NEZDOLNY.CZ

Proč stavět, když jde koupit?
Každého zřejmě na úvod napadne základní otázka: „Proč potřebujeme doma stavět radiový přijímač? V dnešní době, kdy na něj narazíme na každém kroku – v mobilu, v autě, doma? A dokonce si můžeme pustit rádio z internetu nebo na televizi.“

Namátkou mě napadají tři důvody (každý pro jinou společenskou situaci):
1. Pro zábavu. Máme radost z vlastnoručně vyrobených věcí. Zvýší nám to sebevědomí, že něco dokážeme vlastníma rukama. Něco se při tom naučíme, ať už po technicko-odborné stránce nebo po stránce zručnosti a řemeslnického umu. (Volnočasová zábava doma nebo jako náplň dětských kroužků či táborů, apod.)
2. Potřebujeme udělat přístroj, který nelze koupit. Takový, který se něčím odlišuje od těch běžně prodávaných na trhu - jiné parametry, jiné rozsahy, jiné vlastnosti. (Z historie např. - během WWII byla povinnost předložit domácí stolní přijímače k úřední demontáži krátkovlnných rozsahů, v obchodech prodávané přijímače už KV rozsahy od výroby neměly a jednou z cest jak poslouchat zahraniční rozhlas byla stavba krátkovlnné "churchillky".)
3. Potřebujeme radiopřijímač pro získávání informací, ale žádný dostupný nebo fungující v našem okolí neexistuje. (Např. teoretická situace - někdo na našem území použil zbraň, která poškodila polovodičovou techniku.)

Pár jednotlivců pro případ EMP a podobné černé scénáře schraňuje staré elektronkové přijímače. Například Lambdu 5 nebo vojenský přijímač R4 z vybavená radiovozu. Jsou to na svou dobu dobré přístroje, odolné a snadno opravitelné, ale jsou to bohužel i velcí žrouti energie (mnoho desítek wattů). Udržet je delší čas v chodu po výpadku sítě by byl za krizové situace docela velký problém. Kromě toho existují menší a úspornější továrně vyráběné přístroje, např. východoněmecký přijímač R5. Ale stále je tu problém se součástkami - když se něco na továrně vyrobeném přístroji něco pokazí, kdo to na koleni opraví? Proto si myslím, že nejlepší přijímač do nějakého skutečně dlouhého krizového období (pokud by je provázel značný úpadek dostupných technologií) je ten přijímač, který si umíme vlastnoručně postavit. Většinou je jednouchý, nepříliš miniaturizovaný a přehledný. Vyznáte se v něm, víte, k čemu ta která součástka slouží. A tak jej snadno opravíte (i improvizovaně) nebo ho přizpůsobíte aktuálním potřebám. To, že má o něco horší parametry, než přijímač tovární, vynahradíte tím, že mu poskytněte co nejlepší podmínky pro provoz (anténa, kvalitní sluchátka) zbytek vynahradí šikovnost obsluhujícího a detailní znalost kladů i achilových pat.

Dlouho jsem váhal, zda tohle vlákno založit. Na internetu je totiž mnoho různých schémátek na nejrůznější jednoduché přijímače. Vzniká dojem, že zájemci mají z čeho čerpat. Tak proč nosit dříví do lesa? Jenže když jsem si je prohlížel podrobněji a některé zkoušel, zjistil jsem, že nejméně polovina autorů od sebe návody opisuje a často s chybami. Je to dáno tím, že většina autorů jsou mladí lidé, sice zapálení pro věc, ale onu „dřevní dobu radiotechniky“ nikdy nezažili. Čerpají jen z převzatých zkušeností, ze kterých se během let už mnoho podstatného vytratilo. Chyby bohužel nejsou schopni rozeznat a na výsledku je to znát. Zařízení jim pak sice „nějak“ funguje, ale valná většina jednoduchých přijímačů zvládá úspěšně příjem pouze silných blízkých stanic na středních, případně dlouhých vlnách.

Jenže my bychom v krizové situaci (tak jak je popsáno v článku Záludnosti pokrytí ČR a šíření rozhlasových vln) potřebovali poslouchat stanice vzdálenější než jen vnitrostátní a to především stanice na krátkých vlnách. Nemůžeme použít z internetu ta nejčastěji publikovaná zapojení. Protože právě jim krátké vlny už ze samé podstaty věci nevoní. Zapojení, kde nám sice bude hrát hlasitě Rádio Dechovka či Český rozhlas Dvojka*, ale ostatní stanice nám nepůjdou pořádně vyladit a budou se nám plést dohromady jako jedna velká pískající a šumící směs - to je pro nás nepoužitelné. Naopak, musíme postavit rádio takové, které bude na krátkých vlnách tak říkajíc „jako doma“. A i když se bude oproti jiným schématům vlastně jen lišit ve zdánlivě drobných detailech, budou to ony důležité detaily, která nám přinesou kýžený výsledek.

Zkusím v tomto vláknu napsat seriál na pokračování pro případné kutily a nadšence (byť by úplné začátečníky) tak, aby jim to přineslo radost z tvoření a dobrodružného pronikáni to tajemství techniky (o to tajemnější a dobrodružnější, že z mnoha dobrých důvodů použijeme systémy i technologie, dnes již v pravdě historické – o to však „rozpadličtější“). Budu se snažit, aby na závěr vyrobené zařízení splnilo i bod druhý – mohlo sloužit jako nouzový rozhlasový přijímač pro poslech vzdálených stanic a při tom mělo i docela slušnou odolnost proti EMP a VF účinkům, což dnes v obchodě nekoupíte. A přitom aby jeho energetická náročnost byla přiměřeně držena na uzdě (do cca 4W).

Naštěstí je doba mírová a tak to berte především jako volnočasové téma na nadcházející letní prázdniny. Můžete se tím bavit sami, ale nejlépe s dětmi, pokud se vám je podaří do akce zapojit. Ať už to bude doma, na prázdninách u babičky nebo třeba někde na skautském táboře, když zrovna nevyjde počasí na výlet v přírodě. Ona bohužel zručnost mladé generace prudce upadá a je víc než žádoucí, aby občas tvořili vlastníma rukama i něco výrobně náročnějšího.

Nečekejte žádnou převratnou Hi-End techniku. Naopak, půjdeme tou nejprimitivnější, historicky mnohokrát ověřenou a vyzkoušenou cestou zpětnovazební dvoulampovky. Nejen kvůli ceně použitých součástek, ale i kvůli jejich odolnosti a blbuvzdornosti. S vědomím, že čím méně součástek a čím větší technické rezervy – tím méně možných závad a poruch za „krizového režimu“.

Budeme postupovat po krocích:
1. Začneme krystalkou a popíšeme si její vlastnosti i odhalíme nedostatky.
2. Doplníme za krystalku jednostupňový NF zesilovač.
3. Přestavíme krystalku na audionový detektor.
4. Audion doplníme o zázrak techniky - kladnou zpětnou vazbu, díky které se nám otevře možnost poslouchat prakticky celý svět.
5. Navineme si cívky na různé vlnové rozsahy.

Přesto, že použijeme součástky schopné zvládat stovky voltů, budeme se celou dobu držet minimalistického a bezpečného řešení – bateriového napájení a mnohem nižšího napětí. Díky tomu získáme značnou "blbuvzdornost" při stavbě, variabilitu při napájení i životnost v nestandardních situacích. Obvody zapojené "od přírody" už jako vyrovnávací a samoregulační nám v tom pomohou. V zájmu malé spotřeby zůstaneme jen u sluchátkového poslechu. Nečekejte stowattové stereo a reprobedny. Hlasitost nebude v tomto případě naší prioritou. Naopak, veškeré technické prostředky, které by jiní tvůrci za běžných okolností použili pro její zvýšení, obětujeme pro zvýšení přesnosti ladění a co největší zvýšení selektivity, protože tu budeme pro poslech vzdálených stanic potřebovat mnohem víc.
Budeme moci poslouchat nejen rozhlasové stanice prakticky z celého světa, ale i vysílání krátkovlnných radioamatérů. A to telegraficky i mluveným slovem. I když náš přijímač bude zapojením i počtem součástek primitivní, bude umět přijímat nejen AM, ale i CW provoz a SSB modulaci, stejně jako mnohem dražší přijímače. A záleží jen na vás (a cívkách, které pro něj navinete), jaký bude mít rozsah. Klidně od dlouhých vln, přes vlny střední až po všechny pásma krátkých vln. To už záleží jen na vás.
----------------------

*) Myslím, že je správné a "výchovné", pokud je někdo, kdo se domnívá, že je „rozpadík“, schopen přijímat „rozpadlický seriál“ Kupředu do minulosti (ČRo Dvojka na SV) na vlastnoručně sestaveném přijímači . (A to i bez ohledu na parametry přijímače, pro začátek je jedno, že je to třeba jen krystalka.) 
**) Bude to „jednoelektronková dvoulampovka“. Už na začátku použijeme běžně dostupnou sdruženou elektronku – dva nezávislé systémy v jedné baňce (jakýsi předchůdce integrovaného obvodu). Bude to levnější, menší a pro stavbu jednodušší.

Momentálně sem narychlo (pro případ, že by mě třeba zítra přejel vlak ) dám "do úschovy" dvě schémata jednoduchých přijímačů domácí výroby, která jsem po inspiraci z různých internetových zdrojů vlastnoručně vyzkoušel, v mnohém poupravil a součástkově zoptimalizoval, aby plnila přesně účel, který od rozpadlického přístroje očekávám - blbuvzdornost při stavbě i užívání, oživení bez přístrojového vybavení, mimořádná jednoduchost, citlivost, selektivita, kmitočtový rozsah DV SV KV, přesnost ladění, příjem AM CW i SSB, bateriové napájení, dlouhodobá skladovatelnost (vynecháním součástek podléhajícím nekontrolovatelnému stárnutí). Zatím jsou to jen pro mnohé nicneříkající schémata, která bych však chtěl v budoucnu doplnit návodem postupujícím krok po kroku, vysvětlujícím k čemu je ta která součástka a co se stane, když bude jiná. Něco ve stylu knížky Škola radiotechniky,kterou kdysi napsal ing. Miroslav Pacák a podle které dokázalo rádio postavit i desetileté dítě (pod dohledem dospělého). Je pravda, že narychlo a s kusem štěstí dokáže rádio postavit ledaskdo, bohužel málokdy má však takový rychlobastlíř detailní povědomí o funkci všech součástek které použil. Člověk, který si staví nouzový přijímač do neznámé budoucnosti, by však měl v přístroji, který sám vytvořil, znát funkci každého odporu i každého kondenzátoru. A k tomu se doufám časem propracujeme. Proč bylo použito elektronek místo polovodičů a proč právě v tomto zapojení, postupně rád zodpovím a zdůvodním.

----------------------------------------------------------------------------------

Přímozesilující zpětnovazební radiopřijímač Twinplex 2018:
(kliknutím zvětšit)

Přesto, že má rádio jen jednu skleněnou elektronku, jedná se o přijímač dvoustupňový. Je určený pro běžný poslech na DV, SV a na všech KV pásmech. Levá polovina duotriody PCC88 (nebo E88CC aj.) pracuje jako k anténě volně kapacitně navázaný plynule laděný zpětnovazební detektor, který může být nastaven pro poslech jak AM modulace běžných rozhlasových místních i velmi vzdálených stanic, tak i telegrafie a SSB provozu na radioamatérských pásmech. Pravá polovina duotriody pracuje jako koncový NF zesilovač a zvětšuje hlasitost poslechu. Při poslechu silných místních stanic lze místo sluchátek připojit i reproduktor (přes impedanční výstupní transformátor). Údaje o anténě a uzemnění platí pro plnohodnotné využití přijímače k poslechu velmi vzdálených stanic. Pro nenáročný poslech místních stanic (po sladění a oživení) vyhoví i náhražková anténa z kusu volně pohozeného drátu.

Princip tohoto přijímače je velmi starý. V literatuře i na internetu ho můžete najít v různých verzích pod názvy Twinplex, Gernsback, Schnell nebo Reinartz. Zapojení pochází z třicátých let minulého století a v běžném provozu se udrželo až do let padesátých, v radioamatérské praxi pak ještě déle. Jde tedy o léty velmi dobře prověřený systém. Takto zapojený přijímač se používal většinou jako tzv. "druhý, záložní přijímač" jak pro spojové služby, tak pro radioamatéry. Už tehdy se jednalo přesně o stejnou situaci - máme sice doma precizní, vysoce kvalitní tovární přijímač, ale kdyby se nám v nenadálé situaci pokazil nebo jsme o něj přišli, potřebujeme druhý záložní přijímač - jednoduchý, bezporuchový, energeticky nenáročný. Jeho schéma zapojení bylo v historii nejednou popsáno. Dokonce v krizové situaci "posíláno" slovně po telefonu (tedy bez obrázků) a přesto jej dokázala protistrana úspěšně postavit a prakticky na první pokus zprovoznit. Přijímač je velmi jednoduchý, jen s několika součástkami, ale s vlastnostmi, které jsou jen o trochu horší než o mnoho složitější superheterodyny a proto dokáže v praxi zastoupit přijímač tovární. Jeho výhody vynikají při příjmu na DV, SV a na spodních pásmech KV do cca 10MHz. V tomto rozsahu má nejlepší poměr mezi příjmovými vlastnostmi a počtem součástek ze kterých se skládá. Stejného efektu nedosáhnete ani jiným zapojením, ani použitím polovodičů (dva transistory jsou prostě málo). Přijímač technicky zvládne i kmitočty vyšší, je použitelný až do cca 28MHz, ale tam už nemá tak výhodné parametry. Ale to nás mrzet nemusí. Pro příjem i při hodně vážných společenských scénářích potřebujeme ponejvíce právě spodní pásma krátkých vln, na kterých k vám dolétnou signály vysílané v rámci Evropy a části Ásie. A na nich takto zapojený přijímač dokáže své dobré vlastnosti plně využít. Když je něco jednoduché a má to ještě navíc překvapivě dobré vlastnosti, musí to mít nutně nějaký háček. Ano, háček tu je. Podmínkou tohoto přijímače je, aby byl konstrukčně dobře a mechanicky pevně postavený. U moderních přijímačů nám různé výrobní odchylky, chyby způsobené tepelnými změnami a vlivy nevhodných materiálů vyřeší automatické opravné elektrické obvody. Zde nic takového nemáme, ztratili bychom tím o onu důležitou jednoduchost. Proto už v prvopočátku si nesmíme žádná taková "neřádstva" nadělat. Co se myslí pod pojmem "dobře postavit" si řekneme na dalších stránkách. Ale nemusíte se lekat. Píše se rok 2018 a když to dobře a kvalitně dokázali postavit s omezenými technickými prostředky už před téměř 90-ti lety, zvládnete to s dnešními kutilskými znalostmi a nástroji také.

----------------------------------------------------------------------------------

Reflexní zpětnovazební radiopřijímač Twinplex 2018 R:
(kliknutím zvětšit)

Tento přijímač je velmi podobný přijímači předchozímu. Ale liší se. Rozdíl je to a zásadní, ač to tak na první pohled nevypadá. Sice obsahuje prakticky stejné součástky, ale oproti předešlému přijímači je trojstupňový. Je určený přednostně pro poslech na KV radioamatérských pásmech, i když samozřejmě umí bez omezení i příjem běžných rozhlasových stanic. Rozdíl je v tom, že pravá polovina duodiody nyní zpracovává VF signál jako neladěný anténní předzesilovač s uzemněnou mřížkou, buzený do katody (hnědá barva na schématu ukazuje cestu VF signálu). Hlavním úkolem předzesilovače je oddělit anténu od kmitajícího detektoru, což omezuje nežádoucí vyzařování při práci s tzv. "nasazenou" zpětnou vazbou při poslechu CW a SSB. Levá polovina duotriody pracuje stejně jako v předchozím případě, tedy jako plynule laděný zpětnovazební detektor. Pravá polovina duodiody pak (kromě své VF funkce) pracuje opět jako v předchozím případě co by NF koncový zesilovač a zvětšuje hlasitost poslechu. Když přes jeden nebo více zesilovacích prvků necháváme tentýž signál v různých podobách zesilovat vícekrát po sobě, říkáme tomu reflexní zapojení. To je případ i tohoto přijímače.

Pokud v budoucnu uvažujete, že se budete místo poslechu rozhlasových stanic přednostně věnovat poslechu radioamatérského provozu, uvažujte že by bylo vhodné přijímač původně postavený jako čistokrevný dvoustupňový Twinplex poupravit podle tohoto nového schématu. Vám to přinese výhodu v tom, že použití různě dlouhých antén už nebude ovlivňovat ladící obvod (můžete si pak nakreslit přesnou stupnici, jejíž údaje budou vždy sedět). Současně svým přijímačem a jeho laděním nebudete rušit jiné blízké radioamatéry tím, že byste jim vysílali nějaké hvizdy způsobené použitím zpětné vazby.

-------------------------------------------

Proč publikuji schéma přijímače s elektronkou, když už se dávno používají polovodiče?
Předně je potřeba podotknout, že se elektronky stále ještě používají a ještě asi nějaký čas používat budou. Nehledejte je ale v běžném komerčním zboží (s vyjímkou mikrovlnné trouby). Ony totiž elektronky mají mnohé zvláštní vlastnosti a tak jsou stále přístroje, kde je zatím polovodiče nedokáží převálcovat. Jednou typickou skupinou jsou velké rozhlasové vysílače a tou druhou skupinou jsou kytarové zesilovače a luxusní verze domácích Hi-Fi* aparatur. My nestavíme Hi-Fi aparatůru, ale...

...využijeme další výhodnou vlastnosti elektronky - její blbuvzdornost.
Možná se vám to zdá divné, že takto mluvím o skleněné věci, ale je to tak. Když jsem před mnoha lety začínal s radiotechnikou, byly na světě elektronky jako běžně rozšířená spotřební věc a polovodiče jako věc nová. Lidé si kupovali nové a to staré končilo na skládkách, v lesích, v příkopách. Bylo naprosto běžné narazit někde na odhozené, rozbité a mnohokrát deštěm propršené lampové rádio nebo televizor. Samozřejmě i s elektronkami - většinou notně vysloužilými a některými i rozbitými. Ty co přežily jsem tehdy posbíral, osušil a očistil. Jinak jim nic nebylo - do zatavené baňky se voda dostat nemohla. Bohužel většinou na nich nebyl čitelný typ, takže jsem nevěděl, co jsou zač a k čemu mohou sloužit. Postupem času jsem se však naučil pod lupou rozeznat jejich vnitřní uspořádání i zapojení jejich patice. S nalezenými elektronkami jsem začínal stavět své první přístroje (na nové součástky peněz nebylo). Jednolampovky, dvoulampovky, třílampovky, zesilovače ke gramofonu i magneťáku... Neměl jsem k dispozici žádný katalog, či jak se dnes říká datashet, kde bych se dočetl jaké provozní podmínky mám pro elektronky nastavit. Kdesi jsem jen vyčetl zjednodušené pravidlo, které říkalo, že kolik centimetrů čtverečních má plocha anody, takový výkon může elektronka bez poškození dát. Zapojoval jsem to, jak se dalo i nedalo. Často nebyly k dispozici potřebné hodnoty součástek a jejich parametry se lišily o sto procent nahoru i dolů. Metoda pokus - omyl. Chyba se projevila rychle - buď to nemělo výkon nebo něco, co mělo zůstat studené, začalo žhnout. Pokud se ale závada včas napravila, nezanechala nic poškozeného. A div se světe, všechny ty přístroje, které vznikly za hodně divných okolností z ještě divnějších součástek, potom mnoho let úspěšně a bez poruch fungovaly. Když jsem zkoušel tehdy něco s drahými tranzistory (např. 102NU70 aj.) nebo později s integrovanými obvody (např. MDA2010), stačila jen drobná nepozornost nebo ne zcela ideálně stabilní napájecí napětí a polovodič se bez pozdravu odporoučel. I když máme dnes polovodiče podstatně odolnější než byly před třiceti lety, stejně je to pro úplného začátečníka nebo pro provoz přístroje v nepředvídatelných podmínkách nejistá věc do které očima nevidíte. Pro pro nejistou dobu, nejisté podmínky, nejisté skladování, nestabilní napájecí napětí a neočekávané improvizace při opravách považuji elektronky za výhodnější. Elektronky jsou sice rozbitné, ale pokud hodíte kvalitně mechanicky provedený radiopřijímač z takové výšky, aby se uvnitř něho rozbila moderní miniaturní eleektronka která byla řádně uchycená v pružinovém stínícím držáku, věřte že bude celý přijímač už tak zdevastovaný, že i některé ostatní důležité součástky budou nárazem zničené (např. ladící kondenzátor) nejen elektronka.

Zvětšený obrázek elektronky PCC88 při provozu:

Zapojení přijímače je navržené pro elektronku PCC88**, která bývala běžná v televizorech (kanálový volič), často se ve výprodeji prodává nebo v několika jiných verzích stále ještě vyrábí (ECC88, E88CC) pro hudební zesilovače. Spatřila světlo světa na závěr elektronkového vývoje a má velmi zajímavé uspořádání (tzv. ráměčkové mřížky) a díky němu špičkové parametry (vysokou tzv. strmost a mechanickou odolnost). Elektronka je stavěná na provozní napětí okolo 100V, ale dokáže pracovat už od 3V (myšleno anodové napětí, nikoli žhavící). Zdroj, ze kterého ji budeme napájet má napětí mnohem nižší než je její limit. Ať tedy uděláte prakticky jakoukoliv chybu či něco špatně zapojíte, sice to nebude fungovat a možná elektronku krátkodobě přetížíte, ale neměli byste ji tím zničit. S polovodiči byste si takový "luxus" dopřát nemohli. Schema je navržené tak, že můžete bez jakýchkoliv změn v zapojení použít místo PCC88 i jiné verze této elektronky označené jako ECC88 nebo E88CC, obvod se automaticky jiné verzi elektronky přizpůsobí. Nemusíte to řešit, prostě vytáhnete elektronku z patice, zasunete jinou a jede se dál. Nevadí, pokud použijete elektronku starší, která už mnoho let sloužila třeba v televizoru. Pokud elektronce zbývá ještě alespoň 40 až 50% výkonu, vyrovnávací obvody si s tím poradí a přijímač bude fungovat jako by byla elektronka nová. Elektronka PCC88 obsahuje v jedné baňce dva systémy = dvě vysokofrekvenční nepřímožhavené triody. Můžeme tedy postavit nejméně dvoustupňový přijímač. Přitom spotřebujeme jen jednonásobek energie na žhavení a jen jednu patici. Oproti přístroji se dvěma samostatnými elektronkami to bude levnější, úspornější a také méně poruchové (čím méně kolíků na patici, tím menší pravděpodobnost nespolehlivého kontaktu).

Elektronka nám umožní chtít po ní hned několik funkcí současně. Jedna polovina elektronky může být současně detektorem a zároveň zesilovačem případně oscilátorem pro demodulaci SSB, druhá polovina zesilovačem vysokofrekvenčním a současně i nízkofrekvenčním. Vůbec si to vzájemně nepřekáží. Se dvěma polovodiči (jako alternativou za elektronku), by to vůbec nebylo možné. Na každou funkci, bychom potřebovali polovodič samostatný, obklopený obvody pro nastavení jeho ideálního pracovního bodu. S elektronkou dojdeme k výsledku dříve a s mnohem menším počtem součástek. Méně součástek neznamená jen levnější rádio, především to znamená méně míst, kde by mohla vzniknout porucha.

Přijímač je tzv. přímozesilující nikoli komplikovaný superheterodyn. Má tím pádem sice své technické limity, ale pro začátečníka je na oživování velmi důležité, že jej může stavět a oživovat v mnoha za sebou navazujících postupných krocích. S každou novou součástkou se může přesvědčit, jak se změna projevila - zda funkce zůstala zachována či jak se zlepšila. V případě chyby nebo zhoršení funkce se lze kdykoliv vrátit na předešlý krok. Když předchozí zapojení fungovalo a následující už ne, jde chybu snadno lokalizovat a najít. Tuto výhodu lze použít i v budoucnu pokud dojde k poruše a jste v situaci, že nemáte žádné náhradní součástky. U přímozesilujícího přijímače vždy existuje nějaká alternativa, jak vadné místo překlenout nebo zapojení poupravit tak, aby dokázalo (třeba jen jako jednostupňový) přijímač pracovat dál, byť by se sníženou hlasitostí. Sběratelé vám potvrdí, že radiopřijímače založené na tomto principu i přesto že byly odložené mnoho desítek let někde na půdě, jsou schopné (po vyhnání pavouků z útrob a přesušení) bez oprav fungovat. Dlouhodobé skladování ani plíživé změny parametrů součástek neohrožují funkčnost systému jako celku.

Polovodiče schopné zpracovávat milivolty zničí, pokud se ve vstupních obvodech přijímače nakmitá napětí v desítkách voltů. Elektronce krátký impulz řádu stovky voltů neublíží. Odolnost proti statické elektřině, EMP impulzu, radioaktivnímu záření či silným VF polím je u elektronkového rádia mnohonásobně větší než u polovodičů. Přesto nezkoušejte péct přijímač mikrovlnce. Přeci jen - je to kilowatt ve vzdálenosti několika centimetrů, to by lítaly blesky i uvnitř odolné elektronky. Bez úhony byste takový výkon nepřežili ani vy, kdybyste byli mikrovlnám vystaveni. A když nepřežijete vy, asi vám nebude už moc platné, že přežije přijímač. Takže honit se za tak vysokou odolností je už zbytečné.

------------------------------------------------

*) Je to svým způsobem pro "ortodoxní Hi-Fi-sty" kontraverzní téma, protože elektronkový zesilovač má při laboratorním měření prakticky vždy větší harmonické zkreslení (5 až 10%) než zesilovač polovodičový (0,5 až 1%), přesto má mnohem příjemnější zvuk. Jak je to možné? Je to dáno vyšším obsahem sudých harmonických na výstupu, které naše ucho hodnotí jako "příjemné měkké". Zatím co polovodičový zesilovač produkuje vyšší obsah lichých harmonických, které lidské ucho vnímá jako "umělý technický zvuk". Aby polovodičový zesilovač dosáhl malého zkreslení, obsahuje zpoustu zpětných vazeb. Zpětná vazba "zpětně napravuje" něco nežádoucího, co už ale vzniklo. Tím pádem nezvládá reagovat v případě krátkých přechodových stavů (např. jeden krátký úder na buben, který se už neopakuje). Naproti tomu elektronkové zesilovače pracují buď úplně bez zpětných vazeb nebo sice s vazbami, ale dokáží uspokojivě zareagovat i bez nich, proto přechodové stavy zvládají pro lidské ucho mnohem přirozenějším způsobem. Je to krásná ukázka rozdílu použitelnosti mezi ideálními naměřenými hodnotami a skutečnou praktickou použitelností. Bohužel tyto vlastnosti (a současná móda), vynesla ceny elektronkových zesilovačů (i komponentů do nich) značně vysoko.

**) Odborníci namítnou, když už je přijímač elektronkový, proč není postavený s tzv. "bateriovými elektronkami", které jsou úspornější na žhavící proud.
I tuto cestu jsem v několika verzích zkoušel, ale nakonec zavrhl. Předně - bateriové elektronky se už dnes nevyrábí. Jsou sice v hojném počtu k dispozici z vojenského výprodeje (např. 1L34 nebo 1F33 aj.), ale tyto zásoby jednou dojdou. Bateriové elektronky jsou mnohem citlivější na otřesy než elektronky s rámečkovými mřížkami. Bateriové elektronky se až na pár vyjímek nedělají sdružené, nemají více systémů v jedné baňce) a museli bychom jich použít několik. Vyžaduje to další patice, více místa v přístroji, může se toho více rozbít. Bateriové elektronky jsou přímožhavené a proto by systém prijímače musel být od základu jiný - kvůli zpětné vazbě podstatně složitější výměnná cívka (a cívky nemají kutilové rádi). Elektronku PCC88 či ECC88 žhavíme přes jednoduchý srážecí odpor z 12V akumulátoru. 12V akumulátor je prakticky nejrozšířenější napájecí zdroj v případě nějakého kolapsu a máme k dispozici největší počet improvizovaných způsobů, jak jej dobíjet. Bateriové elektronky jsou stavené na napětí výrazně nižší. Jednak bychom museli žhavící napětí pracně vytvářet (nebo použít speciání žhavící akumulátor 1,2V) a také by hrozilo, že jakákoli chyba při stavbě pustí omylem do žhavícího vlákna elektronky vyšší napětí než je přípustné a zničí je. To jsou ona "proti", kvůli kterým jsem se rozhodl místo bateriových elektronek použít raději masivnější nepřímožhavenou elektronku i za cenu toho, že má větší energetické nároky.

Dřív než se pustíte do stavby přijímače, je vhodné koupit nebo od kamarádů sehnat všechny potřebné součástky. Rozměry některých součástek se od různých výrobců dost liší a máte-li přijímač postavit mechanicky pevný a dokonalý, potřebujete mít součástky v ruce a znát jejich rozměry ještě dříve, než se pustíte do výroby kostry nebo skříňky přijímače.

V následujícím seznamu uvádím rozpis základních součástek. Je uvedena jak hodnota, tak i mnou doporučené typové provedení. Záměrně jsem vybral součástky typově větší a mechanicky robustnější, i když to mnohdy výkonově není nutné. Přednost jsem dal také součástkám, na který je popis natištěný obyčejnými čísly a vyhýbám se součástkám označeným barevným "čárkovým kódem". To všechno se zúročí při případných opravách, zásazích nebo přestavbách přijímače, kdy hned jasně vidíte o jakou součástku jde. Když máte v přijímači nachystané místo na větší součástku, malou na její místo dáte snadno. Obráceně to už tak snadné není. S většími součástkami se bude přístroj snadněji pájet, dráty budou silné, dostatek cínu a bude kolem nich i dost volného místa, pro případ že byste museli místo mikropáječky či transformátorové páječky použít obyčejné měděné klempířské pájedlo ohřívané v ohni. Nestavíme přístroj který by se měl podobat vnitřku mobilního telefonu, ale spíš útrobám rozvaděče prvorepublikové městské elektrárny. Žádné plošné spoje a procesory, ale fortelné dráty, plechy a šrouby...

Nemusíte se trápit tím, že přístroj nebude mít kapesní rozměry. To není jeho účelem. Má-li být možno s přístrojem dobře pracovat a přesně jej ladit, jeho rozměry musejí odpovídat vašim prstům a rukám. Musí stabilně, pevně stát na stole a měl by zvládnout i to, když byste na něj sedli nebo plnou vahou šlápli. Miniaturizace, která je v příkrém rozporu s ergonomií, je až výkřikem poslední doby. U zařízení, které je určené pro krizové situace, na ni není místo.

-----------------------------------------------------------

Seznam součástek:

rezistor 16R/6W TR226...1ks (nebo16R/10W)
rezistor 390R/1W TR193...1ks
rezistor 1K/0,25W TR191...1ks (nebo 1K2, 2K2)
rezistor 56K/1W TR193...1ks (nebo 47K)
rezistor M1/0,25W TR191...1ks (nebo M12)
rezistor M33/0,25W TR191...1ks (nebo M47)

kondenzátor keramický 6,8pF/500V=...2ks
kondenzátor keramický 68pF/300V= WK71413...1ks (nebo 82pF/250V= TK755)
kondenzátor keramický 1n5 až 4n7/1600V=...1ks (v nouzi může být i svitkový)

kondenzátor svitkový 3n3 nebo 4n7/500V= TC206...1ks
kondenzátor svitkový 22nF/400V= TC217...1ks (15nF až 22nF/1000= TC209)
kondenzátor svitkový 470nF/250V= TC206...2ks (nebo 470nF/630V TC208)
kondenzátor svitkový 2,2M/250V= TC206...2ks (nebo 6,8M/100V= MKTA, TC205)

potenciometr 100K/N TP195 (zatěsněný, cermetový, prům. hřídele 6mm)...1ks
ladící kondenzátor 22pF vzduchový, hřídel 6mm...1ks (vyhoví hodnota od 10pF do 33pF)
ladící kondenzátor 450pF vzduchový, hřídel 6mm...1ks (vyhoví hodnota od 250pF do 500pF)
knoflík přístrojový střední (pro hřídel 6mm)...1ks
knoflík přístrojový velký (pro hřídel 6mm)...2ks

Shottkyho dioda BAT42...1ks (použijeme ji dočasně pro krystalku)
elektronka PCC88...1ks* (nebo ECC88, nebo E88CC)
sokl na 9 kolíkovou elektronku "noval"...1ks (s krytem nebo pružinkou proti vypadnutí elektronky)

vypínač páčkový dvoupólový 250V~/2A...1ks např.KS8 nebo TSP201AA1
pojistka 50mA 20x5...1ks*
pojistka 400mA 20x5...1ks*
sokl na pojistku 20x5 do panelu...2ks

zdířka DIN 5p (samice)...1ks
konektor DIN 5p (samec)...4ks*
zdířka přístrojová panelová šroubovací zelená...1ks
zdířka přístrojová panelová šroubovací bílá...1ks
zdířka přístrojová panelová šroubovací žlutá...1ks
zdířka pro banánek do panelu černá...2ks
zdířka do panelu jack 6mm stereo...1ks
pájecí lišta LL20 nebo LL 2U10...1ks
svorkovnice "čokoláda" 2,5mm2...1ks

baterie 9V typ 6F22...5ks (nebo plochá baterie 4,5V...10ks)
konektor pro baterii 9V...5ks
akumulátor VRLA 12V/7Ah (nebo jiný podobný na 12V)

nemáte-li k dispozici radistická vysokoohmová sluchátka, pak kupte standardní stereo sluchátka 32 ohmů s většími mušlemi (ideálně zakončená jackem 6mm**), transformátor 230V/12V 0,8A (10W) nebo 230V/15V 0,5A, dále pak zdířku do panelu pro stereo jack 6mm**.

Krabička s připravenými součástkami:
(kliknutím zvětšit)


Poznámky:
*) U součástek, u kterých se uvažuje výměna, je vhodné do budoucna mít alespoň jednu náhradní sadu.
**) Běžně používaný jack 3,5mm je pro tvrdé provozní podmínky příliš choulostivý, proto většina profesionálních zařízení využívá raději jack o průměru 6mm a silné kabely. S běžně prodávanou redukcí z 6mm na 3,5mm můžete kdykoli použít i obyčejná sluchátka.
Barevně označené jsou alternativní hodnoty součástek, se kterými byly u prototypu dosaženy subjektivně lepší poslechové výsledky, pokud jde o výsledné zabarvení zvuku (méně výšek), ale jedná se o individuální záležitost každého posluchače.

Pokud po našem přijímači požadujeme to, na co je od prvopočátku určený - tedy aby nám byl schopný spolehlivě zachytit nejen stanice místní, ale i stanice mimo území naší republiky - musíme být schopni jej přesně vyladit nejen na dlouhých a středních vlnách (kde je "řídko" a místa mezi stanicemi relativně dost), ale i na stanicemi přeplněných krátkých vlnách. A když už něco naladíme, musí to na rádiu "držet jako přibité". A protože náš přijímač nemá žádný procesor, ani vyrovnávací obvody, jediný způsob, jak toho docílit je mechanická cesta. Pokud se nám nebude nic mechanicky měnit (roztahovat, smršťovat, pružit), bude ladění přesné.

V našem přijímači jsou dva ladící kondenzátory. Jeden pro hlavní ladění, druhý pro doladění. Na oba dva kondenzátory jsou kladeny přísné nároky, ale každý z nich má jiné mechanické provedení.


Hlavní ladící kondenzátor:

Jeho elektrická kapacita (udává a měří se při zcela zasunutých deskách) není pro nás tou nejzásadnější hodnotou. Běžná a pro nás výhodná hodnota je okolo 350pF. Ale pokud neseženete, můžete sáhnout bez obav i po kondenzátoru od 250pF do cca 500pF, bude fungovat také. Daleko více se soustřeďte na jeho mechanické provedení!
Nejlepší je pořídit do přijímače větší masivnější ladící kondenzátor vzduchový, nejlépe takový, který má svou hřídelku uloženou v kuličkových ložiskách nebo zapřenou hrotem stavěcího šroubu. U takového kondenzátoru vše pracuje přesně, nejsou tam žádné vůle ani umělé hmoty, který by se časem rozpadaly či stárnuly a vzduch ve funkci dielektrika má druhé nejlepší vlastnosti (hned po vakuu).
Pro naše účely je nejlepší vzduchový ladící kondenzátor jednoduchý (jen s jednou sekcí plechových desek). Bohužel takové kondenzátory jsou dnes už poměrně vzácně k sehnání, protože se ve velkém vyráběly jen tak do čtyřicátých let minulého století. V té době končila výroba přímozesilujících přijímačů a komerční trh ovládly superheterodyny, které vyžadovaly ladící kondenzátory dvojité či trojité. Naštěstí se ještě dnes v malých sériích jednoduché vzduchové ladící kondenzátory opět vyrábějí a můžete je koupit třeba na AliExpressu.

Vzhled jednoduchého vzduchového ladícího kondenzátoru:


Druhou možností je použít vzduchový ladící kondenzátor dvojitý nebo trojitý, který je často mnohem dostupnější z rozebraných nefunkčních elektronkových nebo tranzistorových přijímačů. Pokud jej použijete, pak zapojte pouze jeho jednu sekci, ostatní nechejte nezapojené. Sekce nespojujte. Sice se to někdy dělá při stavbě krystalek, aby se jedním otočením proladil větší frekvenční rozsah, ale to by nám nevyhovovalo. Nestojíme o široký rozsah "na jeden zátah" - naopak, potřebujeme radiová pásma detailně roztáhnout a rozložit do většího počtu úseků, abychom je mohli podrobně procházet - jako pod lupou. To si zajistíme raději větším počtem výměnných cívek, než větším počtem spojených sekcí ladícího kondenzátoru. Pokud má ladící kondenzátor své sekce různě velké, což někdy bývá (vstupní sekce, oscilátorová sekce, dvě sekce pro VKV), pak vyberte tu největší z nich (většinou je nejblíže k vyčnívající hřídelce). Po elektrické stránce nám takový vícesekční kondenzátor poslouží naprosto stejně dokonale jako kondenzátor jednoduchý, jen je zbytečně větší a těžší, jinou vadu nemá.

Vzhled trojitého ladícího kondenzátoru:
(sekce určená k použití je zvýrazněna barevně)


Pokud má ladící kondenzátor ozubený převod, je to pro nás trochu komplikace. Když na něj nasadíme ovládací knoflík, potřebujeme, aby ukazatel na knoflíku ukazoval přímo na stupnici. Obyčejný ladící kondenzátor bez převodu opíše půlkruhovou otáčku. Knoflík ladícího kondenzátoru s převodem ale opíše jeden a půl kruhu, někdy i dva kruhy. To by se nám kruhová stupnice překrývala. V takovém případě je lepší doplnit knoflík zarážkou, aby jeho ukazatel mohl opsat jen jeden kruh. Sice tak část kapacitního rozsahu ladícího kondenzátoru nevyužijeme, ale to nevadí. Knoflík s jednootáčkovým dorazem pak nastavte tak, aby se využíval rozsah ladícího kondenzátoru od úplně zasunutých desek zhruba do dvou třetin vysunutí a nevyužitý zůstával poslední třetinový úsek - dříve než se desky vysunou úplně, oběhne knoflík celou svou otáčku a zarazí se o připravený doraz. (Potřebujeme využít úsek s větší kapacitou kondenzátoru, nikoli oblast zcela vysunutých desek.)

Převod ladícího kondenzátoru:


Ať už vyberete jakýkoli z výše popsaných typů, dbejte, aby měl masivní hřídel, nejlépe s průměrem 6mm. Aby hřídel neměla radiální ani axiální vůli a desky o sebe nikde neškrtaly. To je vhodné během otáčení prověřit ohmmetrem nebo zkoušečkou. Pozor zejména na okrajové plechy, které jsou nastříhané a také často různě pozohýbané - nemusíte je za každou cenu rovnat do původní polohy, odkláněním byl u výrobce radiopřijímače nastaven rovnoměrný souběh kapacity. Nám to nevadí, i když to v plné míře nevyužijeme.

Pokud neseženete ladící kondenzátor vzduchový, je to hodně špatné. Přijímač bude sice fungovat, i když do něj osadíte malý rozhrkaný plastový ladící kondenzátor se styroflexovým dielektrikem (který bývá v levných přenosných rádiích), ale zcela tím znehodnotíte možnosti, který vám postavený přijímač dává. Je totiž nepřesný, má vůle a změnou teploty "ujíždí". Na dlouhých a středních vlnách bude použitelný, takže třeba krystalku nebo nenáročný přijímač na poslech rádia Dechovka s ním postavíte, ale ladit s ním na vlnách krátkých bude příliš obtížné, ne-li nemožné. Pokud to jde, vyhněte se mu velkým obloukem.

Ladící kondenzátor se styroflexovým dielektrikem:

Při poslechu rozhlasových stanic na krátkých vlnách a zejména při poslechu radioamatérských stanic nemáme tak přesnou a citlivou ruku, abychom fyzicky dokázali ladit dostatečně přesně. Museli bychom vyrobit velmi přesný mechanický převod, který by však neměl žádné mechanické vůle. To sice lze a kvalitní komunikační přijímače ho mají, ale pro většinu domácích kutilů, které má tento článek inspirovat, by to byl velmi tvrdý oříšek. Proto má náš přijímač kromě hlavního ladícího kondenzátoru ještě kondenzátor dolaďovací. Ten má mnohem menší kapacitu než hlavní ladící kondenzátor a proto ovlivňuje naladění přijímače mnohem jemněji. Touto "elektrickou fintou" jsme zcela obešli nutnost výroby mechanického ladícího převodu. V praxi se pak hlavním ladícím kondenzátorem nahrubo naladíme do oblasti, kde chceme začít poslouchat a tímto dolaďovacím kondenzátorem pak jemně a detailně projíždíme stanici za stanicí, jako pod lupou v těsném okolí vybraného úseku. Dost přesně na to, abychom žádnou stanici nepřehlédli.


Dolaďovací kondenzátor:

Technické požadavky kladené na dolaďovací kondenzátor jsou naprosto stejné jako na hlavní ladící kondenzátor. I on musí být mechanicky dobře provedený. Nepokoušejte se nahradit dolaďovací kondenzátor keramickým trimrem určeným na seřizování šroubovákem nebo trimrem hrníčkovým. Není pro náš účel dostatečně odolný ani stabilní. V praxi se můžete poohlédnout po keramickém dolaďovacím kondenzátoru z nějaké vojenské techniky nebo jej koupit na čínském e-shopu. Pro nás vhodný vzduchový kondenzátor je s kapacitou zhruba 20pF, takový, který má třeba i jen jednu půlkruhovou otočnou desku. Nebude-li jednodeskový k dispozici, můžete použít i kondenzátor jiný, s kapacitou od 10 až do 33pF. Větší kapacitu už ne, postrádalo by to smysl, protože potřebujeme mít co největší kapacitní rozdíl mezi hlavním ladícím kondenzátorem a dolaďovacím. Někdy však lze nadbytečné desky opatrně odlomit a tím kapacitu kondenzátoru snížit.

Vzduchový jednodeskový ladící kondenzátor z čínského e-shopu:


Pokud takový neseženete, docela dobře vám poslouží vícenásobný vzduchový ladící kondenzátor z radiopřijímače, který měl i rozsah VKV. Rozměrově je sice větší, ale pokud zapojíte jen jednu z jeho VKV sekcí, parametry bude mít víc než dostatečné. V tomto případě vůbec nevadí, pokud bude mít ladící kondenzátor vestavěný svůj vlastní ozubený převod. Knoflík na dolaďovacím kondenzátoru nemusí být opatřený stupnicí a proto nevadí, pokud se bude otáčet o víc než jednu otáčku. Naopak, jemnější a citlivější převod vám usnadní přesné naladění stanice.

Vícenásobný vzduchový ladící kondenzátor:
(VKV sekce je označená barevně)


V nouzi (ale opravdu ve velké nouzi), můžete jako dolaďovací kondenzátor použít VKV sekci i na malém plastovém ladícím kondenzátoru se styroflexovým dielektrikem, vymontovaném z levného tranzistoráku. Ten, o kterém jsem v předchozím příspěvku psal, že pro použití jako hlavní ladící kondenzátor se nehodí. Na dolaďování jej lze v nouzi přeci jen použít. Nebo můžete použít ladící kondenzátor z přijímače, který měl pouze VKV rozsah, ten bývá o něco málo lepší.

Plastový ladící kondenzátor s malou kapacitou:
(typické pro něj je, že je ve srovnání s běžným kondenzátorem
určeným na střední vlny velmi nízký a má jen 2 nebo 3 desky)

V šuflíkových zásobách, ve starých přijímačích doma na půdě nebo ve sběrných dvorech se dají najít různé ladící kondenzátory. I když se každému poštěstí získat jiný typ, to co nás bude zajímat pro jeho praktické použití a zejména výrobu těch správných výměnných cívek (o které se podrobně zmíním později) je jeho kapacita. Protože radioamatér začátečník nemá většinou možnost doma měřit nějakým přístrojem kapacity a někdy nemá vůbec žádný přístroj, nafotografoval jsem některé často se vyskytující typy ladících konzenzátorů z rozhlasových přijímačů a změřil jejich kapacity.

V této souvislosti prosím odborníky, pokud náhodou mají k uvedeným kondenzátorům dobové katalogové listy a stane se, že mnou naměřená hodnota není zcela přesná, aby mě nekamenovali. K měření jsem použil elektronkový RCL můstek Tesla TM393 co už přeci jen nějaký ten rok pamatuje. Ale myslím si, že zrovna pro tento účel jsou jeho údaje dostačující.

Ladící kondenzátor 1PN705_32
- kapacita 1. sekce (umístěné blíže k vývodu hřídele) 450pF
- kapacita 2. sekce (vzdálenější od vývodu hřídele) 450pF
- přímý náhon, hřídel koná 1/2 otáčky
(samostatnou sekci 1. nebo samostatnou sekci 2. lze použít u Twinplexu jako "hlavní ladění", jako "dolaďovací" se tento kondenzátor nehodí)

Ladící kondenzátor 2PN705_04
- kapacita sekce umístěné blíže k vývodu hřídele 260pF
- kapacita sekce vzdálenější od vývodu hřídele 260pF
- pohon přes převod, hřídel koná 1 otáčku (převod lze násilím odstranit a použít přímý náhon)
(po paralelním propojení sekcí 1. + 2. lze tento kondenzátor použít u Twinplexu jako "hlavní ladění", jako "dolaďovací" se tento kondenzátor nehodí)

Ladící kondenzátor PN705_21
- kapacita sekce umístěné blíže k vývodu hřídele 475pF
- kapacita sekce vzdálenější od vývodu hřídele 475pF
- ve zcela otevřeném stavu má každá sekce zbytkovou kapacitu 12pF
- pohon přes převod, hřídel koná 2 a 1/4 otáčky (převod lze demontovat a použít přímý náhon)
- bude-li se využívat jen 1 otáčka hřídele (otevírání od zcela uzavřené polohy) bude se kapacita měnit v rozsahu od 475pF do 180pF
(samostatnou sekci 1. nebo samostatnou sekci 2. lze u tohoto kondenzátoru použít pro Twinplex jako "hlavní ladění", jako "dolaďovací" se tento kondenzátor nehodí)

Ladící kondenzátor 2PN705_07
- kapacita sekce umístěné blíže k vývodu hřídele 260pF
- kapacita sekce vzdálenější od vývodu hřídele 220pF
- dvojitá hřídel, pohon přes převod, konec hřídele koná 2 a 1/2 otáčky, ukazatel stupnice je umístěný na části hřídele bllíže k tělesu a vykonává 1/2 otáčky (v tomto místě lze použít i přímý náhon)
- využívat jen 1 otáčku převodového konce hřídele nelze (převod je třecí a má nedefinovatelný prokluz)
(po paralelním propojení sekcí 1. + 2. lze tento kondenzátor použít u Twinplexu jako "hlavní ladění", jako "dolaďovací" se tento kondenzátor nehodí)

Ladící kondenzátor 1PN705_26
- kapacita 1. sekce (umístěné nejblíže k vývodu hřídele) 470pF
- kapacita 2. sekce (počítáno od vývodu hřídele) 25pF
- kapacita 3. sekce (počítáno od vývodu hřídele) 470pF
- kapacita 4. sekce (nejvzdálenější od vývodu hřídele) 25pF
- pohon přes převod, konec hřídele koná 1 a 1/4 otáčky (převod lze nedestrukčně demontovat a použít i přímý náhon)
(zapojením samotné sekce 1. nebo 3. lze použít tento kondenzátor u Twinplexu jako "hlavní ladění", zapojením samotné sekce 2. nebo 4. lze použít tento kondenzátor u Twinplexu jako "dolaďovací")

Ladící kondenzátor 1PN705_30
- kapacita 1. sekce (umístěné nejblíže k vývodu hřídele) 140pF
- kapacita 2. sekce (počítáno od vývodu hřídele) 25pF
- kapacita 3. sekce (počítáno od vývodu hřídele) 275pF
- kapacita 4. sekce (nejvzdálenější od vývodu hřídele) 25pF
- pohon přes převod, konec hřídele koná 1 a 1/4 otáčky (převod lze nedestrukčně demontovat a použít i přímý náhon)
(paralelním spojením sekce 1. a sekce 3. lze použít tento kondenzátor u Twinplexu jako "hlavní ladění", zapojením samotné sekce 2. nebo 4. lze použít tento kondenzátor u Twinplexu jako "dolaďovací")

Ladící kondenzátor Hopl (pravděpodobně z radiopřijímače Unitra)
- kapacita 1. sekce (umístěné nejblíže k vývodu hřídele) 400pF
- kapacita 2. sekce (počítáno od vývodu hřídele) 25pF
- kapacita 3. sekce (počítáno od vývodu hřídele) 330pF
- kapacita 4. sekce (nejvzdálenější od vývodu hřídele) 25pF
- pohon přes převod, konec hřídele koná 2 a 3/4 otáčky (převod nelze demontovat, nelze použít přímý náhon)
(sekci 1. lze použít tento kondenzátor u Twinplexu jako "hlavní ladění", zapojením samotné sekce 2. nebo 4. lze použít tento kondenzátor u Twinplexu jako "dolaďovací")

Ladící kondenzátor Hopl Eltra (z radiomagnetofonu Star)
- kapacita 1. sekce (umístěné nejblíže k vývodu hřídele) 315pF
- kapacita 2. sekce (počítáno od vývodu hřídele) 20pF
- kapacita 3. sekce (počítáno od vývodu hřídele) 380pF
- kapacita 4. sekce (nejvzdálenější od vývodu hřídele) 20pF
- pohon přes převod, konec hřídele koná 3 otáčky (převod nelze demontovat, nelze použít přímý náhon)
- bude-li se využívat jen 1 otáčka hřídele (otevírání od zcela uzavřené polohy) bude se kapacita 1. sekce měnit v rozsahu od 315pF do 165pF, kapacita 2. sekce od 20pF do 12,5pF, kapacita 3. sekce od 380pF do 185pF, kapacita 4. sekce od 20pF do 12,5pF
- bude-li se využívat jen 1 otáčka hřídele (zavírání od zcela otevřené polohy) bude se kapacita 1. sekce měnit v rozsahu od 10,5pF do 165pF, kapacita 2. sekce od 5pF do 12,5pF, kapacita 3. sekce od 8,5pF do 185pF, kapacita 4. sekce od 5pF do 12,5pF
(při plném rozsahu proladění lze sekci 3. použít u Twinplexu jako "hlavní ladění", případně můžete paralelně propojit sekce 2. + 3. + 4., chcete-li využívat jen jednu otáčku hřídele - využijte uzavírání od zcela otevřené polohy a propojte paralelně všechny sekce 1. + 2. + 3. + 4., pokud použijete tento kondenzátor jako "dolaďovací" zapojte samostatně jen sekci 2. nebo jen sekci 4.)

Ladící kondenzátor Hopl Eltra (z nějakého kufříkového radiopřijímače Tesla)
- kapacita 1. sekce (blíže k vývodu hřídele) 380pF
- kapacita 2. sekce (vzdálenější od vývodu hřídele) 350pF
- pohon přes převod, konec hřídele koná 3 otáčky (převod nelze demontovat, nelze použít přímý náhon)
- bude-li se využívat jen 1 otáčka hřídele (otevírání od zcela uzavřené polohy) bude se kapacita 1. sekce měnit v rozsahu od 380pF do 200pF, kapacita 2. sekce od 330pF do 175pF
- bude-li se využívat jen 1 otáčka hřídele (zavírání od zcela otevřené polohy) bude se kapacita 1. sekce měnit v rozsahu od 10,5pF do 200pF, kapacita 2. sekce od 11pF do 175pF
(při plném rozsahu proladění lze sekci 1. použít u Twinplexu jako "hlavní ladění", chcete-li využívat jen jednu otáčku hřídele - využijte uzavírání od zcela otevřené polohy a propojte paralelně obě sekce 1. + 2., jako "dolaďovací" se tento kondenzátor nehodí)

Pokud potřebujete prodloužit hřídelku ladícího kondenzátoru, buď můžete použít (koupit si) spojku tzv. pevnou nebo končí-li kondenzátor kolečkem či bubínkem můžete si vyrobit spojku lamelovou, která svou pružností snadno vyrovná nesouosost hřídelů ale přitom nemá žádnou vůli či pružnost při otáčení. Tato spojka také ochrání ladící kondenzátor, pokud by přístroj dostal nechtěný úder do knoflíků - spojka axiální úder na kondenzátor nepřenese, ale lamely ho odpruží. Často v modelářských prodejnách prodávané spirálové spojky většinou nevyhovují - nejsou při otáčení dostatečně tuhé a ladění pak cuká. Vždy, když je hřídel prodloužený, musíte jej v čelním panelu uchytit ještě dalším ložiskem (průchodkou), aby se nevyvracel a ladící kondenzátor nevyvracel.

Ložisko pro průchod prodloužené hřídele:

Válcová spojka (Conrád):

Lamelová spojka s lamelami z pivní plechovky:

Josefe, skvělá práce.
Už nakupuji elektronky, ladící kondenzátory a přemýšlím, jak udělat přijímač konstrukčně. Vzhledem k jednoduchosti se nabízí "vrabčí hnízdo", mám si dát pozor na nějaké úseky? Vzdálenosti součástek, případné rušení, interference a další problémové části?
Díky moc, a ještě jednou obdiv k takto kvalitně zpracovanému řešení. Což je u tebe pravidlem
homeck

Máte-li sehnaný vhodný ladící kondenzátor na pozici "hlavního ladění" i na pozici "dolaďovací" a k tomu krabičku nakupovaných součástek, máte to nejdůležitější. Dokud jste doposud součástky neměli, nebyly vám známy jejich vnější rozměry ani způsob jejich montáže či ovládání seřizovacích prvků. Nyní však pozvolna přichází čas, zamyslet se nad celkovou velikostí a mechanickým uspořádáním přijímače.

I když je tento přijímač v zásadě navržený bezkurvítkově*, přesto se během času může stát, že bude zapotřebí nějakou tu součástku vyměnit. Po mnoha letech bude s největší pravděpodobností mít úplně jiný rozměr, než ta, kterou použijete nyní. Možná ani nebude k dispozici v potřebné hodnotě, vy při budoucí opravě budete muset improvizovat a hodnotu získat paralelním nebo sériovým složením několika jiných součástek.

Proto asi nejhorší varianta, kterou bychom mohli pro stavbu zvolit, je použití plošného spoje. Plošný spoj je pro začátečníky velmi lákavý tím, že jej nechají vyleptat, navrtají dírky, osadí podle osazovacího plánku a ono to MUSÍ fungovat, protože chyba je vyloučená. Jenže navrhnout desku plošného spoje tak, aby vyhovovala všem možným tvarovým provedením součástek je nesnadné, ne-li nemožné. Navíc plošný spoj nemá rád dlouhé nebo opakované pájení a pokud jej zahřejete příliš, začne se odlupovat. Zařízení na plošných spojích postavená, nejsou stavěná na časté opravy, předělávky a improvizace. Pokud byste byli nuceni přístroj opravovat jen žárovým měděným pájedlem nahřívaným v ohni, plošný spoj zničíte.

Další konstrukční možností, která se nabízí, je klasická montáž "na vrabčáka". Tedy napájení menších součástek přímo na vývody součástek větších (např. soklu elektronky) s pevnou vírou, že ono to samo bude nějak držet pohmomadě. Bývalo to sice naprosto běžné konstrukční řešení v dobách minulých, ale pouze u přístrojů civilních (televizorů, rádií do domácnosti a pod.), které se nepřevážely a neotřásaly.

Zapojení "na vrabčáka":

Vojenské přístroje nebo přístroje průmyslové musely být mechanicky odolnější. U nich se používala montáž na tzv. pájecí lišty, kdy každá součástka byla samostatně připájená mezi dvě pájecí očka. Řady dvojic takových oček byly přinýtovány na liště z tepelně odolného izolantu (pertinaxu nebo sklotextitu). Jen velmi omezený počet součástek, u kterých by příliš dlouhé přívody znemožňovaly funkci, byly napájeny přímo. Použití pájecích lišt umožňovalo sestavit velmi přehledný vnitřek přístroje a navíc zabezpečit snadnou výměnu každé jednotlivé součástky zvlášť. Mechanicky bylo toto provedení mnohem pevnější než pouhé pospojování "na vrabčáka". Těžší součástky bylo možné pojistit plechovými úchytkami, přivázat drátem nebo provázkem a zalakovat. Většina přístrojů z minulého století, pokud fungují a dodnes nepotřebovaly zásadnější opravu, bývá uvnitř provedena právě tímto způsobem (typicky např. řada měřících přístrojů Tesla nebo přijímač Lambda V). Proto i vy, pokud chcete, aby váš přístroj úspěšně posloužil v dobách nejistých a těšily se z něj i generace budoucí, můžete montáž na pájecí lišty s úspěchem použít.

Pájecí lišta osazená součástkami pro náš konkrétní přijímač:

V tom bychom tedy měli pro začátek jasno - použijeme pájecí lištu. Ale to nestačí. Když bych použil slovní obrat soudruhů socialistické svazarmovské éry: "Na věc je potřeba nahlížet komplexně soudruzi a nezapomínat na člověka..."

Zkusme si představit, jak budeme přístroj obsluhovat:
K přijímači připojíme sluchátka, anténu a zdroj. Zapneme ho a nahrubo naladíme hlavním ladícím knoflíkem. Nejvíce a nejčastěji budeme používat knoflík od malého dolaďovacího kondenzátoru, kterým budeme přesně dolaďovat krátkovlnné stanice a také knoflík potenciometru, kterým budeme detailně a přesně nastavovat zpětnou vazbu. Dřívější rádia, která byla i součástí nábytkového vybavení domácnosti, měla většinou z estetických důvodů rozmístěné knoflíky symetricky. Na to však zapomeňte! Pro nás je nejdůležitější pohodlné ovládání. Proto pokud jste praváci, dejte ovládací prvky, které se používají jen občas, na stranu levou, zatím co nejpoužívanější ovládací prvky by měly být vpravo - dostupné tak, aby vaše ruka a prsty nemusely ničemu vyhýbat. Doleva proto umístěte hlavní vypínač a také přívodní kabely a šňůry, ať se vám nepletou pod ruce a nepřekáží. Hlavní ladění dejte doprostřed, ať je dost místa na stupnici. Doprava dolů (nejsnáz na manipulaci) přijde dolaďovací kondenzátor a hned nad něj potenciometr zpětné vazby, abyste při přehmatávání z jednoho knoflíku na druhý nemuseli příliš hýbat s rukou v lokti. Pak by to mohlo vypadat třeba, jako na následujícím obrázku.

Rozložení ovládacích prvků na čelním panelu přijímače:
(kliknutím zvětšit)

Mimochodem není to nic převratného - velmi podobné rozmístění ovládacích prvků podle jejich důležitosti a četnosti ovládání najdete třeba i na stolních transceiverech japonské firmy Yaesu. Rozmístění ovládacích prvků musí samozřejmě korespondovat i s rozmístěním a zapojením součástek za předním panelem, aby se nám dráty příliš nekřížily, důležité spoje nebyly moc dlouhé a negativně se neovlivňovaly - o tom jak na to, si povíme v budoucnu v dalších kapitolách...

Ještě se na chvíli zastavíme u proporcí a tvaru skříňky:
Většina výrobců předpokládá, že přístroj budete užívat standardně položený s čelním panelem nasvislo. Jenže to je praxe používaná nejčastěji doma u krbu. V krizových situacích či v outdooru je ale daleko častější, že nemáme stůl a přístroj se postaví tak, že leží zády na zemi a čelní panel míří vzhůru. Přístroj pak stojí na své zadní straně nikoli na straně spodní. Dost často stojí na nečistém a nerovném podkladu. Mě se osvědčilo, pokud není přístroj příliš hluboký (dlouhý dozadu), ale tvoří spíš masivní kvádr. Jeho zadní strana neobsahuje žádné vývody, výčnělky ani větrací otvory a veškeré ovládací prvky i přívodní svorky jsou pouze na stěně přední (výjimečně na stěně boční). Takto konstruovaný přístroj můžete bez obav postavit na zadní stěnu třeba do mokré trávy. Nebo jej provozovat postavený na kolenou. Pokud je vložený v batohu, nemusíte ho celý vytahovat ven. Většinou se také jeho vnitřní kostra dobře vytahuje ze svého pláště, protože při demontáži nezavazí žádné hřídele, vývody či zdířky.

U tohoto přístroje je zbytečné snažit se umístit do jeho skříňky i baterie. Rozměry zdrojů a baterií se během let často mění, možná budete muset v budoucnu improvozovat a používat jiný druh baterií. I kvůli přepravě a rozložení nesené váhy je lépe mít skříňku se zdroji oddělenou. Oddělení zdrojů od přijímače je také bezpečnější - baterie nikdy nemohou vytéct do přístroje a zničit ho. Při dlouhodobém uložení nemusíte odkonzervovávat zabalený přijímač, ale jen zdrojovou skříňku. Zkontrolujete napětí anodové baterie, případně jednou za 6 měsíců dobijete žhavící akumulátor. Oddělení je výhodné i v případě použití síťového napájení pomocí transformátoru a usměrňovače nebo při zvyšování napětí z 12V akumulátoru pomocí měniče. V obou případech je potřebné, aby byl zdroj (který produkuje rušení) byl vzdálený (alespoň 2 metry) od ciltivého přijímače nebo jeho antény. Proto budeme zatím řešit jen konstrukční provedení vlastního přijímače, zdroje a napáječe si necháme na později.

-----------------------------------
*) Záměrně nejsou v zapojení použité elektrolytické kondenzátory (časem vysychají). Můžeme je ale použít v síťovém zdroji, protože pokud bude běžně dostupná elektrická síť, znamená to současně, že někde na světě bude existovat i výrobce těchto kondenzátorů a budeme je moci vyměňovat. V zapojení nejsou použity polovodiče (lze je snadno zničit přepólováním nebo statickou elektřinou). Počet potenciometrů je minimalizovaný (nejistý kontakt, časem vynechávají) a ten jeden jediný, co v zapojení zůstal, je navíc zapojený tak, že se přes něj nepřenáší žádný zvukový signál. Jen reguluje napětí, přesto s ním jde ovládat hlasitost i citlivost v plném rozsahu. V seznamu součástek jsou záměrně uvedené takové typy svitkových kondenzátorů, o kterých je známo, že mají malou poruchovost a velmi dlouhou životnost. (Velkým obloukem se vyhněte hnědým kondentátorům typu TC180 až TC184, kterým se poprávu přezdívá "hovňáky" - jejich hmota během času praská, navlhají a pak rychle následuje nežádoucí svod či dokonce tvrdý zkrat. Špatné jsou i zdánlivě moderně vyrobené svitky TC235, nejsou na čelech dostatečně utažené a také občas zákeřně navlhají. Naopak svitky TGL5155 jsou docela dobré. Ideální jsou na čelech hermeticky zalité svitky TC206 až TC208, případně jejich starší verze TC235 nebo i olejové kondenzátory plechové se skleněnou průchodkou TC122. Proto si při shánění součástek všímejte nejen samotné hodnoty, ale i výrovního typu součástky.

Kostru přístroje je možné naohýbat z plechu, tak jak bývá běžně zvykem - viz např. http://www.bobsdata.com/regenerative_receiver/
Bohužel většina domácích kustilů nemá na precizní práci s plechem dostatečné nástrojové vybavení, zejména ne ohýbačku. Pokud se trošku změní koncepce nosné kostry, dá se celá postavit Z HLINÍKOVÉHO* PLECHU tl.1 až 2mm jen za pomocí ruční vrtačky a plátku do pilky na železo, případně pilníku (kulatého i plochého). Tak jak vidíte na níže uvedeném obrázku, jednotlivé části kostry jsou pouze vyřezány z plechu, navrtány a vzájemně prošroubovány pomocí závitových tyčí. Žádné ohyby. Díky závitovým tyčím si můžete zvolit mezery mezi jednotlivými plechy přesně tak velké, aby se mezi ně součástky vešly. Celou tuto kostru pak můžete zepředu zasunout do dřevěné krabičky tak, aby byl čelní panel mírně "utopený" a knoflíky byly chráněné. Zezadu se kostra přišroubuje ke krabičce čtyřmi zápustnými šroubky, které se přes zadní stěnu zašroubují do prodlužovacích matic na konci závitových tyčí.

Dřevěná skříňka není vůbec špatná. Ve srovnání s plechovou vyjde na váhu zhruba stejně, ale má větší pevnost. Pokud si na plechový přijímač sednete nebo stoupnete, zcela jistě jej promáčknete. Pokud však bude mít skříňku z 15 až 20mm silného masivního dřeva nebo 8mm silné překližky, vaši váhu bez problémů a bez deformací unese. Další výhodou je, že dřevo je tepelný izolant. Přistroji nevadí, pokud jej uvnitř teplo elektronky "vytopí" na vyšší teplotu. Ale vadí mu, pokud by tato teplota při poslechu kolísala (průvan přes nějaké ventilační otvory). To by pak způsobilo nestabilitu a "ujíždění" z naladěného kmitočtu. Je-li přijímač ve dřevěné skříňce, prohřívá se pomalu, i kdyby jste jej nechali na přímém poledním slunci. Přežije (s vyjímkou knoflíků) i kdyby na krátkou dobu spadl do ohně. Než teplota ohně pronikne přes dřevo dovnitř, trvá to řádově celé minuty - tedy dost času přístroj zachránit. Do plechové skříně se žár dostane velmi rychle, spálí izolaci drátů a navíc rozehřátý přístroj není možné uchopit. U dřevěné skříňky můžete dobře zaoblit všechny hrany a rohy, takže vám nebude poškozovat ostatní věci při přepravě v brašně, batohu či v kufru auta. To všechno jsou klady, které dřevěná skříňka poskytuje a proto není důvod ji zatracovat. Ne nadarmo jsou ve dřevěných skříních či kufrech uložené aparatůry hudebních skupin, když každý večer jezdí po koncertech.

Kostra přístroje vyrobená z plechů spojených závitovými tyčemi:
(kliknutím zvětšit)

Závitové tyče začínejte šroubovat od čelního panelu. Na tyč našroubujte nejprve kloboukovou matici a dotáhněte ji na doraz, až závitová tyč narazí na její dno. Pak nasaďte podložku, čelní panel, další podložku a dotáhněte šestihrannou maticí. Tím se přestane závitová tyč při další práci protáčet. Obdobně postupujte i u ostatních pater kostry. Nazávěr našroubujte prodlužovací matice, ale tak, aby závitové tyče končily asi uprostřed jejich délky. V této poloze zajistěte prodlužovací matice tím, že k nim zezadu přitáhnete předem nachystané šestihranné matice, aby fungovaly jako kontramatky. Tím budou prodlužovací matice pevně zajištěny a při šroubování zápustných šroubů přes zadní stěnu skříňky se nebudou protáčet. Ačkoli lze použít i závitové tyče tenší, doporučuji použít tyče a matice M6, se kterými kostra získá dobrou tuhost a pevnost.

Pro ovládání jsou vhodné co největší knoflíky. Malé plastové jsou k ničemu, nedokážete s nimi přesně ladit, ani nastavovat potenciometr. Osobně bych doporučil masivní knoflíky Tesla - jsou tepelně odolné (na slunci), nekloužou v prstech, ale pro nedostupnost se mnozí budou muset spokojit s menšími.

Bakelitové knoflíky:
- velký knoflík má průměr pro uchopení rukou 40mm, spodní průměr 50mm, výšku 23mm, ocelovou vložku pro hřídel 6mm, upevnění na 2 šrouby M4
- malý knoflík má průměr pro uchopení rukou 28mm, spodní průměr 36mm, výšku 16,5mm, ocelovou vložku pro hřídel 6mm, upevnění na 2 šrouby M4

Ke knoflíku pro hlavní ladící kondenzátor zespodu přilepte pruh plexiskla (můžete i přišroubovat třemi šrouby M3, bakelit je silný - lze do něj vyřezat závity) nebo i celistvý průhledný kruhový kotouč (pokud využíváte jednu celou otáčku kondenzátoru, kotouč lépe ochrání stupnici před znečištěním) a podle pravítka do plexiskla uprostřed vyryjte jehlou nebo špendlíkem dlouhou rysku (zespodu, blíže ke stupnici). Umožní vám to přesné odečítání na stupnici a vyhledávání stanic.

Ačkoliv výrobce elektronky nespecifikuje přesnou polohu a orientaci elektronky, je dobré držet se určitých zásad. Navrhujeme-li přijímač do drsných podmínek, je dobré natočit patici elektronky tak, aby byl její vnitřní mechanismus v takové poloze, kdy se jeho tenké prvky nebudou při případných nárazech, vibracích či teplem žhavých součástek za provozu výrazněji prohýbat. Případně se prohýbat můžou, ale ve směru, ve kterém nemohou způsobit nějaký problém. Pokud máte možnost, pokuste se zorientovat sokl elektronky podle následujícího obrázku. Jak v případě, že budete elektronku dávat nasvislo, tak i v případě, že ji budete dávat naležato.

Orientace soklu elektronky:

Při otočení přístroje čelním panelem vzhůru bude elektronka opět zorientována správně. Pouze pokud byste položili přístroj na boční stěnu, bude elektronka svým mechanismem zorientována nevhodně (ale ani to nezpůsobí závadu).

Sokly na pojistky jsou umístěné až na nejzadnějším plechu. V dřevěné bedýnce ale nejsou na zadní straně žádné otvory, protože se předpokládá, že ji touto stranou budeme stavět na nečistý podklad, třeba do trávy. Proč jsou pojistky tak špatně přístupné? Zcela záměrně! Když vyhoří pojistka, pak příčina, která to způsobila je dost závažná na to, aby provozovatel před výměnou pojistky raději preventivně zkontroloval celý přístroj. Zda někde není zkrat (zapadlá matička či kulička cínu) nebo není nějaká součástka prasklá nebo dokonce spálená. U továrních přístrojů sice bývají pojistky přístupné přímo, ale při jejich výměně nově vložená pojistka většinou opět shoří a nakonec stejně nezbude, než přístroj otevřít a hledat skutečnou příčinu. Bohužel při druhém či dalším pokusu s vyměněnou pojistkou (obsluha často zkusí pojistku silnější) se dají v přístroji napáchat rozsáhlé škody. Skrytím pojistkových soklů dovnitř přístroje má být psychologicky dosaženo toho, aby se provozovatel nejprve uklidnil, celý přístroj otevřel a místo urychleného a neúčelného vyměňování pojistek jej raději začal systematicky zkoumat.

---------------------------

*) Hliníkový plech je důležitý z elektrického i magnetického hlediska. Použijte jej alespoň na čelní panel a hlavní nosný plech. Obdobně výhodné vlastnosti jako hliník má plech mosazný či měděný, ale je hůře dostupný a často moc měkký. Pokud budete nuceni z nouze použít plech ocelový, případně nerezový, budete muset v okolí cívky udělat dodatečná opatření, která snáží ztráty, které feromagnetický materiál cívce způsobuje. Tato úprava bude u návodu na cívky popsána. Pomocný držák a zadní krycí (stínící) plech mohou být z plechu ocelového nebo pozinkovanáho, protože nejsou v bezprostřední blízkosti cívky.