Bavíme-li se se o krizi, či kolapsu společenského systému, musíme v první řadě rozlišit zdroj příčiny a spouštěcí mechanizmus. Faktory rozpoutávající společenské a systémové otřesy můžeme pracovně rozdělit na:
1. Vnější - jsou to faktory, které nemůžeme vůbec, nebo jen velice nepatrně ovlivnit. Patří mezi ně zejména přírodní katastrofy a epidemie, což jsou zcela reálné a běžné události různých rozměrů. Mezi ty exotičtější a fantaskní, patří romantické a dobrodružné scénáře, typu válka s mimozemšťany, zombie apokalypsa čí návštěva Aštara Šerana. Díky snění, představám romantiků, zábavnímu průmyslu a marketingovému tlaku na nesmyslnou spotřebu, jsou také nejvíce diskutovány a probírány ze všech stran. Kdo by nechtěl přežít apokalypsu, zbavit se všech stereotypů a závazků a s posláním nejvyšší důležitosti - ZACHRÁNIT LIDSTVO - budovat novou ideální společnost, nebo jako Stalker táhnout s vlastními pravidly krajinou a tu zachránit krásku v nesnázích, támhle pobít pár darebáků či bezživotnit strašné zmutované monstrum stojící v cestě důležitému poslání?
2. Vnitřní - jsou to faktory, které můžeme do jisté míry ovlivnit, ale pokud vývoj událostí překročí bod zlomu, dají se události do pohybu svým vlastním mechanizmem, který můžeme předvídat či popisovat, pouze na základě podobných historických událostí. Jsou to zejména války o zdroje, hospodářské krize, střety civilizací a kultur, rasové střety, náboženské a ideologické konflikty, přelidnění atd. Z pohledu romantika nejsou tyto události tak atraktivní. Naopak, jsou velmi reálné a celkem všední, z čehož pramení namísto dobrodružství frustrace.
Z toho co pozorujeme kolem sebe je jasné, že se události daly do pohybu a čekají nás velmi "zajímavé časy". Zde bych připomněl, že drtivá většina lidí, která si před deseti lety ťukala na čelo, že má někdo doma jídlo na několik měsíců namísto dvou dnů. Že někdo hovoří o tom, že nutně nemusí být stejně dobře, nebo lépe, ale naopak hůře je jen pesimistický blázen (mnohdy se ti "normální" ale nemýlili a měli úplnou pravdu). Už dnes tak většinou nehovoří a sami se aktivně zajímají - co kdyby něco?
Vývoj událostí kolem nás musíme pozorovat jako celek s co možná největším nadhledem. Jedině tak můžeme odvodit trendy, které nás čekají. Musíme se vyvarovat projekci svého myšlení a filtrování informací, které nám zapadají, či nezapadají do našeho vidění světa. Lehce se o tom hovoří, ale hůře dělá. Proto bych rád zdůraznil, že rozhodně nejsem pesimista a nežiji denně v očekávání konce světa, ani se nepřipravuji na to, že už bude jen hůř. Je to chybná interpretace se kterou jsem se setkal celkem často. Když náhodou začne někdo "nezasvěcený" povrchně hovořit o hrozbách a někdo, kdo už nad těmito hrozbami přemýšlel hlouběji a dospěl k vlastním opatřením dotyčnému nechtěně jasnými argumenty sfoukne jeho povrchnější idealistickou spotřební iluzi světa. Jedinou odměnou za snahu o věcnou diskuzi, o kterou ale nikdo nestál, je absurdní nálepka pesimistického tragéda. Abych ale také nekřivdil hlavnímu proudu, tak musím uznat, že i těch trégédů je v subkomunitách zabývajících se kolapsem společnosti až příliš mnoho
Vrátíme li se tedy k hlavní myšlence predikce následujícího vývoje společnosti a odvození toho, co můžeme očekávat, shrňme krátce minulost:
V 90. letech "skončila" studená válka. Bipolární svět zanikl. Sovětský svaz a Varšavská smlouva se rozpadla. Po tomto rozpadu zůstaly na územích nově nastupujících a stávajících států patřících do této sféry vlivu obrovské vojenské zdroje se kterými, bylo potřeba nějak naložit. Nezasvěcený člověk si absolutně nedokáže představit o jaké arzenály se jednalo. Celá politika byla po "ukončení" studené války zaměřená na demontáž síly států Varšavské smlouvy (Sovětského svazu) a zemí spadajících do jejího vlivu. Pro západ reprezentovaný NATO studená válka tímto okamžikem rozhodně neskončila. Bylo nutné znovu přerozdělit svět a odstranit zbylé arzenály. To se dělo zejména dvěma způsoby. Státům, které projevily zájem, západ otevřel náruč a za svých podmínek, je začal začleňovat do svých struktur. Státy, které toto začlenění odmítly, nebo státy, kde se po pádu železné ruky rozpoutaly místní mocenské či etnické bojůvky, bylo potřeba neutralizovat. Zároveň se muselo zaručit, že si vlastními silami nedokážou již nikdy pořídit silnou národní armádou schopnou reálně ohrozit jiné země.
Zmiňme tedy konflikt v Jugoslávii, operaci Pouštní bouře a následné události po 11/9/2001. V roce 2002 G. W. Bush použil termín Osa zla. Země, Irák, Irán, Severní Korea nedlouho poté přibyla Kuba, Libye a Sýrie. Dnes máme o 13 let více a můžeme zhodnotit úspěšnost této politiky.
Předně je třeba si uvědomit, že tyto suverénní země disponovaly/nují svrchovaným územím, silnou armádou vlastnící prostředky schopné vést konvenční konflikt většího rozsahu (letectvo, balistické střely, ZHN atd.) a k tomu měly, nebo mají vládce, který není spolupráci se západem nakloněn. Naopak jim dokáže škodit a podporovat jakoukoliv snahu uškodit. Ale rozbitá země zmítající se vnitřními konflikty nemá dlouhodobě sílu na vytvoření armády, která by mohla hrát nějakou roli na globální úrovni.
Takže tato politika postupného odzbrojení silných, ale malých států, které nedokáží spolupracovat je z pohledu cílů západu bezezbytku účinná a dá se označit jako jednoznačné vítězství. Sebereme jim chytře a izolovaně klacky, kterými by na nás mohli dosáhnout a necháme jim jen klacky, kterými se dokáži mlátit regionálně mezi sebou. Tento stav budeme chirurgickými zákroky udržovat. Násilné činy páchané diverzanty na vlastním území použijeme k ovládnutí vlastního obyvatelstva.
Rusko si to uvědomovalo a současné dění je pud sebezáchovy. Ono na světě opozice schopné vzdorovat USA a zabránit jim neomezenému vlivu už moc nezbývá.
USA ale má problém v tom, že ztrácí podporu u domácího publika. Lidé už tak snadno nezkousávají dojemné příběhy, proč to tak musí být. Nejsou tak povrchní a všetečně se ptají. Bavíme se tedy o problému s kriticky myslícím obyvatelstvem. Ten samý problém mají v Rusku a všude jinde na světě. Otázka zní jak lacině prodat a zabalit špinavé mocenské cíle do pěkného obalu a strhnout davy na svoji stranu.
Do budoucna se tato situace bude jen zhoršovat. Takže jsme svědky vývoje k totalitní společnosti způsobem jak nám ji nastínili autoři sci-fi již před více než 70 lety. Velmoc typu USA potřebuje konvenční armádu schopnou porazit ostatní globální hráče - to se děje celkem úspěšně. K tomu je ale ještě potřeba porážet domácí opozici a k tomu slouží informační válka, propaganda a následné přijímání zákonů ukrajujících po malých kouscích svobody ve jménu boje s vnějším nepřítelem. Policejní stát nesmí být moc okatý. Lidi se musejí vzdát svých svobod dobrovolně. Pak teprve může policejní stát fungovat, tak, že nesouhlasící „menšinu“ rozdrtí silově legálními prostředky. V dlouhodobém horizontu je to samozřejmě zaměřeno na ovládnutí domácí populace.
Jsme svědky globální změny vyvolané globalizací, vědeckotechnickým pokrokem a faktu, že vzhledem ke všem ostatním proměnným v systému je na zemi prostě moc lidí, což vytváří neúnosný tlak. Tato změna povede k fragmentaci společnosti, nárůstu kriminality, násilným střetům, nedostatku zdrojů, selektivnosti spravedlnosti, zdravotní péče, vzdělání atd., přičemž dostupnost výše zmíněného bude selektivní pro různé skupiny. Reálný příklad můžeme najít třeba v současné Jihoafrické republice - pohádkové bohatství a přepych vedle absolutní chudoby. Spravedlnost pro privilegované a bezpráví pro spodinu atd.
1. problém této doby je, že informace nám předkládané můžeme jen komentovat a zastávat k nim nějaký postoj, který na budoucí vývoj nemá téměř žádný vliv.
2. problémem je, že se všichni dívají do leva a to zajímavé se děje v pravo. Nikdo z běžných lidí nemá šanci vidět či nahlédnout do střednědobých a dlouhodobých plánů lídrů.
Z toho plyne, že minulé dlouhodobé cíle můžeme odhalit jen zkoumáním událostí minulých, jejich vývoje a z toho odhadnout trend.
Byl bych rád, kdyby, jste tento post brali jako analýzu a né jako fandění nějaké straně. Nefandím ani jedné!