Komunikace dneška a její úskalí

[Josef]

Statistika ukazuje, že téměř 4 miliony lidí v ČR trpí nomofobií (chorobnou obavou, že ztratí signál pro mobilní telefon nebo že se jim v nevhodnou dobu vybije baterie). Počet těchto lidí je mnohem větší než součet lidí bojících se pavouků nebo trpících strachem z výšek. Navíc celá jedna čtvrtina Čechů je vnitřně sžírána obavou, že by mohli ztratit přístup k internetu a nebýt včas on-line. Že se nedostanou pravidelně na svůj Facebookový profil, na Skype či na Chat. Myslím, že je to alarmující číslo. Počtem postižených lidí horší než drogová problematika a to v tom ještě nejsou započítání gambleři a další patologická individua. Co se stane, kdyby tito lidé byli odříznuti od svých sítí? A může se to vůbec v dnešní technicky vyspělé době stát?

Přiznejme si popravdě, že dočasný výpadek mobilních sítí, pevných linek nebo internetu je v dlouhodobém horizontu poměrně reálnou hrozbou. Jako nejpravděpodobnější se tato možnost jeví v souvislosti s déle trvajícím blackoutem, silnou sluneční bouří nebo jako důsledek „nerozumného chování“ samotných uživatelů. Například v úplně jiné krizové situaci, kdy všichni najednou budou mít neodkladnou potřebu volat. (Během povodní na Moravě v r. 1997 a následně v Čechách v r. 2002 byly mnohé oblasti dlouhodobě bez elektřiny. Přesto většina uzlů mobilní sítě fungovala, pokud je místně nepoložil extrémně navýšený počet hovorů.)

Co z toho vyplývá? Zaprvé, že určitá obava je na místě. Zadruhé, že bychom měli být na podobnou eventualitu připraveni, neměli bychom se toho leknout a hroutit se z toho. I dnes, za normálního stavu věci, bychom měli dostupnost dnešní snadné a rychlé komunikace považovat za jakýsi nadstandard, za příjemný bonus moderní doby. Ale náš život bychom i přesto přezevšechno měli mít zorganizovaný tak, aby sám o sobě v základních bodech dokázal plynout i bez této vymoženosti.

Není to nereálné. Narodil jsem se v době, kdy jediný telefon, který jsem znal, byl přístroj instalovaný v telefonní budce poblíž obchodu s potravinami. Byl to mincovní automat pro místní hovory, polykající tehdejší hliníkové pětadvacetníky. Telefonovat „meziměstsky“ znamenalo jít osobně na poštu a hovor objednat. Na spojení se někdy čekalo i hodinu, protože do Brna od nás vedly jen čtyři, prakticky trvale obsazené, linky. Přesto svět fungoval docela normálně. Nikdo se neplašil ani nešílel - výroba vyráběla, školy učily, obchody prodávaly a doprava jezdila. Lidé věci plánovali dopředu, včas a s rozmyslem. Nenechávali věci a neřešili je na poslední chvíli.

Možná právě proto je pro mne chorobná závislost současné generace na této technice nestravitelná a cítím tu i příliš malou pokoru připustit si její selhání. Jako perličku přidám chování mé mladší kolegyně v práci, která ráno třikrát po sobě mobilním telefonem kontroluje odchod své šestnáctileté dcery na střední školu: „Anetko, hlavně nezapomeň zhasnout, jo!“ Za chvíli: „Zavřela jsi dobře v koupelně kohoutky?“ O deset minut později: „Zamkla jsi dveře?“ Načež znervózněná dcera odpovídá: „Ježíš, já teď fakt nevím, já si nejsem jistá. Já už sedím v autobuse. Co mám dělat mami?“ Žádná odpovědnost, žádné samostatné uvažování, jen trvalé spojení neviditelnou pupeční šňůrou mobilního telefonu se svou matkou. Následuje záchranná akce, kdy kolegyně odjíždí z práce zkontrolovat byt po téměř dospělé dceři. Asi tak nějak podvědomě cítíte, že zde je něco špatně.

Zkuste si zorganizovat život i domácnost tak, aby alespoň polovinu dne dokázal fungovat samostatně. Vždyť každý člen domácnosti moc dobře ví, co má dělat a jaké má standardní povinnosti. Pokud ne, proberte to s ním a stanovte si „závazná pravidla všedního dne“. Počet telefonátů se pak prudce sníží nebo se bez nich obejdete docela.
Další problém je, že mnoho lidí nezná telefonní čísla rodinných příslušníků, spolupracovníků a svých známých. Mají je uložená jen v adresáři telefonu a tak jim to stačí. Při ztrátě mobilu nebo jeho nefunkčnosti jsou pojednou úplně bezradní, odříznutí, ztracení a nezachrání je ani jiný zapůjčený přístroj. Nenechte nikdy dojít věci tak daleko. Napište si důležitá čísla na papír a jednu kopii přilepte k baterii dovnitř do vašeho telefonu, ať to máte vždy sebou. Budete připraveni a rázem budete mít problém i nervozitu poloviční.
Odlište ve svém životě balast od věcí skutečně důležitých a zjistíte, že při výpadku sítí lze spoustu věcí odložit „na jindy“ nebo je zcela vyřadit z programu. Že nestihnete pokec na Skype? Že jste nedali nové fotky na Facebook? Tak nestihnete! Stane se co? Zadře se snad během rotace osa Zeměkoule? Nezadře! Žijete?, dýcháte?, střílí po vás někdo? Ne! Tak si nestěžujte, vše je naprosto v pohodě. Tu nervozitu si totiž děláte sami povyšováním nedůležitého nad důležité.

Naopak je dobré vědět, kde se kdo z rodiny nachází a kdy přibližně plánuje návrat domů. Ani zde nepotřebujete mobilní telefon. Naučte své spolubydlící, aby při odchodu zanechali na stole papírek se vzkazem. Naučte je to dělat vždy a zcela automaticky. Stane-li se nějaký technický problém a oni nebudou v dosahu vašeho mobilního telefonu, budete rámcově vědět, kde jsou. Případně, že už je čas návratu překročen a je záhodno začít se po nich oprávněně shánět.

Můžeme se v tomto vlákně bavit a diskutovat o tom, který mobilní telefon, tablet či router je lepší, ale stále u toho nesmíme zapomínat, že fungují jen a pouze díky podpoře velké a rozsáhlé sítě, kterou neovlivníme a jejíž funkci jako uživatelé nemáme pod kontrolou. Bez ní se ty naše drahé hračky stávají bezcenným nefunkčním krámem. A nezbude nám, než se poohlédnout po prostředcích, jejichž „oba konce“ (a tedy i funkci) držíme pevně v rukou. Pokusím se to proto v budoucnu podrobněji, ale srozumitelně rozebrat v několika tématech věnovaných vysílačkám, radiopřijímačům a polním telefonům.

[MacGyver]

Pro mne bylo strašně dlouho těžké pochopit tento digitální fetiš a závislost. Znám ten pocit, když jsem jako náctiletý chodil kolem telefonní budky a chystal se s vysněnou princeznou domluvit rande. To váhání a odhodlávání. Otazníky, kdo z rodiny zvedne telefon a co bude nejlepší říci. To je dnes fuč a jakékoliv intimnosti jde domluvit absolutně snadno.

Jedna moje kamarádka přijde domů z práce a hodinu a půl volá s jednou kolegyní a pak další hodinu z druhou kolegyní. Nemají na srdci nic důležitého. Strávili spolu celý den. Přesto obětují svůj volný čas bezduchému tlachání. Toto nechápu dodnes a vždy, když jsem toho svědkem nemůžu pochopit proč. Opravdu nepřeháním. Je to stereotyp, který praktikují opravdu denně.

Telefonní seznam napsaný na více místech /věci, které člověk má u sebe běžně) je jedna z nejužitečnějších věcí. Hodlám tomu věnovat pozornost ve vláknu EDC, protože seznam důležitých telefonních čísel je jedna z nejpraktičtějších věcí, kterou můžete mít ve své "KPZ".

[wilderness]

Chlapi dekuju za krasna pripomenuti jak to chodivalo az clovek opravdu zaplace steskem nad temi casy..

Jeste ale podotknu jednu vec ohledne davno zapomenute komunikace, a to psani dopisu nebo pohledu.
Pohledy jeste jakz takz, ale psani dopisu si troufam rici, ze uz zcela vymizelo i z osnov ceskeho jazyka na skolach...
A jak to bylo mile, kdyz dopis dosel od me mile..

Z uvedenych prispevku navrhuji vyjmout, vyvysit, zaznamenat dve cene vyrcene rady..

Napište si důležitá čísla na papír a jednu kopii přilepte k baterii dovnitř do vašeho telefonu, ať to máte vždy sebou. 

Telefonní seznam napsaný na více místech /věci, které člověk má u sebe běžně) je jedna z nejužitečnějších věcí. Hodlám tomu věnovat pozornost ve vláknu EDC, protože seznam důležitých telefonních čísel je jedna z nejpraktičtějších věcí, kterou můžete mít ve své "KPZ".

K tomuto podotknu, ze by se hodilo si pripsat vice cisel, potazmo i adres nejen rodinnych prislusniku. Stejne jako si zapsat nektere radiove stanice aj.

Naopak je dobré vědět, kde se kdo z rodiny nachází a kdy přibližně plánuje návrat domů. Ani zde nepotřebujete mobilní telefon. Naučte své spolubydlící, aby při odchodu zanechali na stole papírek se vzkazem.

Ja pracuji ohledne komunikace na soupisu k diskusi a doplneni o moznostech improvizovane a i zapomenute komunikace. K dispozici mozna dnes.

[Hawk]

Dnes bohužel mnozí s komunikací zápasí. Mimo jiné i tím, že se neumí vyjádřit a zformulovat své myšlenky. Takže občas i když dva lidé stojí vedle sebe, tak komunikace není zcela hladká. O to horší je to při komunikaci na dálku, kdy si nemohou pomáhat gesty.

[MacGyver]

Krásný článek, pod který bych se s chutí podepsal. Mám úplně stejné zkušenosti.

http://www.respekt.cz/tydenik/2014/25/s ... ich-casech Kopie níže.

Školní výlet v mobilních časech

Josef Kvasničák 15. 6. 2014

Od rána si můj telefon ještě ani na chvilku neodpočinul. Vyrážím dnes s dětmi ze své třídy na víkendovou výpravu, balím krosnu a najednou pípá esemeska: Omluvte prosím Honzíka, nečekaně nám přijela babička. Vzápětí další zpráva: Střevní potíže. Ale ale… v tom má asi prsty předpověď počasí, říkám si. V sobotu a neděli prý budou místy přeháňky. Hned nato další dvě zprávy: Rodinné důvody. Viróza.

Pane učiteli, buďte připraven na všechno. Těšil jste se, že po čase zase bude celá třída pohromadě? Ani náhodou! Než dobalím, zapípají ještě bolest v krku, akutní únava a velmi se omlouváme.

S hrstkou statečných, které nesklátila nemoc ani nečekané nájezdy babiček, se setkáváme na nádraží. Cesta je bez problémů, stejně tak i stavění stanů v kempu. Trochu prší, ale není to nic, co by se nedalo zvládnout.

Pak ale nájezd pokračuje. „Slyšela jsem, že děti mají úplně promočené spacáky, že jim prší do stanu! Jak situaci hodláte řešit? Startuju auto a jedu!“ vyhrožuje do telefonu paní maminka.

Běžím se na Martinu podívat – žádný problém přece nehlásila. „Bereš čtyři,“ pronáší vítězoslavně, když strčím hlavu do stanu. Odhazuje sedmu na karimatku a vypadá spokojeně, stejně jako ostatní holky. A spacák? Ano, skutečně! Zdá se, že na něj káplo.

A dost, mám toho tak akorát! Po vzoru teambuildingových akcí pro manažery beru igelitový pytel a vyhlašuji akci „zbav se svého mobilu“. Beztak do nich většina kluků pořád civí a nevšímá si ostatních – a přece nejsme zájezd mimoňů.

Vyrážíme na podvečerní výlet. Obvyklá situace: Čtrnáctiletí Max a Tadeáš nesou nesnesitelné břímě života. Takže se vlečou. Protesty zbytku třídy, ať trochu pohnou, ještě zhoršuje jejich trauma. Jdeme dál a o pár zatáček později se opozdilci ztrácejí z očí.

V táboře chystáme večeři. Když po hodině rozléváme polévku a ti dva pořád nikde, začínám být nervózní. Ale vyplatilo se zůstat na místě. Ztracená dvojice se po chvíli objevuje. S nadšeným výrazem! Ztratili kšiltovku, pak ztratili cestu, pak našli velký skalní převis a viděli starý mlýn a bylo to skvělé. Vypravují nám dobře půl hodiny. Zítra se tam musíme jít podívat.

Večer zalézám do svého stanu a spokojeně si hovím na hromadě mobilů. Byl to prima den: mí žáci zažili nečekané dobrodružství – a skupina je stmelenější.

Chyba ale byla nastavit si budík na telefonu. Nemůžu ignorovat ty nepřečtené esemesky: „Jonáš nám už pět hodin nenapsal, jestli je vše v pořádku. Nestalo se mu něco?“ A safra...

Po návratu to má ještě dohru. „Nechat dítě bez mobilu, to je nezodpovědnost!“ rozčiluje se jeden pan tatínek. „Pokud příště nebudou mít telefony, Max nikam nepojede. V dnešní době bez telefonu? Absolutní nesmysl.“ Podívejme, k čemu vede hodina dobrodružství... Snažím se přejít to s klidem – učitel má přece mít pro rodiče pochopení.

Po vyučování si na třídnické hodině promítáme fotky z výpravy. Snažím se trochu vylepšit atmosféru, a tak zapalujeme pár svíček. Plamínky plápolají, fotky se líbí a dveře se otevírají – a v nich bezpečnostní technik: „Ha! Svíčky! Vyhláška č. 61! Otevřený oheň mimo specializovanou učebnu!“

Jo, lepší povolání jsem si vybrat nemohl. Plním krásný úkol: vedu studenty k tomu, aby mohli být plnohodnotnou součástí svobodné společnosti plné přímých, zdravě sebevědomých a zodpovědných lidí.

Vedu je k odvaze; jen, safra, kdyby tak směli zůstat chvíli o samotě! Vedu je k samostatnosti; škoda jen, že když si špatně postaví stan, rodiče je raději evakuují. Vedu je k překonávání sebe samých; bohužel, pouze když neprší. Vedu je ke smyslu pro romantiku: škoda, že svíčku smějí vidět jen přes ochranné sklo. Vedu je k lecčemu, jen opravdová dobrodružství musím nechat filmovým hrdinům. Z rodinných důvodů.

JOSEF KVASNIČÁK, učitel na gymnáziu zdroj: http://www.respekt.cz/tydenik/2014/25/s ... ich-casech

[Josef]

...moc pěkný článek.

Mimochodem:
Dalším současným paradoxem, který mě namátkou napadá, je telefonování z mobilu v kanceláři. Dříve měl každý kancelářský pracovník běžně na stole jeden telefonní přístroj se sluchátkem, zatím co dnes má nejméně dva "chytré" mobily (soukromý a firemní). Již nedrnčí telefony na stolech. Respektive drnčí, ale následný proces je odlišný. Vžilo se (alespoň u nás na firmě), že příjemce hovoru po zazvonění zahrká židličkou, prožene se kanceláří, až papíry lítají a vyběhne s mobilem v ruce vyřídit si hovor na chodbu, kde se srazí s jíným takovým. Smysl tohoto konání je mi někdy záhadou. Možná snad aby hovorem nerušil ostatní kolegy, či aby náhodou neslyšeli ono závažné know-how, které sděluje zákazníkovi, nevím. Rušivý dopad je však ještě horší, než původní někdejší hovor do sluchátka, ale je to móda, tak co naděláte. Ve výsledku jsme se tedy po třech čtvrtinách století propracovali k situaci z období první republiky, kdy se taktéž veškeré telefony řešily na chodbě, protože na jedno patro byl řadovým, níže postaveným pracovníkům, k dispozici jen jeden nástěnný telefonní přístroj...

[Josef]

V souvislosti s komunikací, pravděpodobně i "krizovou", mi vytanuly vzpomínky na mládí. Ještě z dob, kdy jsem před několikerým stěhováním, jako dítě školou povinné, bydlel v městečku. Městečku relativně vzdálením od jiných městeček a obklopeným drobnými vesničkami. Městečko bylo jejich správním centrem. V městečku nebyl žádný vojenský útvar, ani jiná podobná instituce, snad s výjimkou civilní obrany a v té době snad všude přítomnými lidovými milicemi "střežícími" strojírenský podnik. Samozřejmě tam nebyl ani žádný radioklub (o tom bychom jako kluci věděli). Nicméně v městečku byla pošta a za poštou velký (alespoň v mých tehdejších dětských očích) oplocený a ostrým vlčákem přísně střežený pozemek. Na tomto pozemku se tyčily tři železné stožáry s kotvícími lany a na nich různé antény. Dnes po létech, když jsem se alespoň trochu naučil antény znát, vím, že tam mezi dvěma stožáry byl natažený Naděnkův dipól pro nějaké nižší krátké vlny napájený žebříčkem a na tom třetím stožáru byla anténa "Ground plane" s množstvím radiálů. Podle délky jejího zářiče odhaduji na nějakých 30 nebo 45MHz. V centru města na náměstí byl na boční straně radniční věže skládaný dipól, pro vertikální polarizaci, také na 30 nebo 45MHz. Svody od antén vedly k zadnímu traktu budovy pošty.Tyto technické stavby tam stály přinejmenším od dob normalizace (možná už z padesátých let) až po perestrojku v osumdesátých letech. Pak, když jsem po létech městem náhodou projížděl, byly z ničeho nic pryč, jako pára nad hrncem. Nevím přesně k jakému účelu* zařízení sloužilo a nikdy jsem se to, ani přes vyptávání, nedozvěděl. Ale tyto antény by dle mých současných znalostí (po napojení na vojenské radiostanice, zřejmě v té době někde pod zámkem dobře hlídané) plně vyhovovaly pro komunikaci města s okolními vesnicemi, ale i s jinými městy na celorepublikové úrovni. Dnes se ale nejspíš už s žádnou krátkovlnnou alternativou při krizových scénářích obcí a měst nepočítá, protože krátkovlnné antény jsem na podobných objektech už neviděl. Spoléháme se tedy při takových scénářích jen na mobily, internet a datové linky, případně na satelit a jejich nezranitelnost? Možná je tu mezi námi někdo, kdo by o tom dokázal napsat víc...

*) Rušička to nejspíš nebyla, Svobodná Evropa se v té oblasti dala chytat dobře.

[kregan]

Angažuji se ve skautu a bohužel nám závislosti na technologiích a pohodlnost začíná pronikat i tam. Také jezdím na vandry s ortodoxními trempy, kteří s sebou žádné moderní technologie ani výbavu nevozí. Já si mobil beru hlavně z důvodu kdyby někdo z blízkých potřeboval pomoc v nednadálé situaci. Proto na svých akcích mobily nezakazuji, ale zakazuji jejich viditelné používání. Kdo chce používat mobil, musí tak činit neviděn (může mě čert vzít, když někdo začně datlovat do mobilu večer u ohně). Odmítám jezdit na národní a mezinárodní skautské akce, protože se většinou neobejdeou bez nazvučeného pódia, dataprojektorů a toytoyek. Na druhou stranu, je tu pořád skupina lidí (byť v menšině), které vychovává mladé lidi k tomu umět se o sebe postarat, zajistit si jídlo, teplo, oděv, umět si poradit a improvizovat bez mobilů a elektřiny (nadějí je třeba tábor Naděje www.tabornadeje.cz). Takže nelámu nad skautingem hůl. Nedávno jsem se nechal přesvědčit jet na národní závod skautských dovedností (týmy dětí 12-15 let, kteří se úspěšně probojovaly regionálními koly) dělat rozhodčího (jedna z hodnocených částí závodu bylo i přežití) a i když jsem nafasoval tým, který na plné čáře skončil poslední, pořád měli můj obdiv, kolik toho znali a dokázali.