Přeprava nákladů pomocí zvířat

[Josef]

Dalibor Balut, dálkový jezdec na koni, natáčející ze svých cest videa na Youtube, byl spolu s dalšími nominován na titul "Osobnost Moravy 2019". Hlasování, kterého se můžete zúčastnit i vy, běží ještě do 15.12.2019, 12:00 hod.

[Josef]

V rumunských horách mají na některých koňských povozech instalovanou užitečnou vychytávku - kola zadní nápravy jsou doplněná o rohatku a západku. Pokud je západka v záběru s rohatkou, mohou se kola otáčet jen při jízdě vpřed. Když kůň táhne, západka přeskakuje zuby na rohatce a vůz vydává typický zvuk jako dětská řehtačka. Jakmile zvíře přestane táhnout, západka zabere o zuby rohatky a znemožní zpětné otáčení kol. Vůz díky tomu nemůže couvat ze svahu dolů, ale zůstane klidně stát. Zvíře si může odpočinout a nabrat sil. Když se opře plnou vahou do postrojů, dokáže i malý koník krátkými přískoky vysmýkat do svahu velmi těžký náklad bez rizika, že ho to strhne zpět. Při jízdě na rovině se západka ručně vypne, aby nepůsobila hluk a neopotřebovávala se.

[Josef]

Českomoravský belgik Gaston při práci v lese - ukázka krásného vztahu člověka a zvířete při velmi náročné práci.
Profíci používají dvě opratě. Mistři jednou oprať. A těm nejlepším stačí jen občas slova, protože mají koně, který už sám přesně ví, co je potřeba udělat... (to žádnou technikou nenahradíte!)
https://www.youtube.com/watch?v=MLUVe_6dwPY

Gaston-v-akci.jpg (29.95 KiB) Zobrazeno 16411 krát

[Josef]

Když už při koronavirovém lockdownu sedíte doma nebo se pohybujete na pár stech metrech "domácího vězení" v rámci katastru své obce, koukněte se na krátké video Jiřího Drába z jednoho Begatrekkingu* v Orlických horách pod názvem Expedice Zakletý 2020, uspořádané jako "živý pomník tažným koním", kteří pomáhali za první republiky zbudovat naše pohraniční opevnění.

Expedice Zakletý 2020 ... https://www.youtube.com/watch?v=88ZkinAoKYU

brod-pres-ricku.jpg (34.74 KiB) Zobrazeno 15979 krát

Jindřiška a Josef Svobodovi z hřebčína Hradčany jsou velkými propagátory tažných koní u nás. Není to poprvé, co tu o nich píši a chválím. Velmi jim fandím a smekám klobouk nad tím, co pro veřejnosti i tažné koně dělají. Ale přesto, omlouvám se, ale nedá mi to - nemohu souhlasit se vším, co je v dokumentu řečeno a jsou okamžiky, kdy mi po těle doslova naskakuje husí kůže:

Josef S. je v tomto oboru velmi zkušený a tím pádem i tak říkajíc "za vodou". Během let se tvrdě vypracoval. Trvalo to a stálo to mnoho úsilí. Nyní však už má vše rozjeté a nemusí začínat "od píky" jako jiní, kteří v tuhle chvíli třeba začínají nebo o tom teprve uvažují. Ti, kteří obracejí každou korunu nadvakrát a potřebují si i v tom málu, se kterým disponují, najít co nejschůdnější cestu. S těmi zase soucítím já, protože i oni jsou budoucností tohoto oboru. Volá-li (v 16-té minutě pořadu) po ustanovení pravidel obdobných, jaké má Jockey-club i pro práci chladnokrevných koní, pak zřejmě ani vzdáleně netuší, co se aktuálně děje v Jockey-klubu. Nebo přinejmenším nedokáže dohlédnout, jakého nezvladatelného Džina z láhve by tím vypustil. Ani jak katastrofální důsledky, by to pro celý obor chladnokrevných koní nakonec mohlo mít, pokud by se v nějaké nově vzniklé zastřešující organizaci během času dostali k moci nezdravě ambiciózní lidé. Ono by se to mohlo snadno vymknout kontrole a např. místo sporů: "Zda LČR jižně od Prahy budou uznávat povinně nařízený certifikát vydaný ve Veletíně, zatím co všude na sever od Prahy bude akceptovaný při práci v lese pouze certifikát vydaný v Pěčíně", by mohla nově ustanovená zastřešující organizace začít nečekaně "vypruzovat" i její původní zakladatele a kmenové členy. To když se postupem času dostane do jejího čela Jiříček nebo Mireček, synáček od strýčka nějakého pana ministra, který čerstvě vystudoval nějaký "doktorát z dojení krav" a dosadí se na teplé místečko. Ten pak bude pěnčínským i veletínským kočím sepisovat nesmyslná, ale závazná pravidla, jak mají držet opratě, ačkoli sám opratě nikdy nedržel a možná ani neviděl živého koně. Vývoj lze těžko předem odhadnout, ale většina organizací, klubů a chovatelských sdružení si podobnou patálií i vnitřními "revolucemi" za své existence prošla a mnoho opravdových srdcařů, kteří obor "táhli", tím odradila natolik, že všeho nadobro nechali. A bez těchto lidí půjde obor "do kopru".

Už teď je tažných koní málo a po takové intervenci by jich bylo ještě méně. Nebo si tu snad někdo bláhově myslí, že ti dnešní staří kočí si budou u nějaké akreditované "autoškoly" dodělávat "řidičák" na lesní koně? A dokonce tři roky zpětně**? Nebo že jejich synové to řemeslo převezmou, když k tomu bude potřeba "víc papírů než hnoje v maštali"? Nebudou! Myslíte, že bude někdo v šedesáti dělat zkoušky? Když ho třeba za půl roku zkosí koronavirus nebo mrtvička? Staří půjdou na pracák a do důchodu, synové se půjdou živit něčím jiným - třeba řídit harvester. Někteří současní koně mohou skončit na jatkách a nových se prostě bude chovat méně, protože nebudou lidi, co by s nimi pracovali. Je snad tohle Josefův cíl? Tomu nevěřím. Sama paní Svobodová, matka Josefa Svobody v dokumentu popisuje, jaké bylo pro ni trauma, že nemohla ukončit školu v šesté třídě, jít pracovat se zvířaty, ale musela se povinně dál učit a školu dokončit. Z úst jejího syna slyším, jak to naopak zkomplikovat a zbyrokratizovat? To mi fakt hlava nebere, k tomu bych se nepropůjčil. I když chápu, že koronavirus, omezení i odliv turistů na optimismu asi nikomu nepřidaly. To se pak začnou v hlavě honit divné myšlenky...

Naši dědové, pradědové i prapradědové tažné koně používali. A používali je dobře právě proto, že jim žádný pán z nějakého klubu či jiné samozvané organizace neradil, jak to mají dělat, (...ani koho mají na teplém fleku platit a kdo by se v tom křesle rád viděl). Díky tomu každý si to mohl přizpůsobit svým potřebám a potřebám svých koní - tak jak místní zvyklosti, hloubka vlastní kapsy i krajina okolo dovolovala. Různá plemena, různý výcvik. Rozmanitost, variabilita, kreativní myšlení a různé způsoby provedení té jedné stejné práce bylo to, co postrkovalo pokrok dějin vpřed. Myslím, že v našem životě je toho centrálního jednotného řízení, unifikace a harmonizace, zkoušek, testů, kurzů, revizí, povolení (a s tím spojených příživníků) přespříliš a všichni vidíme, kam to vedlo a stále vede - už jsme v tom po uši, utopení v nenasytné bažině. Myslím, že tažní koně, coby variabilní živí tvorové s individuálními potřebami, si takto "předlajnovaný" a "zglajchšaltovaný" život rozhodně nezaslouží. (Vše potřebné pro spokojený život koní říká veterinární zákon a s tím spojené vyhlášky - nic dalšího není potřeba duplicitně vytvářet, stačí si ho jen důkladně přečíst a dodržovat.)

Budu moc rád, pokud budou lidé, které mám rád a kterým fandím, dál pokračovat v osvětě a propagaci tažných koní pro širokou veřejnost, tak jak to dělají doposud. Dělat věci, které umí a které dělají fakt dobře. A přestanou, byť-by zatím jen tiše a tak říkajíc "mezi řádky", koketovat s hledáním způsobů, jak prosadit různá "moderní" opatření, která by ostatním "svobodným" a neorganizovaným koňařům házela klacky pod nohy nebo se dokonce snažila je připravit o jejich koně nebo možnosti, jak s nimi plnohodnotně trávit společný život. Je mi z toho smutno, nepochopíte-li, že "neštěstí druhých vám štěstí nikdy nepřinese".

Pokud jsem to nepochopil a v dokumentu je "mezi řádky" jen nabízena jakási další možnost dobrovolného zvýšení "kvalifikace", nikoli tlak a snaha úředně zavést zákonnou povinnost, bez níž nebude nadále možné dosavadní povolání vykonávat, pak se všem výše zmíněným hluboce omlouvám.

---------------------------------------

*) "Begatrekking" je slovo vytvořené Jindřiškou Svobodovou z hřebčína Hradčany pro organizované skupinové putování s chladnokrevnými koňmi krajinou. A to putování jakoukoli formou - jízdou povozů, jízdou v sedle nebo může pěší účastník vést (nezkušeného, mladého) koně jen na vodítku. Podmínkou je, že se musí jednat o koně některého chladnokrevného plemene.

**) Tváří se to jako vtip, ale bohužel to není vtip a proto o tom píšu - něco obdobného, jen v jiném provedení, právě vymýšlí v dostihovém sportu Jockey-klub u mladých jezdců. (Prostě u nás v ČR je typické, že když někomu dojdou peníze, vymýšlí všechny možné i nemožné způsoby, jak k nim rychle přijít. Jenže praxe ukazuje, že ne vždy je přínosné "začít nabídku zvýšenou hodinovou sazbou v ceníku". Občas se, překvapivě, vyplatí dát ostatním v okolí něco jen tak zadarmo, bez vidiny okamžitého zisku. A ono se to pak někdy i mnohonásobně vrátí zpět tím, když se ta věc mezi veřejností rychle rozšíří. Typickou ukázkou v dějinách mohou být např. situace, kdy snížení daní bylo spouští k období hospodářské prosperity. Ale to někteří lidi nedokáží pochopit, na ně je to "moc dlouhá věta".)

[Josef]

Když už jsem v minulých příspěvcích zmínil soumarská sedla, je zapotřebí zmínit se i o Zlaté stezce...


Zlatá stezka

Zlatá stezka byla trasa, kterou se do Čech dopravovala sůl. Sůl se dopravovala nejprve do Pasova (na lodích po Dunaji). Následně putovala z Pasova přes Šumavu až do Čech na hřbetech soumarských* koní. Existovaly tři hlavní trasy:

1. „Horní trasa“ (Pasov, Salzweg, Hutthurm, Fürsteneck, Röhrnbach, Freyung, Maut, Finsterau, Kvilda, Kašperské Hory)
2. „Střední trasa“ (Pasov, Salzweg, Hutthurm, Fürsteneck, Röhrnbach, Hinterschmiding, Philippsreut, Strážný, Kubova Huť, Vimperk)
3. „Dolní trasa“ (Pasov, Salzweg, Hutthurm, Fürsteneck, Röhrnbach, Waldkirchen, Fürholz, Grainet, Bischofsrent, České Žleby, Volary, Prachatice, dále na vozech do Týna nad Vltavou, potom na vorech do Prahy)

Kromě těchto tří "zlatých stezek" dopravující ve velkém sůl existuje i tzv. "zlatá cesta" (Pasov, Tittling, Grafenau, St.Oswald-Rieblhütte, Waldhäuser, Modrý sloup, Kašperské Hory), která byla spíš obchodně kupeckou trasou drobných pěších obchodníků přepravujících zboží v nůších a vandrovníků.

Začátek všech tras byl hodně podobný, rozcházet se začaly až poblíž hraničních hor, podle toho, kterým horským sedlem pronikaly na území Čech. Nejvýznamější ze "solných stezek" byla "dolní trasa do Prachatic, protože se po ní dal náklad dopravovat snadno až do pražské císařské solnice na Výtoni. Stezky byly v provozu od 14. do 16. století a přeprava na nich byla ukončena v důsledku třicetileté války. Stezky kromě solípřepravovaly i různé jiné zboží, z Čech na jih například tkaniny, obilí, chmel a pálenku.

Největší rozmach stezky zažily okolo roku 1538, kdy bylo potřeba její živelný charakter umravnit zákony, protože všichni, kdo měli možnost, snažili se nějakým (ne vždy poctivým způsobem) zúčastnit se tohoto výdělečného povolání. V té době vyšlo omezení, které stanovovalo, že majitelem a provozovatelem soumarských koní a námezdně přepravovat zboží obchodníkům smí jen muž ženatý. Dávalo to určitou záruku solidnosti, navíc jeho dům a rodina byla určitou pojistkou, že s drahým nákladem někam neuteče. Dalším omezením bylo, že každý majitel může použít na přepravu jen čtyři zvířata. To, aby práce přiměřeným způsobem uživila více rodin a na trase nechodilo jen několik dlouhých „nákladních vlaků“, patřících hrstce bohatých majitelů. Majitel soumarských koní s nimi směl trasu absolvovat jen jedenkrát týdně, aby neměl tendence štvát zvířata příliš rychle a stihnout toho co nejvíce.

Majitelé soumarských koní v té době byli převážně drobní podhorští zemědělci, kteří koně k soumaření používali (vstoupili do služby u velkoobchodníka) v době, kdy je nepotřebovali pro polní práce. Proto i když soumaři nosili náklad po celý rok, největší provoz na stezce byl krátce po žních a pak v pozdním podzimu, kdy polní práce definitivně skončily. Podzimní a zimní období by se mohlo na první pohled zdát pro přepravu velmi nepříznivé, ale soumarům vyhovoval spíš mírně přimrzlý povrch stezky než rozdupaná a rozbahněná stezka, kde se bořili. Pracujícím koním vyhovuje chladnější klima než nám lidem a koně v tomto období neobtěžoval dotěrný bodavý hmyz. Pro přepravu se používali horští koně menšího vzrůstu, podsaditější, s krátkým pevným hřbetem a pevnými kopyty. V té době sice ještě nemůžeme hovořit o konkrétních plemenech a už vůbec ne o jednotném zbarvení, ale pro názornost si můžete představit koně obdobné konstituce a výšky jako má dnes třeba hafling.

Hlavní důvod, proč o Zlaté stezce píši na těchto stránkách, je její obdivuhodný přepravní výkon. V historických zdrojích se uvádí, že dokázala přepravovat tři miliony litrů soli za rok. Tehdy se evidovala jen velikost nádob, převedeno na kilogramy by to bylo mnohem větší číslo, zhruba 4,5 mil. kg / rok, protože sůl je těžká. Navíc nádoby bývaly dřevěné, pevné a svým způsobem také těžké, masivní celodřevěná soumarská sedla taky něco vážila, takže celková váha koňmi transportovaného materiálu by se dala odhadovat až na něco málo přes pět milionů kilogramů za rok z Pasova do Čech a jen o něco málo méně z Čech zase nazpět. Úctyhodný výkon na tak primitivní technologii, kterou můžeme dnes označit i oblíbenými moderními termíny jako „ekologickou“, „obnovitelnou“ a „trvale udržitelnou“ )

Spotřeba soli byla v té době skutečně obrovská. Nešlo jen o to posolit si chleba, sůl byla jedním z mála dostupných konzervačních prostředků pro potraviny (kromě uzení a nakládání). Solí se konzervovalo maso i ryby, sůl byla potřeba na výrobu sýrů, pod vrstvou soli se uchovávalo i máslo, sůl byla potřeba na činění kůží, lízat sůl potřebovala i hospodářská zvířata. Prostě sůl byla a stále je „strategická“ surovina. V jednu chvíli se na trase nacházelo až 1200 koní. Když uvážíme, že každý majitel soumarů měl povoleno používat jen čtyři zvířata a že jedna trasa měřila okolo 86 kilometrů, nacházely se jednotlivé skupiny prakticky vždy na dohled. Samozřejmě kvůli bezpečnosti šlo více majitelů se svými zvířaty raději ve skupině. V nebezpečných místech nebo v nejistých dobách mívaly tyto karavany i ozbrojený doprovod. Denní trasa s nákladem měřila 25 až 30 kilometrů, podle obtížnosti terénu. Trasa se dala přiměřeným tempem ujít za tři a půl dne. Po trase byla zřízena napajedla i nocoviště a podmáčená místa stezky byla zpevněna dřevěnými prkny.

Jednotlivé trasy zlaté stezky jsou dnes vyznačeny na portálu mapy.cz a to jak na české straně, tak i za hranicemi, prakticky v celé délce až do Pasova. Takže až se budete nudit, můžete si zahrát na soumara a po někdejších historických trasách vyrazit s turistickým batohem na zádech. Když správně zvolíte termín, můžete potkat i skutečnou soumarskou karavanu, protože občas se ukázkové akce v dobových kostýmech, pořádají:

soumarsky-pochod-ilustracni-foto.jpg (55.77 KiB) Zobrazeno 14414 krát

Videa ze slavností k výročí 1000 let Zlaté stezky na české a i na německé straně.

-------------------------------------------

Poznámky:
*) Němčina, na rozdíl od češtiny má samostatný výraz pro soumara co by samotné zvíře a zvlášť pro soumara co by majitele soumarských koní, které vodil nebo na nich jel. V češtině to pak musíme rozlišovat víceslovným spojením.