Statistika ukazuje, že téměř 4 miliony lidí v ČR trpí nomofobií (chorobnou obavou, že ztratí signál pro mobilní telefon nebo že se jim v nevhodnou dobu vybije baterie). Počet těchto lidí je mnohem větší než součet lidí bojících se pavouků nebo trpících strachem z výšek. Navíc celá jedna čtvrtina Čechů je vnitřně sžírána obavou, že by mohli ztratit přístup k internetu a nebýt včas on-line. Že se nedostanou pravidelně na svůj Facebookový profil, na Skype či na Chat. Myslím, že je to alarmující číslo. Počtem postižených lidí horší než drogová problematika a to v tom ještě nejsou započítání gambleři a další patologická individua. Co se stane, kdyby tito lidé byli odříznuti od svých sítí? A může se to vůbec v dnešní technicky vyspělé době stát?
Přiznejme si popravdě, že dočasný výpadek mobilních sítí, pevných linek nebo internetu je v dlouhodobém horizontu poměrně reálnou hrozbou. Jako nejpravděpodobnější se tato možnost jeví v souvislosti s déle trvajícím blackoutem, silnou sluneční bouří nebo jako důsledek „nerozumného chování“ samotných uživatelů. Například v úplně jiné krizové situaci, kdy všichni najednou budou mít neodkladnou potřebu volat. (Během povodní na Moravě v r. 1997 a následně v Čechách v r. 2002 byly mnohé oblasti dlouhodobě bez elektřiny. Přesto většina uzlů mobilní sítě fungovala, pokud je místně nepoložil extrémně navýšený počet hovorů.)
Co z toho vyplývá? Zaprvé, že určitá obava je na místě. Zadruhé, že bychom měli být na podobnou eventualitu připraveni, neměli bychom se toho leknout a hroutit se z toho. I dnes, za normálního stavu věci, bychom měli dostupnost dnešní snadné a rychlé komunikace považovat za jakýsi nadstandard, za příjemný bonus moderní doby. Ale náš život bychom i přesto přezevšechno měli mít zorganizovaný tak, aby sám o sobě v základních bodech dokázal plynout i bez této vymoženosti.
Není to nereálné. Narodil jsem se v době, kdy jediný telefon, který jsem znal, byl přístroj instalovaný v telefonní budce poblíž obchodu s potravinami. Byl to mincovní automat pro místní hovory, polykající tehdejší hliníkové pětadvacetníky. Telefonovat „meziměstsky“ znamenalo jít osobně na poštu a hovor objednat. Na spojení se někdy čekalo i hodinu, protože do Brna od nás vedly jen čtyři, prakticky trvale obsazené, linky. Přesto svět fungoval docela normálně. Nikdo se neplašil ani nešílel - výroba vyráběla, školy učily, obchody prodávaly a doprava jezdila. Lidé věci plánovali dopředu, včas a s rozmyslem. Nenechávali věci a neřešili je na poslední chvíli.
Možná právě proto je pro mne chorobná závislost současné generace na této technice nestravitelná a cítím tu i příliš malou pokoru připustit si její selhání. Jako perličku přidám chování mé mladší kolegyně v práci, která ráno třikrát po sobě mobilním telefonem kontroluje odchod své šestnáctileté dcery na střední školu: „Anetko, hlavně nezapomeň zhasnout, jo!“ Za chvíli: „Zavřela jsi dobře v koupelně kohoutky?“ O deset minut později: „Zamkla jsi dveře?“ Načež znervózněná dcera odpovídá: „Ježíš, já teď fakt nevím, já si nejsem jistá. Já už sedím v autobuse. Co mám dělat mami?“ Žádná odpovědnost, žádné samostatné uvažování, jen trvalé spojení neviditelnou pupeční šňůrou mobilního telefonu se svou matkou. Následuje záchranná akce, kdy kolegyně odjíždí z práce zkontrolovat byt po téměř dospělé dceři. Asi tak nějak podvědomě cítíte, že zde je něco špatně.
Zkuste si zorganizovat život i domácnost tak, aby alespoň polovinu dne dokázal fungovat samostatně. Vždyť každý člen domácnosti moc dobře ví, co má dělat a jaké má standardní povinnosti. Pokud ne, proberte to s ním a stanovte si „závazná pravidla všedního dne“. Počet telefonátů se pak prudce sníží nebo se bez nich obejdete docela.
Další problém je, že mnoho lidí nezná telefonní čísla rodinných příslušníků, spolupracovníků a svých známých. Mají je uložená jen v adresáři telefonu a tak jim to stačí. Při ztrátě mobilu nebo jeho nefunkčnosti jsou pojednou úplně bezradní, odříznutí, ztracení a nezachrání je ani jiný zapůjčený přístroj. Nenechte nikdy dojít věci tak daleko. Napište si důležitá čísla na papír a jednu kopii přilepte k baterii dovnitř do vašeho telefonu, ať to máte vždy sebou. Budete připraveni a rázem budete mít problém i nervozitu poloviční.
Odlište ve svém životě balast od věcí skutečně důležitých a zjistíte, že při výpadku sítí lze spoustu věcí odložit „na jindy“ nebo je zcela vyřadit z programu. Že nestihnete pokec na Skype? Že jste nedali nové fotky na Facebook? Tak nestihnete! Stane se co? Zadře se snad během rotace osa Zeměkoule? Nezadře! Žijete?, dýcháte?, střílí po vás někdo? Ne! Tak si nestěžujte, vše je naprosto v pohodě. Tu nervozitu si totiž děláte sami povyšováním nedůležitého nad důležité.
Naopak je dobré vědět, kde se kdo z rodiny nachází a kdy přibližně plánuje návrat domů. Ani zde nepotřebujete mobilní telefon. Naučte své spolubydlící, aby při odchodu zanechali na stole papírek se vzkazem. Naučte je to dělat vždy a zcela automaticky. Stane-li se nějaký technický problém a oni nebudou v dosahu vašeho mobilního telefonu, budete rámcově vědět, kde jsou. Případně, že už je čas návratu překročen a je záhodno začít se po nich oprávněně shánět.
Můžeme se v tomto vlákně bavit a diskutovat o tom, který mobilní telefon, tablet či router je lepší, ale stále u toho nesmíme zapomínat, že fungují jen a pouze díky podpoře velké a rozsáhlé sítě, kterou neovlivníme a jejíž funkci jako uživatelé nemáme pod kontrolou. Bez ní se ty naše drahé hračky stávají bezcenným nefunkčním krámem. A nezbude nám, než se poohlédnout po prostředcích, jejichž „oba konce“ (a tedy i funkci) držíme pevně v rukou. Pokusím se to proto v budoucnu podrobněji, ale srozumitelně rozebrat v několika tématech věnovaných vysílačkám, radiopřijímačům a polním telefonům.