. Mezi taková místa patří například Island, Galapágy, Azorské ostrovy, Hawaiské ostrovy, ale i Yellowstone.
Zajímavé je, že horké skvrny zůstávají stále na stejném místě, i když se litosférické desky nad nimi pohybují. Krásně je to vidět třeba v případě horké skvrny, která se momentálně nachází pod Hawaiskými ostrovy:

rada-ostrovu-nad-horkou-skvrnou.jpg (20.65 KiB) Zobrazeno 18595 krát

V minulosti byla pacifická deska zcela jinde. V místě dnešních Hawaiských ostrovů se nacházelo místo blízké Kamčatce. Jenže jak se deska nad horkou skvrnou posouvala, začala vulkanickou činností vznikat řada podmořských vyvýšenin nebo ostrovů. (Představte si, že nad hořící svíčkou táhnete rozprostřený igelit a on se vám vždy nad jejím plamenem propaluje. Zhruba tak, ale ve větším měřítku, funguje horká skvrna.) Nejprve se deska posouvala k severoseverozápadu, ale pak náhle změnila směr na čistý severozápad. A horká skvrna začala vytvářet sopečnou řadu, jejíž součástí jsou ostrovy Kure, Midway, Puuwai, Kauaii, Oahu, Moloka, Lanai, Maui, Hawai. A nyní pilně pracuje pod podmořským vulkánem Loihi, který v budoucnu vytvoří nový ostrov Hawaiského souostroví, další v řadě. Na posledních několika ostrovech Hawaiského souostroví si můžete povšimnout, že řada ostrovů se začíná stáčet víc k jihu, což je neklamným znamením, že pacifická deska opět mírně změnila směr pohybu. Čím pomaleji se deska posunuje, tím více magmatu vynese horká skvrna na jedno místo a tím větší ostrovy se vytvoří. Podobných „čar“ na dně oceánu najdete určitě více...

Mapka rozmístění horkých skvrn po zeměkouli:
(rozkliknutím zvětšit)

Pokud se horké skvrny nacházejí pod oceánskými deskami, není to až tak velký problém. Desky jsou tenké, nahromaděná energie se uvolňuje často a v malých dávkách. Láva je řídká, plynů málo. Erupce jsou výlevné a vznikají nízké, široce rozkročené sopky, které nazýváme štítové. Podstatně horší je situace, když se nad horkou skvrnu postupem času nasune silná deska kontinentální, která tvoří stoupajícímu magmatu odolnou překážku. Horká skvrna ji dlouho nedokáže „propálit“. Než dojde k průniku magmatu napovrch, nahromadí se ho pod deskou velké množství. Následná erupce je značně silná a je vyvrženo velké množství materiálu. Typickým a příkladem je Yellowstone. Pod Severní Amerikou však dřímají ještě další dvě horké skvrny. Jedna u města Raton na rozhraní Nového Mexika a Colorada a druhá pod jezerem Anahim v Britské Kolumbii.

Pokud si řeknete, to nás nezajímá, Amerika je daleko, pak byste asi měli vědět, že jednu takovou zákeřnou horkou skvrnu máme i v Evropě. Nachází se pod pohořím Eifel v jihozápadní části Německa. Už o sobě dala nejednou vědět a způsobila prořídnutí prehistorické lidské civilizace. V budoucnu si o ní řekneme trochu víc…

[Josef]

Maar

Tyto sopky nemají typické kužely. Není to monumentální hora, jen jakási díra na rovině, často hluboké jezero zaplněné průzračnou vodou.

Erupce tohoto typu sopky bývá náhlá a velmi silná. Je to dáno fyzikálním principem. Magma dlouhou dobu pozvolna stoupá nějakou trhlinou v zemské kůře, až narazí na porézní vrstvu obsahující vodu. Když se setká žhavé magma s vodou, dojde k freatomagmatické erupci (erupce hydrovulkanická), která je nejsilnějším druhem vulkanických erupcí vůbec. První výbuch bez varování doslova odstřelí kus zemského povrchu. Do ústí takto otevřeného kráteru se postupně sesouvají jeho narušené stěny i voda z podloží. To vyvolá rychle se po sobě opakující mohutné výbuchy, jejichž hlavní hnací silou je pára. Každá následná exploze páry vyvrhne sesypaný materiál z jícnu sopky do okolí.

Výbuchy nastávají hodinu co hodinu, často po dobu několika týdnů, dokud se tepelná energie obsažená v proniklém magmatu nevyčerpá a magma v sopouchu neztuhne. Pak se erupce zastaví a prohlubeň, kterou kráter vytvořil, se zaplaví vodou.
Při příští epizodě však nebude magma stoupat stejnou cestou, protože ta je zablokována ztuhlým magmatem. Před příští erupcí si magma prorazí novou cestu a vznikne nová sopka, nedaleko sopky původní. Přesné místo je těžké určit i včas varovat.
Sopky tohoto typu vyvrhují velké množství jemných pyroklastických částic nejen vzhůru (v podobě typického hřibovitého mraku), ale prudká expanze páry rozmetává materiál i do širokého okolí.

Ačkoli sopek tohoto typu není mnoho, je dobré o nich vědět, protože dřímají i nedaleko od nás, na území Německa.

[Josef]

Yellowstonský supervulkán

Analogicky, jak lze vypozorovat pohyb pacifické desky nad horkou skvrnou, která vytvořila Hawai, stejně tak se pohybuje severoamerická kontinentální deska nad horkou skvrnou v Yellowstonu. Místa po předchozích erupcích tohoto vulkánu tedy nemůžeme hledat na místě, kde se nachází dnes, ale museli bychom se vydat na území státu Idaho do plání v povodí Hadí řeky.

Mapka se zakreslením starších kalder vytvořených erupcemi nad yellowstonskou horkou skvrnou:
(rozkliknutím zvětšit)

Magma nestoupá z yellowstonské horké skvrny kolmo vzhůru, ale šikmo. Pokud se podíváme na trojrozměrný model z pohledu od západního pobřeží, mohlo by to vypadat zhruba takto:

Hlava magmatu horké skvrny v tekutém zemském plášti pod Yellowstonem:
(magmatický krb a magmatická komora nacházející se v malých hloubkách není pro přehlednost zakreslena)

Magma-pod-yellowstonem.jpg (26.39 KiB) Zobrazeno 18595 krát

Možná vás napadne, proč nezačala horká skvrna „propalovat“ kontinent už od pobřeží? Proč se tam žádné kaldery nenacházejí? Háček je v tom, že západní pobřeží tvoří subdukční zóna. Leží tam dvě vrstvy na sobě – kůra oceánská a kůra pevninská. Horké skvrně trvalo velmi dlouho, než se posunula na místo, aby se dostala až za subdukční zónu. Stalo se to někdy před 16 miliony lety. Výbuch po letech odkladů byl opravdu impozantní. Po mohutných erupcích tekla láva údolím řeky Snake a řeky Columbia až k Astorii a Yaquind Head, kde se vlévala do Tichého oceánu.

Hlavní „zásobovací“ stoupavý kanál horké skvrny není příliš velký. Nejteplejší střední část má průměr jen něco okolo 15 kilometrů. Nahoře, když se proud zastaví o zemskou kůru, rozlévá se do plochy. Na délku (ve směru postupu litosférické desky) měří vrchol horké skvrny úctyhodných 800km. Vnitřní uspořádání vulkánu je dost složité, protože „navazuje“ na to, co v zemi zbylo po předchozích erupcích.

Průřez zemskou kůrou nad yellowstonskou horkou skvrnou:
(rozkliknutím zvětšit)

Pohyb desky stále pokračuje. Takže je víc než pravděpodobné, že budoucí velká erupce se bude odehrávat v severovýchodním směru. I přes to, že místa současných aktivit jsou oblasti Sour Creek a v oblasti Mallardova jezera. Obě zmiňovaná místa leží na místě původní kaldery, vzniklé při poslední velké erupci před 640 tisíci lety* a jsou patrně jen jakýmisi "dozvuky" změn na druhém konci magmatické komory. Nejteplejší magma je ve skutečnosti na severovýchodě podzemního zásobníku. Pokud nedojde k nějaké enormní seismické aktivitě, která by vytvořila nečekané pukliny a propady jinde, je nejpravděpodobnější, že si magma postupně najde cestu na povrch právě na tomto konci - někde u jezera Fern.

*) O tom, že se menší výbuch v Yellowstonu odehrál také před 174 tisíci lety (v místě West Thumb Lake) se už moc nemluví. Přitom je to svým způsobem důležitá informace, která říká, že i Yellowstonský supervulkán umí „upouštět tlak“ v mírnějších erupcích a ne každá musí mít nutně globálně katastrofické následky. Navíc menší „mezierupce“ oddaluje příští erupci velkou. A může to být i jeden z důvodů, proč má očekávaná velká erupce už pár tisíc let zpoždění.

[Josef]

Vybuchne Yelowstonský supervulkán?

Asi nepotěším - jednoho dne určitě! Yellowstone, je vulkanický systém nad horkou skvrnou a má tedy zásobování magmatem zajištěno na hezkých pár milionů let dopředu. Pravděpodobnost, že by sám od sebe vyhasl, se rovná prakticky nule. Jeho budoucí erupce nebude ani první ani poslední. Aby však nebyla poslední pro nás - jako pro lidstvo, je s jeho další velkou erupcí v katastrofických scénářích potřeba stále a zcela vážně počítat!

Erupce se v minulosti odehrávaly pravidelně a tak dnes můžeme říci, že už časový limit dávno překročil. Zaspal a dává si na čas. Podle průzkumů je však magma v některých místech už jen necelé 4 kilometry pod povrchem… Když uvážíte, že horní část jeho magmatického zásobníku má rozměry přes 80 kilometrů, tak je to stejné, jako kdybyste chodili na rybníce po tenkém ledě. Blána zemské kůry na magmatu doslova plave a zespoda se teplem ještě navíc pomalu rozpouští. Mnohým se asi při této představě zježily vlasy na hlavě... Je to zlé nebo je to vlastně dobré? Zkusme se na to podívat z jiné stránky:

Co způsobuje ničivost sopečné erupce? Samotná láva? Když si představíte klidně se vylévající sopku havajského typu, kde je magmatu habaděj, ale výbuchy veškeré žádné, tak tím to asi nebude. Destrukční výbuchy a vše s tím spojené mají na svědomí plyny rozpuštěné a tlakem uvězněné v magmatu. A jsou tím ničivější, čím prudčeji bylo magma s rozpuštěnými plyny uvolněno.

Kdybychom - čistě teoreticky - dokázali zajistit, aby se magma v Yellowstonu klidně a tiše přes zbývající vrstvu zemské kůry v celé ploše „protavilo“ a „propálilo“ na povrch, nestalo by se prakticky vůbec nic nebezpečného. Uprostřed národního parku by bylo obrovské jezero roztaveného magmatu, s klidnou hladinou s tu a onde vybublávajícími plyny. Tím, jak by totiž postupně ubývala hmotnost taveného „víka“, příkrovu, které magma shora kryje, klesal by i velmi pozvolna tlak, kterým na ně působí. Proběhlo by to stejně, jako když budete s citem a opatrně povolovat láhev Kofoly a zátkou odpouštět stlačený oxid uhličitý. Když to uděláte opravdu opatrně, Kofola nevypění. Zůstane bez tlaku, s klidnou hladinou a bublinky budou jednotlivě a postupně vyprchávat.

Pokud však magma v některém místě prorazí povrchovou vrstvu, tlak uvnitř magmatického zásobníku náhle poklesne. Doposud stlačené a v magmatu rozpuštěné plyny se začnou uvolňovat, expandovat, valit se prudce trhlinou ven a zvětšovat ji. Se zvětšujícím otvorem bude dál klesat vnitřní tlak. Byť je obrovský, přesto bude v rámci svého gigantického měřítka klesat. A proto bude stoupat i množství plynů, které se budou uvolňovat z magmatu. Kofolu jsme prostě otevřeli příliš prudce a polila nás pěna. Tenký strop ze zemské kůry se zhroutí dolů, protože snížený tlak jej nedokáže už podepírat. Tím se vulkán prakticky celý otevře a celý obsah plynů v zásobníku magmatu se uvolní najednou a vše co bylo uvnitř, vyvrhne ven. Láhev Kofoly je prakticky prázdná a my celí mokří…

Čím tenší bude zemská kůra nad magmatem (myšleno v celé ploše), než dojde k jejímu porušení, tím menší vahou bude na magma působit. Tím menší bude počáteční tlak na hladině magmatu a jeho plynů v okamžiku, kdy černý scénář započne. Tím méně prudce budou plyny expandovat a tím menší silou k erupci dojde.

Problém je, že Yellowstone je supervulkán. Je pod ním nahromaděno magmatu velmi mnoho a během mnoha let se tekutý obsah uvnitř magmatické komory dokázal rozdělit na lávu s různým složením. S jasným rozhraním, podle hustoty, obdobně jako když plave olej na vodě. První se při erupci dostane ven vrstva horní - a tou je bohužel láva rhyolitická. O té je známo, že ze všech druhů láv obsahuje nejvíce rozpuštěných plynů. Erupce proto určitě klidná nebude. Nejspíš bude „pliniovská“ a vytvoří se obrovský mrak popela. Teprve po vyprázdnění obsahu rhyolitické lávy dojde řada na lávu bazaltickou (čedičovou), která tvoří hladinu pod ní. Ta již bude bez plynů a erupce vulkánu by mohla přejít do klidnější výlevné formy. Nicméně bude to už v době, kdy se celá severní polokoule bude potýkat z následky první erupce a důsledky velkého množství popílku ve stratosféře.

Následky:
Novináři rádi straší rozměry kaldery po minulé erupci - 85 x 45 km. Mnozí si pak představují tu ohromnou díru, jak z ní k nebi šlehají plameny a připravují se na konec světa. Velikost kaldery však není totéž, co velikost kráteru. Na to pozor! Kaldera je místo, které se vlastní vahou propadlo, když se vyprázdnil magmatický zásobník. Zatím co kráter, kterým se magma dostalo na povrch by byl mnohem menší! (Podle pravidla - že na vypuštění celé duše u kola stačí jen jedna díra od hřebíku.) Ovšem to nic nemění na tom, že i menším kráterem se vyprázdní velký magmatický krb a že erupce co do objemu hmoty, by měla sílu VEI-8.

V okruhu nejméně 100 kilometrů kolem Yellowstonu by zanikl život. 3/4 rozlohy USA by pokryla mnohacentimetrová vrstva popela (v tloušťce podle větru a vzdálenosti od centra). Popel by zničil rozsáhlé zemědělské oblasti, zahubil lidi i zvířata, zamořil povrchové vody, poškodil elektrické sítě, způsobil kolaps dopravy a ochromil veškerý život na zasaženém území. 80% USA by bylo pokryto popelem, 20% území by se stalo pustým a neobyvatelným natrvalo. Celá severní polokoule by zažila několik let "jaderné zimy" a katastrofální hladomory zpestřené vlnami migrantů ze všech koutů světa. Na jižní polokouli by mohla být situace podstatně snesitelnější. Bylo by to těžké, ale život by rozhodně nezanikl, jak mnozí tvrdí. Jen ti, co přežili, by často říkali: "Jó to bylo tenkrát, ještě než vybuchl Yellowston. To byly zlaté časy..."

Kdy to bude?
Zatím to vypadá, že nám do této ničivé erupce snad ještě pár lidských generací zbývá. Třeba do té doby jako lidstvo zmoudříme (prosím - buďme alespoň pro tento okamžik optimisté), naučíme se spolupracovat a najdeme způsob, jak se připravit a následky erupce alespoň minimalizovat, když už jí nemůžeme zabránit.

[Josef]

Yellowstone by významně poškodil Severní Ameriku. „Katastrofisti“ a lovci senzací co žijí v Evropě, se budou muset smířit s tím, že se tu nebudou brodit po kolena ani v žhnoucí lávě ani neuvíznou po krk zasypáni v popílku. Ale nemusejí truchlit - vždyť novináři nás často straší i německým supervulkánem Laacher See, ač polovina lidí pořádně neví, kde leží. Zkusme se na něj proto podívat podrobněji…


Laacher See

Lacher See je jezero vulkanického původu. Je to sopka, silná spící sopka. Nikoli však supervulkán, jak mnozí přehánějí (na to nemá dostatečné VEI). Leží ve východní části sopečného pohoří Eifel v Německu, asi 8 km od Andernachu nad Rýnem. Pohoří Eifel vzniklo při hercynském vrásnění před 300 miliony lety v Porýní-Falcku. Alpské vrásnění, které proběhlo před 145 až 65 miliony lety, v něm vytvořilo pár zlomů. Pod tímto pohořím se nachází horká skvrna, jejíž rozeklaný chochol končí v hloubce okolo 30 kilometrů.

Přibližný vzhled magmatické hlavy horké skvrny pod pohořím Eifel:

Magma-pod-pohorim-Eifel.jpg (26.04 KiB) Zobrazeno 18554 krát

Střed skvrny by mohl být situován přibližně poblíž městečka Boos. Ale jak už bylo popsáno v případě Yellowstonu, bylo by chybné očekávat, že budoucí aktivita se bude odehrávat přímo nad tímto místem. Oblast s velkým počtem maarů leží o dvacet kilometrů jihozápadněji, u města Daun. Naopak Laacher see leží od tohoto pomyslného středu dvacet kilometrů na severovýchod.

Laacher See je velké jezero. Měří 1,9km x 1,2km a má hloubku 53 metrů. U těchto čísel se zastavme. Když si nakreslíte v měřítku něco, co je dlouhé 1,9 kilometru a hluboké jen 53 metrů, dojde vám, že je to plytké jako kalužina po dešti. Dlouho se vedly spory, zda je Laacher See sopka typu maar nebo ne. Ale ukázalo se, že není. Za svůj zrod vděčí horké skvrně, nad kterou leží a částečně i tlakům a vlivům od Alpského masivu. Souhra těchto vlivů vytváří v pohoří Eifel hodně specifické podmínky (např. zvodnatělé vrstvy) a dá se říct, že vulkán Laacher See se během svého života, díky nim, choval dosti nestandardně. Vulkán vznikl v pěti postupných fázích. V prvopočátku, před 570 tisíci lety, začal růst jako klasický stratovulkán ve tvaru kužele. Později se do jeho podloží dostala voda a následná erupce odstřelila kužel a vytvořila maar. Ale to, co je z něj vidět dnes není maar. Při další z erupcí, která se odehrála před 12900 lety, došlo k tak mohutnému výbuchu, že se magmatická komora zcela vyprázdnila a zhroutila. To, co dnes Laacher See představuje, je vodou zatopená kaldera, nikoliv maar. Kráter erupce byl samozřejmě o dost menší, než je dnešní rozloha jezera v kaldeře.

Poslední známá vulkanická činnost v tomto místě se odehrála asi před 11000 lety. Už samotný fakt, že se erupce odehrála několikrát na témže místě (což maary nedělají), napovídá, že Lacher See je „dobře maskovaný“ stratovulkán se vším všudy - erupce, kterou nám předvedl před 12900 lety, byla opravdu impozantní. Odehrála se v pozdním jaře či začátkem léta a trvala jen 10 dní. Svoje přitom sehrála struktura podloží a geologické zlomy. První běžné výbuchy totiž uvolnily přístup vody z podloží k magmatu. To vzápětí způsobilo obrovskou pliniovskou erupci, při níž bylo vyvrženo mračno popela do výšky 30km. Větry různých směrů roznesly popel přes 1000km daleko, od Švédska až k Severní Itálii. Česká kotlina měla tehdy výjimečné štěstí.

Mapka spadu popela podle síly vytvořené vrstvy:
(rozkliknutím zvětšit)

Na závěr erupce se část vyvrženého mraku zhroutila a vytvořily se mohutné pyroklastické proudy, které zaplnily okolí až 60 metrů silnou vrstvou sypkého sopečného materiálu. Vulkanický materiál se dostal i do údolí řeky Rýna a mezi Andernachem a Hammersteinem vytvořil přírodní hráz. Řeka na dolním toku přestala téct, zatím co voda mnoho týdnů plnila údolí u dnešního Koblence, kde jezero dosáhlo rozlohy 30 x 13 kilometrů. Až do okamžiku, kdy hráz povolila. A tak aby toho nebylo málo, krajinu podél Rýna, která byla příznivými větry před sopkou a popelem ušetřena, zničila katastrofální povodeň. Nešlo však jen o popel, lávu a povodeň. Freatické erupce (magma+voda) kromě velkého množství oxidu uhličitého, produkují i velké množství sirovodíku. Tento plyn je v malé dávce silně páchnoucí i mírně narkotický, ve velké dávce zaručeně smrtelný. Uvádí se, že sopka vyvrhla asi 6 kilometrů krychlových magmatu, které vytvořilo objem 16-ti kilometrů krychlových tefry. To na vulkanologické stupnici odpovídá VEI-6. Pro vaši představu, byla to erupce přibližně 6-krát větší, než v roce 1980 předvedla sopka St. Helens a byla stejně mohutná jako erupce sopky Pinatubo v roce 1991.

Probouzí se Laacher See?
Na internetu se můžete dočíst o bublinkách oxidu uhličitého, šumících ze dna jezera u východního břehu, jako o předzvěsti příštího výbuchu. Ano, vznikající bublinky mají souvislost se sopečnou aktivitou, ale nejsou přímým důkazem, že by se vulkán bezprostředně probouzel. Kdyby byly bublinky předzvěstí blízké erupce, co by měli říkat třeba obyvatelé Hájku u Františkových lázní, když jim za humny už stovky let syčí a bublají bahenní sopky. Nicméně, horkou skvrnu pod Eifelem není radno podceňovat! Stále pracuje a je silným zdrojem magmatu z hlubin země. Možná děláme chybu, že soustřeďujeme svou pozornost na Laacher See, ale vulkanické síly se mohou probudit prakticky kdekoli na území Eifelu. Příklad sopky Chaiten v Chille ukázal, že nikdo není prorokem a že magma dokáže z hloubky mnoha desítek kilometrů vystoupat na povrch už během několika málo hodin. Pokud by mělo k nějaké erupci dojít, odehraje se to nejpravděpodobněji formou nového maaru. Náhle a prudce, jen po krátkém seismickém varování. Z ničeho nic mohutný výbuch na místě, kde předtím žádné předchozí vulkanické stopy nebyly. I Laacher See se určitě jednoho dne probudí k životu nebo jeho bezprostřední okolí. Ale současná generace se toho nejspíš nedočká.

Dobrá zpráva:
Erupci srovnatelně velké sopky Pinatubo svět přežil. Sice klimaticky i regionálně „poznamenaný“, ale přežil. V případě velké erupce v Eifelu je horší, že nedaleko odtud je silně zalidněná a průmyslová oblast. Při poslední velké erupci místní populace našich předků z valné části nepřežila. A její území obsadily kmeny ze severu s nižší technologickou úrovní (neznali luky a šípy). Ale záhy poté se populace opět rozrostla a dobře prosperovala. Ani tehdy nešlo o konec světa. I dnes by to byla významná humanitární, ekologická i národohospodářská katastrofa. Ale předpokládám, že bychom si v rámci Evropy i světa dokázali pomoci, i když by to každého z nás (i ty nepostižené) stálo spoustu a spoustu peněz. Myslím, že by většina Čechů měla na poskytnutí dočasného ubytování katastrofou postižených Němců úplně jiný pohled, než má dnes na ekonomické migranty.

Poznámka: Není úplně pravda, že Laacher See nemůže už zítra vybuchnout. Může, ale ne vulkanicky. Za druhé světové války totiž do něj spadl britský bombardér Halifax, který byl nad jezerem sestřelen 29.8.1942. Dlouhá léta ležel v dohledu pod hladinou. Když místním došlo, že je letoun plný neshozených pum, chtěli, aby potápěči bomby deaktivovali. Jenže ouha. Letoun mezi tím změnil polohu a sklouzl do větších hloubek. Potápěčský tým, který pročesával v roce 2008 dno, nalezl jen fragmenty, ale ne samotné letadlo. Vrak zapadl do bahna neznámo kam a zatím se jej nepodařilo vypátrat.

[Josef]

Flegreiská pole

Flegreiská pole jsou součástí sopečného pásma Apeninského poloostrova, které se táhne od Říma k Neapoli a pak dál Tyrhénským mořem přes Ischiu, Liparské ostrovy až na Sicílii. Jedná se o rozhraní, kde se stýká africká a euroasijská kontinentální deska, způsobující zdvihání západního pobřeží Apeninského poloostrova a pokles východní části. Pohyb občas doprovázejí zemětřesení a sopečná činnost. Jedná se o subdukční zónu, nejbližší k našemu území.

A právě v tomto okamžiku by všichni, kteří pozorně četli mé předchozí příspěvky, měli zpozornět a vzpomenout si, co bylo o subdukčních zónách napsáno - na subdukčních zónách jsou sopky. Sopky soptící jednou za čas, až dojde vlivem posuvu a tavení litosférických desek k nahromadění magmatu. Většinou se jedná o stratovulkány. A stratovulkány patří mezi nebezpečné a nevypočitatelné sopky, vesměs s plinijskými či pelézskými erupcemi. Případně, pokud je v podloží voda, mohou mít i extrémně silné erupce freatické.

A na této subdukční zóně máme hned několik významných sopek. Na jihu sicilskou Etnu, na Liparských ostrovech Stromboli, dále na probíhajícím zlomu pak Vesuv a hned kousek od něj ona zmiňovaná Flegreiská pole. Ten název není náhodný, je odvozený od starého pojmenování pro „hořící“. Tedy „hořící pole“.

Flegrejská pole, je vulkanická kaldera o průměru 13 kilometrů ležící z části na souši, zčásti pod mořskou hladinou v Neapolském zálivu.
Z vulkanologického hlediska je to lokalita stará, ale nás budou zajímat ty její erupce, které se významně zapsaly do geologické i klimatické historie. Takové byly dvě. Jedna extrémně velká se odehrála 35 000 let před našim letopočtem, a druhá o něco menší 12 000 let před našim letopočtem. Nejvíc vulkanického spadu po sobě na různých místech Evropy zanechala sopečná erupce před 37 tisíci lety*. Vulkanický prach byl nalezen na lokalitách v Řecku, Libyi, Bulharsku, Makedonii i Rumunsku. Oblaka dlouhodobě zastínila slunce a způsobila výrazné ochlazení. Větší, než na jaké byla Evropa v době střídání teplejších a chladnějších období v průběhu poslední doby ledové zvyklá. Mnozí vědci se domnívali, že právě tato událost odstartovala rychlý zánik neandertálců. Ale poslední průzkumy ukázaly, že to nebyla hlavní příčina, že jich bylo více.

Mapka oblasti Flegreiských polí u Neapole:
(rozkliknutím zvětšit)

Na Flegrejských polí se nachází několik desítek starých sopouchů, jimiž na zemský povrch unikají plyny. Poslední malá erupce odehrála v roce 1538. Od té doby byl prakticky klid. Jenže za posledních čtyřicet let byly pozorovány jevy, které se tu předtím nevyskytovaly. Pod celou tabulí se neustále zvyšuje teplota. Povrch země pod městečkem Pozzuoli se začíná vyklenovat a zdvíhat. Z fumarolů v oblasti Solfatára tryskají výpary s vysokým obsahem CO2. Asi deset kilometrů pod povrchem je horké magma, které už zřejmě různými trhlinami začalo z hlavního kotle pomalu stoupat vzhůru. Od roku 1969 se část území zdvihlo téměř o tři metry. Po podobném úkazu, právě mezi lety 1430 a 1538 přišla erupce, která vedla ke zformování nového vedlejšího vulkánu.

Jak prohlásili vulkanologové: „Vesuv je ve srovnání s Flegreiskými poli jen neškodný pupínek na zádech draka. Problém je, že než bezpečně odhalí, že příčinou přicházejícího neklidu není Vesuv, ale Flegrejská pole, ztratíme téměř polovinu drahocenného času.“
Radarové snímky z družice Sentinel-1A (která je schopná měřit zemský povrch s přesností na milimetry) ukázaly, že deformace v roce 2012 dosáhla dokonce 3 cm během jednoho měsíce. Italské Ministerstvo civilní obrany v rámci svého krizového plánu vydalo „žlutý stupeň“ varování. Nečekaný výbuch by způsobil obrovskou katastrofu, protože v oblasti žijí tři milióny lidí. Kvůli hustotě zalidnění Neapolského zálivu by byly nebezpečné i jakékoli malé erupce. V roce 2012 byl v neapolské čtvrti Bagnoli proveden průzkumný vrt do hloubky 500 s cílem sondou sledovat případný pohyb magmatu pod povrchem. Dále měl být proveden vrt do hloubky 3500 metrů. Rozběhnutý projekt ale starosta Neapole zastavil - na základě varování italského geochemika Benedetta De Viva, že půlkilometrová sonda by mohla narušením vrstev a změnou tlaků přivodit explozi (mimochodem vrták se chladí tlakovou vodou) a ta následně iniciovat samotnou erupci. Ať už bude či nebude sondami situace monitorována, možnost, že na Flagrejských polí vybuchne v příštích letech vulkán, je podle některých vědců dokonce až padesátiprocentní. A mnozí se shodují na tom, že by mohlo jít o velkou erupci.

Většina supervulkánu Campi Flegrei leží pod hladinou moře. Pokud by se magma, při své cestě na povrch, dostalo do styku s vodou (což je zcela reálné), došlo by k velmi silné freatické erupci. To by bylo velmi zlé - vytvořil by se mohutný oblak popela, který by následně dočasně ovlivnil globální klima. Odhaduje se, že by šlo nejméně o i 200krát silnější erupci, než byla erupce islandské sopky Eyjafjallajökull. Při erupci před 37000lety* měřila vrstva pyroklastického spadu téměř 100 metrů. Dnes na těchto vrstvách stojí například město Sorento. Pro Itálii a její sousední státy by při velkých spadech popela šlo o téměř apokalyptickou situaci. Sopka je schopná vygenerovat i tsunami ve směru na Sardinii, Korziku, pobřeží Afriky, Francie i Španělska. Musíme počítat s tím, že v případě nepříznivého větru by několikacentimetrová vrstva popela spadla i na našem území a zásadním způsobem zasáhla do našeho zemědělství, lesnictví i dopravy.

*) Je to stále jedna a tatáž erupce - jen záleží, odkud ji počítáte. 35000 let před naším letopočtem plus 2016 let našeho letopočtu rovná se onomu výrazu „před 37 tisíci lety“.

--------------------------------

Další aktivní sopky v „italské“ oblasti:
Obecně by se dalo říci, že v jižní části subdukční zóny jsou projevy časté a nepříliš výrazné, zatím co čím více na sever, tím jsou řidší s větším časovým odstupem a výraznější.

Vesuv
Tato sopka, která je výraznou dominantou Neapole a celého okolí, je docela problematická sopka. Základem Vesuvu je sopka Monte Somma, která vznikla před přibližně 25 tisíci lety, její kaldera je ale dnes už prakticky zcela zaplněná. Magmatický krb Vesuvu leží v hloubce 4 až 6 kilometrů pod povrchem. Současný kráter Vesuvu má průměr zhruba 500 m a hluboký cca 200 m. Mohutná erupce přichází zhruba plus-mínus jednou za 2000 let, ta poslední byla v roce 79 našeho letopočtu. V meziobdobích dochází k desítkám menších explozí. Před 3780 lety proběhla erupce poblíž dnešní obce Avellino a byla dvakrát mohutnější, než výbuch v roce 79.

Když uvážíme rok 79 plus 2000 let a nějakou toleranci k tomu, vyjde nám, že „už je čas“. Vědci dokáží předpovědět erupci zhruba pět dní dopředu, když sondy nahlásí, že magma začíná vystupovat k povrchu. Ale nedokáží předpovědět, zda k erupci doopravdy dojde. Někdy se totiž stane, že se vzestup magmatu z ničeho nic zastaví a vulkán se uklidní. Příští erupce i její průběh je stále předmětem vědeckých dohadů. Sopka se v minulosti projevovala prudkými i mírnějšími erupcemi, vysledovat nějaká pravidla se nedaří. Může k ní dojít za několik měsíců nebo let, ale je možné, že nastalo období klidu, Vesuv ještě počká a naplno se probudí až za několik stovek let. Po delší přestávce bývají erupce samozřejmě mohutnější.

To působí určitý problém u veřejnosti, která planými poplachy i nejistou prognózou ztrácí ostražitost. Pokud se ale podíváte na mapu a na zalidnění v bezprostředním okolí sopky, ostražitost je na místě. Osobně bych to spíš nazval dokonce hazard. Kdyby to nebylo neetické, možná bych připustil, že známé zvolání: „Vidět Neapol a zemřít!“, může být jednoho dne víc než reálné. Ale na druhou stranu chápu majitele nemovitostí, že se jich nechtějí vzdát a říkají si – během mého života se třeba ještě nic nestane. Jenže obyvatelé Pompejí si asi říkali to samé, …a stalo se. I když po pravdě řečeno, jejich znalosti v té době neumožňovaly objektivně zhodnotit riziko. Vesuv v té době vlastně nebyl považován za aktivní sopku.

Vzhledem k delší přestávce, která se odehrála, se v evakuačním plánu okolí Vesuvu počítá raději s horší variantou a větší erupcí. Otázkou je, zda Vesuv poskytne od prvních příznaků po velkou erupci organizátorům dostatečný čas, aby všechna plánovaná opatření mohla být provedena nebo úvodními seismickými projevy natolik poškodí přilehlé silniční komunikace, že evakuaci z některých částí území znemožní.

Etna
Tato sopka ležící na východním pobřeží Sicílie je prakticky neustále činná, nashromážděný tlak a magma v celkem pravidelných periodách uvolňuje. Je sice záludná tím, že se jedná o stratovulkán. Je to hora mohutná, se širokou základnou, takže když nic jiného, je zatím dostatečně stabilní. Do zhroucení jejího kužele, které by mohlo být příčinou uvolnění tlaků a prudké erupce, navíc kombinované s tsunami, která by proběhla celé středomoří, snad uplyne ještě delší čas.

Stromboli
Ostrůvek se stejnojmennou sopkou uprostřed, bývá častým místem turistů, kteří chtějí vidět „sopku v akci“. Nicméně Stromboli patří opět k sopkám s velmi častými erupcemi a tedy bez nadměrně nahromaděného tlaku. Erupci s velkoplošným nebo globálním dopadem, zatím není důvod předpokládat. Navíc se jedná o sopku na málo obydleném území, relativně daleko od zalidněného pobřeží, takže i kdyby k něčemu nepředpokládanému došlo (pyroklastický proud aj.), rozsah škod i počet obětí by nemusel být velký.