NEZDOLNY.CZ

V sousedním vlákně nazvaném Radiostanice místního a regionálního dosahu jsme při použití radiostanic PMR a CB narazili na problém, že mají poměrně malý dosah (za ideálních podmínek řádově nanejvýš desítky kilometrů). K úspěšnému spojení na větší vzdálenosti nepomůže ani dramatické zvýšení vysílaného výkonu. Jak je to možné? PMR i CB používá radiové vlny o frekvenci, které se od vysílající stanice šíří tzv. přízemní vlnou. Signál letí přímočaře jako světlo. Háček je v tom, že naše zeměkoule je kulatá a navíc rozbrázděná různým pohořím. Když přízemní vlna, šířící se z vysílací antény, narazí na terénní překážku nebo protistance leží za obzorem, pak spojení nelze uskutečnit i kdyby stanice použily prvotřídní antény a stovky wattů silné zesilovače.

Proto žlutá stanice PMR na níže uvedeném obrázku může snadno komunikovat se stanicí zelenou i červenou, protože obě jsou z jejího stanoviště v přímém dohledu. Červená stanice se zelenou komunikovat nemůže, protože horský hřbet šíření přímé vlny brání.

Jistě vás napadne, jak je tedy možné volat mobilem třeba do Francie? Už jsem jednou zmínil, že vysílačka není mobil. Signál z mobilu letí vzduchem pouze k nejbližší anténě na základnové stanici operátora, tedy k tzv. BTSkám (to jsou ty antény na stožárech po kopcích, na vodojemech nebo na vysokých domech ve městě). Na vzdálenost pár kilometrů a to, jak jistě uznáte, zvládne i PMRka. Odtud je signál přenášen rozsáhlou přenosovou sítí pozemní i satelitní, až je váš hlas ve Francii nakonec odvysílán další anténou. Systém automaticky vybere anténu, která je nejblíž volaného účastníka a on svým mobilem signál na těch pár posledních kilometrů snadno zachytí. Když však nebude celá přenosová síť funkční nebo její podstatná část, nedovoláte se. Francie pro vás pojednou bude komunikačně zcela "nedobytnou" destinací...

...našim cílem bude hledat a najít radiové vlny, které se šíří jinak a dokáží se nějakým způsobem na vzdálená místa dostat. A to bez toho, aby po cestě potřebovaly zázemí složité přenosové sítě. Nabízí se možnost využít vlastnosti určitých krátkých vln, které se dokáží odrážet o ionosféru za viditelný obzor.

Upozornění:
Tento příspěvek, ani příspěvky následující nejsou návodem ve smyslu občanského zákoníku. Pouze soupisem poznatků, vlastních zkušeností a soukromých názorů autorů na danou problematiku. Každý, kdo se bude pokoušet používat, upravit, vyrobit či sestavit zařízení nebo jeho doplněk, činí tak na vlastní riziko a musí si být vědom, že tím dobrovolně podstupuje riziko neúspěchu, finanční ztráty, úrazu či jiné újmy. Není zaručena shoda obsahu textu s aktuálními a platnými normami ČSN a EN a souvisejícími vyhláškami, je věcí každého si toto zajistit a ověřit. Při svém konání jste povinni dodržovat zákony České republiky, protipožární a bezpečnostní vyhlášky.

Jak ukazuje následující obrázek, s využitím ionosférického odrazu není problém zajistit radiové spojení z jednoho hlubokého údolí za hřeben do druhého údolí. A i mnohem dál za zakřivený obzor, třeba až na druhou stranu Zeměkoule:

Na dalším obrázku si prohlédněte, jak se chovají rádiové vlny o různých frekvencích. Všechny se sice šíří i vlnou přízemní, ale ta poměrně rychle zaniká, takže na ni prozatím zapomeňme. Mnohem dále se tyto vlny šíří prostorem vzhůru a některé z nich se v různých výškách postupně odrážejí a stáčejí zpět k zemi. Jiné se neodrážejí a uniknou pryč do vesmíru:

Z toho vyplývá, že pro určitý účel musíme použít vlnu o určité frekvenci a žádnou jinou.
Proto máme tolik různých rádiových pásem. Každé má totiž jiné vlastnosti. Pokud vaše vysílačka požadovanou frekvenci neumí, nepomůže vám ani drahá anténa, ani silný zesilovač, ba ani svěcená voda.

• Když budeme chtít vysílat do vesmíru nebo z vesmíru zpět na zemi (družicové spojení), musíme použít kmitočet, který se za běžných okolností o ionosféru neodráží, ale naopak snadno prochází. Z obrázku zjistíte, že jsou to všechny vlny o kmitočtu vyšším než 30 MHz (čistě teoreticky s PMRkou by to tedy do vesmíru šlo ). Tyto vlny se však za běžných okolností nedostanou za vzdálený zakřivený obzor nebo přes výraznou terénní překážku. Pro direktní spojení (tj. bez podpory převáděče umístěného někde na vhodně situovaném kopci) přes celou Českou republiku nebo přes masiv Vysočiny, či přes pohraniční pohoří proto nevystačíte s radiostanicí na pásmu UKV (PMR, služební ručky, radioamatérská “sedumdesátka“, sdílené kmitočty v okolí 448MHz), VKV (radioamatérský „dvoumetr“, sdílené frekvence na 70 MHz) ani 50 MHz (např. radiostanice RF10).

• Frekvence od 0,5 do 30 MHz se zpět k zemi za určitých okolností odrážejí. To znamená, že se s nimi do vesmíru rozhodně nedovoláte. Ale když je použijete, můžete se pomocí nich snadno dostat za obzor i za vysoké hory a uskutečnit spojení do vzdálených míst na souši i na moři. Čím nižší je frekvence, tím blíže od místa vysílání se vracejí zpět k zemi. Ale současně mají větší útlum. Výběr frekvence je tedy o kompromisu mezi dosahem a útlumem.

Odražené vlny se z ionosféry vracejí k zemi v různých vzdálenostech od vysílače. Vy si musíte předem ujasnit, do jaké vzdálenosti se chcete dovolat a vybrat si radiové pásmo o takových frekvencích, které se do cílového místa dokáže pod správným úhlem odrazit. Samozřejmě při odrazu dochází k určitému rozptylu, takže vlna nedopadá jen do jediného ideálního bodu, ale okolo něj pokrývá poměrně širokou oblast.

Vhodné radioamatérské frekvence podle požadované vzdálenosti spojení:
• Pro komunikaci uvnitř České republiky je vhodné radioamatérské pásmo 1,8 MHz.
• Pro komunikaci uvnitř České republiky i do okolních Evropských států je vhodné radioamatérské pásmo 3,6 MHz.
• Pro spojení na území ležící mimo Českou republiku, zejména do okrajových států Evropy, Severní Afriky a do Asie je vhodné pásmo 7 MHz a 10 MHz,
• Pro spojení do nejvzdálenějších míst, včetně spojení zaoceánských, zvolte pásmo 14 MHz.

(Samozřejmě i na jiných pásmech je možné za určitých okolností spojení uskutečnit, ale většinou se nejedná o standardní podmínky šíření a proto se jimi nebudeme zabývat.)

S licencí či bez licence?

Jak vidíte na výše uvedeném přehledu, žádné z pásem, které jsou pro celostátní a mezistátní spojení vhodná, nespadá mezi volně přístupné frekvence (jako mají CB a PMR). To může být pro většinu lidí určitou překážkou. Podle platné legislativy se na výše uvedených radiových pásmech s velkým dosahem smí vysílat pouze, pokud si zájemci vyřídí potřebná povolení. To ve vašem případě znamená nejprve se něco málo naučit z teorie a přihlásit se u Českého telekomunikačního úřadu ke zkouškám (písemný test s předem známými otázkami, hodně pomůže přečíst stránky Českého radioklubu http://www.crk.cz/CZ/KONCEC). Podotýkám, že znalost telegrafie, ani angličtiny není v ČR pro získání licence nutná. Pokud tyto znalosti ovládáte, je to pro vás jen užitečná deviza navíc. Po složení zkoušek se člověk stane držitelem průkazu odborné způsobilosti. A teprve, až jej má, může si zažádat i radioamatérskou licenci (tzv. HAREC) a o přidělení volacího znaku. Teprve až bude vlastnit tuto vysílací licenci, smí na radioamatérských pásmech vysílat.

Když to teď čtete, možná se vám to zdá komplikované a složité, ale věřte, že to je jen na první pohled. V praxi to vůbec není tak zlé. Zvládli jste se na základní škole naučit se na půlhodinovou písemku? Zvládli. Tak tohle zvládnete také.

Pro ty, kteří by chtěli s krátkovlnnými stanicemi pracovat a využít jejich velkého dosahu, vždy doporučuji zkoušky podstoupit. Stav „krajní nouze" sice připouští, že pro odvrácení nebezpečí či při záchraně života může na licencovaném pásmu vysílat i člověk bez licence, ale zde nejde jen o to učinit legislativě za dost. Jde o to, že znalosti, které při si při učení na zkoušky musíte osvojit, jsou tytéž, které budete potřebovat, abyste dokázali s krátkovlnnou radiostanicí plnohodnotně pracovat, využili všechny její funkce a nespálili si ji chybným nastavením nebo špatným vyladěním antény. Budete také potřebovat při navazování spojení znát radioamatérské zvyklosti a „jazyk“ (zkratky a slangová slova). Jistě uznáte, že bez znalostí jak stanici řádně ovládat, byste nebyli v krizové situaci svému okolí příliš užiteční. Navíc je vhodné, aby vás kolegové na pásmu pod oficiální radioamatérskou značkou i podle hlasu znali už z dob dřívějších. V nejisté situaci (po nějakém kolapsu) budou operátoři opatrní na navazování spojení s neznámými nebo novými stanicemi, jejichž značku ještě nikdy neslyšeli. Vaše dobré "jméno" a renomé z „klidných dob" může vašemu nouzovému vysílání dodat nezbytnou důvěryhodnost, kterou jiným způsobem nezískáte.

Důležité je vědět, že „předávání zpráv třetí osobě" je pro radioamatérské stanice ze zákona zakázáno. Radioamatérská licence nemá sloužit k suplování provozu pošty nebo mobilních operátorů pokud tyto normálně fungují. Proto je dobré, pokud bude operátor komunikovat s operátorem protistanice vždy jen sám za sebe a sdělovat své vlastní myšlenky nikoli vyřizovat cizí vzkazy.
Radioamatéři jsou samozřejmě taky jenom lidi. Baví se prakticky o všem, o počasí, o zahrádce, o zdravotním stavu, kdo byl kde na výletě, kdo se kde opil a dokonce, ač se to nemá - i o politice a mnohdy dost nevybíravě. Zatím si nikoho na nikoho nestěžoval a nevím o jediném případě, že by za to někdo přišel o licenci. Vždy je však potřeba mít na paměti, že krátkovlnná stanice není síbíčko a že její signál je slyšet daleko za hranice. A Česká republika v zahraničí o ostudu a mezinárodní faux-pas určitě nestojí. Proto platí - všeho s mírou a slušnost především! Pak nebude žádný problém. Pokud bude mít někdo půlhodinovou relaci a navíc prakticky bez přerušení, na téma „jak jsem lovil krtka" a za celou tu dobu nepadne jediné slovo o elektronice nebo se dva automechanici budou dálkově radit o tom, „jak se vyměňují svíčky u Oktávky", sklidí mezi ostatními účastníky na pásmu značnou nevoli, protože blokují ostatním kmitočet. Pokud to překračuje rozumné meze a často se to opakuje, většinou je „pan kecal" někým slušně upozorněn (to v tom lepším případě) nebo vyklíčován, vypískán či vygumován, protože bohužel i mezi radioamatéry jsou anonymní vzteklouni a dobytci. (Od těch hrozí hříšníkovi největší nebezpečí, protože by v krajním případě mohli na takové chování podat na ČTÚ stížnost. A pokud ČTÚ už od nějakého občana obdrží písemný popud, konat ze zákona prostě musí.)

V případě kolapsu či katastrof většího plošného rozsahu, pokud by se vysloveně jednalo o stav nouze, odvrácení bezprostředně hrozícího nebezpečí nebo záchranu života, je to s tím „předávání zpráv třetí osobě" samozřejmě jinak. Jak se zachovat a co dělat je dopředu samozřejmě těžko předvídatelné a je zapotřebí reagovat operativně podle vzniklé situace. Pro ilustraci...

V jedné knížce slavného „kronikáře českého radioamatérství" Ing. Daneše se uvádí, že po druhé světové válce radioamatérské stanice spolupracovaly s obecními úřady i poštami a přenášely oficiální telegramy i texty soukromých dopisů v místech, kde kvůli neprůchodnosti železničních tratí a strženému vedení nebylo možné listovní, telefonní ani telegrafní spojení (např. na trase Letovice - Skalice n. Svitavou - Brno). Protistanice je psaly na papír, dávaly do obálek a dál klasicky poštou doručovaly adresátům. Problém byl, že Němci za 2 sv. války posbírali českým radioamatérům licence, radioamatérské vysílání kvůli válce postavili mimo zákon a většinu vysílacího zařízení lidem zabavili. Proto se při záskoku za nefunkční Českou poštu v osvobozeném státě vysílalo prakticky vším, co se našlo nebo se dalo ze zbytků ukořistěných válečných součástek narychlo postavit. Nikdo neměl v té době čas čekat na vyřízení nějaké licence. Kdo uměl - uměl a snažil se pomáhat ostatním. Jaképak povolování a žádosti o obnovení licence, když nic pořádně nefungovalo, včetně pošty a navíc, když se jednalo o akutní nouzový stav. Jednání operátorů bylo zdůvodnitelná a rozumnými lidmi, zastávající v té době důležité posty, plně tolerováno.

K pořízení krátkovlnné radiostanice dnes není potřeba žádné „nákupní povolení". Radiostanici si můžete zakoupit a používat (výhradně na příjem) i když nemáte složené zkoušky a vyřízenou licenci. To by za minulého režimu bylo naprosto nemyslitelné! Vysílačky dříve podléhaly stejně přísným zákonům jako zbraně. Když uvážíte, že v náhlé tísni se samotným „papírem" nikam nedovysíláte, ale vysílačem ano, pak rozhodnutí zakoupit si nejprve stanici a teprve potom si popřípadě dodělat zkoušky, nemusí být příliš zvrhlá myšlenka. Alespoň budete mít silnou motivaci dotáhnout zkoušky do zdárného konce…

Rozlišení přístrojů:

Přijímač - zařízení schopné signál pouze jednostranně přijímat. Přijímač se mezinárodně označuje RX.
Vysílač - zařízení schopné signál pouze jednostranně vysílat. Vysílač se mezinárodně označuje TX.
Transceiver - zařízení obsahující „vše v jedné bedně“, které je schopné být za klidu přijímačem nebo se stát po přepnutí vysílačem. Ale neumí být přijímačem a vysílačem současně. Většina „vysílaček“ jsou dnes transceivery. Transceiver se mezinárodně označuje TRX.
SWR-metr - zařízení měřící přizpůsobení antény k vysílači
Anténa - zařízení vyzařující VF energii ve formě rádiových vln do prostoru (nebo naopak přijímající).
Anténní tuner - zařízení transformující odlišnou impedanci antény na hodnotu, kterou vyžaduje vysílač. Někdy je pojmenovávaný jako „transmač“, mezinárodně označovaný jako ATU.
Anténní napáječ - kabel, dvoulinka nebo žebříček, s přesně danými parametry, kterými se spojí anténa s vysílacím zařízením.
Zdroj - zařízení, které poskytuje stabilní elektrickou energii pro vysílač a přijímač (buď nezávislý akumulátor nebo zařízení upravující elektřinu z rozvodné sítě na napětí, které vysílač potřebuje).

Čím vysílat:
Pro případného zájemce je nejdostupnější a i nejspolehlivější cestou, jak dosáhnout cíle, poohlédnout se po některém z moderních továrně vyráběných přístrojů. Cenově i kvalitativně je dnes prakticky nemožné továrním výrobkům domácí výrobou konkurovat. Zkoušet experimentovat s doma vyrobenými vysílači má význam, až když si zájemce vlastnosti krátkých vln „osahá" na kvalitním a funkčním zařízení. Až bude vědět, že mu alespoň část věcí funguje tak jak má. Když stavíte první anténu, musíte mít jistotu, že vysílač, který k ní připojujete je funkční a sám o sobě dobře vysílá. Naopak, když stavíte vysílač, je potřeba ho připojit k anténě, kterou máte už z minulosti jiným funkčním vysílačem prověřenou a bezpečně víte že anténa z vašeho stanoviště dobře funguje. Experimentovat s více neprověřenými věcmi současně může být zdrojem mnoha omylů a chyb. Dříve sice bývalo zvykem, že si začátečník svůj první vysílač vlastnoručně postavil, stejně tak anténu a příslušenství. Nicméně nikdy se to neobešlo bez zkušeného rádce a pomocníka z místního radioklubu. A díky němu měl náš začátečník k zapůjčení i řadu důležitých měřících přístrojů a zkušebních přípravků (přinejmenším vlnoměr, umělou zátěž a GDO). Dnes většinou budete pracovat na vlastní pěst. Navíc v případě nouzové komunikace bude situace jiná než při pouhém hobby provozu. Hledání chyby vás může stát čas a tím i ztrátu vaší „strategické" výhody. Dnes proto platí pravidlo, že se vysílače kupují, zatím co některé příslušenství se k nim podomácku dodělává – v našem případě krátkovlnné drátové antény.

1. - nechceme kupovat víc, než jen jednu vysílačku:
Zájemce, který nemá zájem do tohoto oboru příliš investovat a bude pořizovat pouze jeden přístroj, by se měl poohlédnout po zařízení, kterým obsáhne prakticky všechny dostupné radiové frekvence. Tj. celé KV, 50MHz, VKV i UKV a „umí“ na všech těchto pásmech přijímat i vysílat veškeré dostupné druhy provozu - telegrafii (CW), mluvené slovo (AM, FM, LSB, USB) i digitální provozy (např. PKT). Takovým přístrojem se nejen spojí s druhou vzdálenou krátkovlnnou stanicí, ale jedním a tímtéž přístrojem dokáže udělat spojení i s úplně jinými protistanicemi - např. s ruční FM radiostanicí (Woxoun, Motorola, Alinco, Kenwood), se starší přenosnou vojenskou stanicí (RF10, R105) a po odblokování svou radiostanicí může dosáhnout i do pásma PMR, na CB či na sdílené kmitočty. Samozřejmě úspěšný provoz na všech zmíněných pásmech je podmíněný použitím příslušných antén pro jednotlivá pásma. Vhodným přístrojem pro takové použití bude nějaký „kombajn“ (All band transceiver):

Transceiver Yaesu FT-897 D
Ač byl už v roce 2014 stažen z výroby, ještě se občas zbylé kusy prodávají nebo se dají sehnat na inzerát. Jde o velmi žádanou, elegantní a kompaktní přenosnou kufříkovou radiostanici s výkonem 100W a velmi širokými možnostmi použití. Cenově se pohybuje okolo 25000 Kč. Ve skříni přístroje je výrobcem ponecháno místo na vestavný síťový zdroj nebo dvojici silných akumulátorů. K přístroji se vyrábí jako příslušenství i automatický anténní tuner. Pokud nechcete investovat do vestavného zdroje, můžete stanici napájet z libovolného externího stabilizovaného zdroje 13,8V/25A nebo 12V olověného akumulátoru o kapacitě nejméně 25Ah. Přístroj má dva nezávislé anténní výstupy. Chcete-li co nejjednodušší řešení, stačí k jednomu výstupu (N-konektor) připojit tzv. „bílou hůl“ (vertikální dvoupásmovou anténu na 145 a 433MHz) a k druhému (N-konektor) přes anténní tuner některou z univerzálních drátových antén, např. anténu G5RV. Obsáhnete tak všechna pásma.


Transceiver Yaesu FT-817ND nebo FT818
Jedná se o snadno přenosnou univerzální radiostanicí s osmi vestavěnými nabíjecími tužkovými akumulátorky. Její ovládání i technické řešení je velmi podobné stanici předchozí, jen má kvůli bateriovému napájení zredukovaný výstupní výkon vysílače na 5W. Cena stanice se pohybuje okolo 12…16tis. Dvacetkrát menší výkon ale neznamená dvacetkrát menší dosah! Při dobré anténě to v praxi často znamená jen to, že vás protistanice v rámci ČR nebo Evropy neuslyší zcela v kvalitě Hi-Fi, ale o trošku slaběji s náznakem šumu. Malá váha (1kg), kompaktní rozměry a nenáročnost na napájení (10 až 12V, odběr 0,35A při příjmu a 2A při vysílání) jsou velmi výhodné. V domácích podmínkách můžete tuto stanici napájet stabilizovaným zdrojem určeným pro CB radiostanice nebo z malého gelového akumulátoru 12V/7Ah. Od výrobce je ke stanici přibalený akumulátor i nabíječka a také pendreková anténa na pásma 50, 145 a 430MHz. Nabíječka je dostatečně výkonná, aby dokázala kromě nabíjení napájet i stanici v režimu „příjem“. Na vysílání však nabíječka nestačí a musí vypomoci vestavěné akumulátory. Dále je v příslušenství popruh na nošení stanice přes rameno a držák pro vložení tužkových akumulátorů nebo alkalických tužkových baterií AA. To je výhodné, pokud byste chtěli přístroj mít zapnutý nepřetržitě a potřebovali během dne vystřídat více bateriových sad, které máte v záloze. Tato stanice je výborná do terénu při častých pěších přesunech. I tento přístroj má dva nezávislé anténní výstupy. Jeden zezadu (konektor PL), druhý na čelním panelu (konektor BNC). Uživatel si může zvolit, při kterých radiových pásmech bude ten který výstup aktivní. Díky tomu můžete do výstupu na přední straně stanice osadit flexibilní anténu pro UKV, VKV a 50 MHz (obdržíte se stanicí) a vysílat na těchto pásmech i za pochodu, jako by to byla malá ruční stanice. Zadní výstup pak využijete na stacionárním stanovišti, kdy do něj můžete napojit dlouhou drátovou anténu pro vysílání na krátkých vlnách. Samozřejmě stejně tak si můžete přepnout krátkovlnný signál (všech nebo jen určitého vybraného pásma) ze zadního na přední konektor a drátovou anténu napojit zepředu, aniž byste vytahovali stanici z batohu.


Pokud byste kupovali tuto radiostanici na inzerát, vyhněte se typům z prvních výrobních sérií, kterým chybí v označení FT-817 dvě poslední písmena ND. Respektive koupit si ji můžete, ale mějte na paměti, že tyto první série byly osazeny odlišnými koncovými transistory, kterým nesvědčilo vyšší napájecí napětí. Tyhle starší stanice proto nepřipojujte na síťový zdroj 13,8V např. pro CB radiostanice, ale použijte zdroj s napětím jen cca 10 až 11V. Pokud ji napájíte z externího olověného akumulátoru o napětí 12V, proveďte to kabelem, který má v plusové větvi vloženou pětiampérovou křemíkovou diodu. Na diodě se trochu sníží napětí a ochrání stanici před přepólováním. Nezapomeňte na 3 amp. pojistku. S takovým uspořádáním napájecího kabelu koncovému stupni ani u prvních výrobních sérií nic nehrozí. Se stanicí označenou ND můžete pracovat při napájení v rozsahu od 10 do 14V bez omezení a bez jakýchkoli obav.

Transceiver Yaesu FT857
Stanicí technicky a rozměrově ležící mezi oběma právě popsanými typy je mobilka Yaesu FT-857, která je rozměrově podobná delšímu síbíčku. Výrobcem je určená především pro vestavbu do auta, ale stejně dobře může posloužit na stole nebo ve větším batohu. Výkonově, způsobem ovládání a konektory je srovnatelná s FT897D a má výstupní výkon 100W. Je ale vtěsnaná do menšího prostoru s méně účinným chlazením, takže při dlouhých relacích musíte být obezřetnější. Její přední panel je demontovatelný. Lze ho osadit na palubní desku auta, zatímco výkonová část stanice může být upevněná na jiném místě vozidla. Radiostanici lze napájet z externího stabilizovaného zdroje 13,8V/25A, z 12V autoakumulátoru nebo gelové baterie o kapacitě alespoň 25Ah. Ve stanici se nepočítá z volným místem na žádný vestavný zdroj, takže vše, co se týká napájení, musíte mít vyřešeno někde mimo samotnou stanici.

Všechny výše zmíněné radiostanice i ostatní radioamatérské radiostanice označované „all band" umožňují příjem i běžných rozhlasových stanic na DV, SV, všech rozsazích KV i na VKV-FM. Dají se proto použít pro poslech místního i zahraničního rozhlasu a zpráv ze světa. S kvalitní anténou na nich můžete zachytit i rozhlasové stanice, které na běžném domácím radiopřijímači nikdy nezachytíte a díky úzkopásmovým elektromechanickým filtrům (které mohou být samotným uživatelem v radiostanici dodatečně osazeny do výrobcem předpřipravených patic) je můžete poslouchat i za značného rušení. Ne vždy je použití radiostanice jako rozhlasového přijímače vhodné, zejména ne v krizové situaci - ať už kvůli vyšší spotřebě, tak i kvůli jinému poslání radiostanice (viz. http://www.nezdolny.cz/viewtopic.php?f=57&t=32#p113). Stanice dokážou zastoupit i většinu funkcí širokopásmového scaneru s výjimkou frekvencí v okolí 70 MHz, kde mají v rozsahu „díru" (protože na tomto kmitočtu je jejich vlastní mezifrekvence) a nemají rozsah vyšší než cca 480MHz. Na rozdíl od levnějších scanerů zvládnou i příjem SSB a NFM což je užitečná věc. Po drobné úpravě předpřipravených vnitřních propojek jdou tyto stanice „odblokovat“ i pro vysílání mimo radioamatérské pásmo. Tedy např. i na CB, PMR či Alaska emergency (5,1675 MHz USB). Tuto nelegální úpravu by však měl uživatel odpovědně zvážit. Přijímat na těchto frekvencích radiostanice umí bez úprav už z výroby. Všechny potřebné funkce pro provoz přes převáděče (jako je „odskok“, „subtón“ aj.) je naprostou samozřejmostí. Možnost ukládání navolených parametrů do pamětí i textové popisky k jednotlivým stanicím či převáděčům uložených v pamětech praktické používání přístroje značně zjednoduší.

Transceiver Yaesu FT-991
Jedná se o nástupce výše zmíněné stanice FT897D. Výkon 100W zůstal stejný, výrobce však přidal některé nové funkce, velký barevný displej a použil praktičtější ovládací prvky. Stanice má také větší podporu digitálních provozů. Radiostanice obsahuje vestavěný anténní tuner. Stanice nemá vestavěný síťový zdroj. Napájet ji musíte buď z autoakumulátoru nebo k ní doplnit externí síťový zdroj. Rozměrově je stanice jen o málo větší než FT897D. Cena se pohybuje okolo 40 tis.


2. - pořizujete stanici pouze pro KV (na ostatní pásma použijete jiný přístroj):
Výše uvedené přístroje, aby zvládaly to, co se po nich chce - tj. pracovat od SV přes KV, 50 MHz, VKV až po UKV, musejí být určitým technickým kompromisem. Pracují nejčastěji na principu tzv. UP-konvertoru. Přijímaný signál, ať už je jakékoliv frekvence, převedou ve směšovači na cca 70 MHz a teprve pak jej zpracují, což není zcela ideální pro závodní poslech a lovení velmi slabých stanic. Ten, kdo nehodlá celý život zůstat pouze u jednoho přístroje, udělá proto lépe, pokud si místo univerzálního „kombajnu" pořídí přístroj konstruovaný jen pro krátké vlny (tj. bez možnosti vysílat na VKV a UKV) a pro vyšší rozsahy si pořídí samostatný přístroj. Přístroj specializovaný pouze na KV má na rozdíl od UP-konvertoru výhodněji zvolené mezifrekvence a o něco lepší parametry při příjmu.

Mezi osvědčené, dobré a cenově dostupné čistě krátkovlnné radiostanice patří např.:


Pro vysílání v terénu se osvědčila rozměrově malá, ale výkonná radiostanice Yaesu FT-891:


V žádném případě nepovažujte investici do relativně drahé KV radiostanice za zbytečnou ve srovnání s jinými investicemi vhodnými pro zabezpečení se na [i]„kolapsové scénáře". Stanice, pokud by o ni náhodou původní majitel neměl zájem, se určitě uplatní jako cenné „platidlo" pro výměnný obchod. PMR-radiostanic a jiných ručních supermarketových „kecafónů", včetně síbíček a vyřazených profi-ruček bude mezi lidmi víc než dost. Ale radiostanic schopných pracovat s velkým dosahem, řádu stovek kilometrů, bude v krizové situaci jako šafránu. Uvědomte si, že veškerá zařízená tohoto druhu na světě dnes vyrábějí prakticky jen firmy - Keenwood, Yaesu, Alinco, Intec, Ten-Tec (a snad ještě pár jiných). Jejich výroba je závislá na jihokorejských subdodávkách polovodičů. Rozhodně se v tomto oboru neangažuje žádná firma evropská. Jsou zde sice různé firmy, ale jsou to pouze dovozci a prodejci, nikoli primární výrobci. Pokud by z nějakého důvodu zkolaboval zahraniční obchod nebo nějaká přírodní pohroma poničila továrny výrobců, bude stanic nedostatek a radiostanice se stane velmi luxusním a strategickým zbožím. Zejména tyto vícepásmové, kompaktní a snadno přenosné typy.[/i]

U všech stanic, o kterých se tu hovoří, při jejich připojování k palubní síti vozidel, při práci v terénu z různých přenosných zdrojů nebo při napájení z ostrovních sítí napájených fotovoltaickým panelem, větrnou elektrárnou nebo vodní turbínkou, platí doporučení o ochranných obvodech s diodou a transilem (dodatečně vestavěným do zakoupeného přívodního kabelu) tak, jak jsem to už zmínil u radiostanic CB (http://www.nezdolny.cz/viewtopic.php?f=57&t=81&start=10#p463). Opět připomínám, že při připojování vysílače v autě do zásuvky zapalovače je použití ochranných obvodů s transilem skutečně nezbytné! Nepodceňujte to a při připojení nechráněné stanice do auta si nikdy nezkoušejte říkat: „Já si jen poslechu co se děje na pásmu, vysílat nebudu." Přístroj je paradoxně mnohem více ohrožen v režimu „příjem" než při „vysílání", kdy jeho velký odběr dokáže mnohé přepěťové špičky pohltit. Mohli byste snadno o drahý přístroj přijít… Skutečně s podivem, že výrobce takovou základní věc nevestaví přímo do vysílače.

Krátkovlnná pásma nefungují stále stejně. Jejich vlastnosti se mění v průběhu dne, v průběhu roku i v průběhu dvanáctiletého slunečního cyklu. Jsou období, kdy je spojení na určitém pásmu velmi snadné a naopak období, kdy se na něm nikam nedovoláte. Tyhle záludnosti jen potřeba znát, respektovat a být případně s protistanicí dohodnuti na vhodných denních hodinách pro navázání spojení.

Středovlnné radioamatérské pásmo 1,8 MHz
Radiové pásmo o frekvenčním rozsahu 1,810 MHz až 2,000 MHz, nazývané také (podle délky vlny 160 m) „stošedesátka" nebo „Top band" (protože jsou to jen „o něco vyšší" střední vlny, které používá Český rozhlas). Telegrafní provoz je povolený od 1,810 MHz do 2,000 MHz, vysílání mluveným slovem modulací SSB (LSB) od 1,840 MHz do 2,000 MHz (modulace AM je povolena pouze s velkou ohleduplností k ostatním uživatelům).
Toto pásmo je velmi dobré pro vnitrostátní spojení a to i v zimním období, kdy je sluneční aktivita malá a jiná pásma nefungují. Během dne je dosah omezen na vzdálenost asi 50 km. V noci dosah narůstá až na 2000 či 3000 km. Pokrytí území je souvislé bez tzv. „pásma přeslechu". Bohužel pro tohoto pásmo je nutné použít velmi dlouhou anténu, zhruba 78 metrů. Ne každý uživatel má rozsáhlý pozemek nebo dva dostatečně vzdálené a přitom vysoko umístěné úvazné body, mezi které by mohl anténní drát natáhnout. To je jedním z důvodů, proč je na tomto pásmu řídký provoz a proč většina radioamatérů i pro vnitrostátní komunikaci používá raději pásmo 3,6 MHz.

Krátkovlnné radioamatérské pásmo 3,6 MHz
Radiové pásmo o frekvenčním rozsahu 3,500 MHz až 3,800 MHz, nazývané také (podle délky vlny 80m) „osmdesátka". Telegrafní provoz je povolený od 3,500 MHz do 3,800 MHz, vysílání mluveným slovem modulací SSB (LSB) od 3,600 MHz do 3,800 MHz (modulace AM je povolena pouze bude-li operátor velmi ohleduplný k ostatním uživatelům).
Toto pásmo je vhodné pro vnitrostátní spojení i pro spojení do okolních evropských států. Ve dne je dosah omezen na 200 až 400 km, v noci dosah vzrůstá na 2000 až 4000 km V zimě se u této frekvence vyskytuje během celé noci pásmo přeslechu, kdy oblast v okruhu okolo 100 až 200 km okolo vysílače není signálem pokryta, i když vzdálená spojení fungují dobře. Situace je pro vnitrostátní spojení nejhorší asi 1 hodinu před východem slunce. Pro spolehlivou vnitrostátní komunikaci je vhodné použít časový interval od 7:30 do 9:50 místního času a pak až od 16:00 do 18:00 místního času. Přes poledne se nedovoláte a v noci budou na pásmu převládat vzdálené stanice. Délka elektricky plnohodnotné antény (otevřeného dipólu) pro toto pásmo je cca 38 metrů, což už většinou lze na pozemcích u rodinných domků na vesnicích i v okrajových částech měst úspěšně zřídit. Stejně tak v terénu nebo na dočasném tábořišti. Vysíláním na tomto pásmu se budeme zabývat v dalších kapitolách mnohem podrobněji, a to v souvislosti se spojením technologií N.V.I.S.

Krátkovlnné radioamatérské pásmo 7 MHz
Radiové pásmo o frekvenčním rozsahu 7,000 MHz až 7,200 MHz, nazývané také (podle délky vlny 40m) „čtyřicítka". Telegrafní provoz (CW) je povolený od 7,000 MHz do 7,200 MHz, vysílání mluveným slovem modulací SSB (LSB) od 7,040 MHz do 7,200 MHz.
Anténa na toto krátkovlnné pásmo je (ve srovnání s oběma předchozími) relativně krátká a snadno realizovatelná. Bohužel pro vnitrostátní spojení není toto pásmo příliš vhodné. Přes den sice toto pásmo vykazuje pouze minimální pásmo ticha, ale během všech ročních období hned po západu slunce se prostor bez signálu rozšíří na okruh 300 až 800 km a použitelný signál se odráží jen do zahraničí na mimoevropské státy. Bude-li česká stanice volat českou stanici vzdálenou jen několik desítek či stovek kilometrů, budou se ve většině případů vzájemně slyšet mnohem hůř, než kdyby použili frekvenci 3,6 MHz. Spojení bude navíc komplikováno tím, že toto pásmo je po většinu času hustě obsazeno hovořícími stanicemi, které si budou překážet.

Krátkovlnné radioamatérské pásmo 10 MHz
Radiové pásmo o frekvenčním rozsahu 10,100 MHz až 10,150 MHz, nazývané také (podle délky vlny 30m) „třicítka". Tohle rádiové pásmo je určené pouze pro telegrafní provoz (CW) a hovor mluveným slovem na něm není povolen. S jedinou výjimkou - tísňový provoz při bezprostředním ohrožení života a majetku, kdy je povoleno použít modulaci SSB (USB), avšak pouze stanicím, které se přímo účastní tísňového provozu a nemají možnost z nějakého důvodu (podmínky šíření) použít jiné krátkovlnné pásmo.

Krátkovlnné radioamatérské pásmo 14 MHz
Radiové pásmo o frekvenčním rozsahu 14,000 MHz až 14,350 MHz, nazývané také (podle délky vlny 21m) „jednadvacítka". Telegrafní provoz (CW) je povolený od 14,000 MHz do 14,099 MHz a dále od 14,101 MHz do 14,350 MHz. Vysílání mluveným slovem modulací SSB (USB) od 14,125 MHz do 14,350 MHz. Úsek od 14,099 MHz do 14,101 MHz je pouze pro poslech majáků.
Toto pásmo je vhodné pouze na dlouhá spojení a někdy se mu říká „pásmo královské". Stanice ležící blízko sebe se neuslyší. Můžete se o tom přesvědčit, pokud budete poslouchat vzdálenou zahraniční stanici, která (podle obsahu zprávy) komunikuje se stancí českou. Vzdálenou zahraniční stanici budete slyšet dobře. Tu českou, se kterou je spojení realizováno a která leží nedaleko od vás, neuslyšíte vůbec nebo velmi špatně. Pásmo ticha, kam se signál neodráží, tvoří přes den okolo vysílače kruh o poloměru 500 km a v noci dokonce 1200 km. Navíc se na tomto pásmu už poměrně často používají směrové antény, takže velmi záleží na tom, kam mají jednotlivé stanice antény v danou chvíli otočené. Toto pásmo není vhodné pro žádné začátečnické experimentování a proto, pokud se skutečně nechcete věnovat soutěžní radioamatérské činnosti a lovení vzdálených exotických stanic, nerušte zde ostatní uživatele v jejich práci.

Prostorové šíření a odraz vln na následujících radioamatérských pásmech je silně závislý na stavu ionosféry (sluneční aktivitě a mnoha dalších faktorech). Nelze dopředu zaručit, že se na dané frekvenci spojení podaří. Proto s těmito pásmy při nouzovém spojení na raději nepočítejte, ale pro úplnost je zapotřebí se o nich zmínit:

Krátkovlnné radioamatérské pásmo 18 MHz
Telegrafní provoz (CW) je povolený od 18,068 MHz do 18,109 MHz a od 18,111 MHz do 18,168 MHz. Vysílání mluveným slovem modulací SSB (USB) od 18,110 MHz do 18,168 MHz. Úsek od 18,109 MHz do 18,111 MHz je vyhrazen pro majáky.

Krátkovlnné radioamatérské pásmo 21 MHz
Telegrafní provoz (CW) je povolený od 21,000 MHz do 21,149 MHz a 21,150 MHz do 21,450 MHz. Vysílání mluveným slovem modulací SSB (USB) od 21,150 MHz do 21,450 MHz. Úsek od 21,149 MHz do 21,151 MHz je vyhrazen pro majáky.

Krátkovlnné radioamatérské pásmo 24 MHz
Telegrafní provoz (CW) je povolený od 24,890 MHz do 24,929 MHz a od 24,931 MHz do 24,990 MHz. Vysílání mluveným slovem modulací SSB (USB) od 24,940 MHz do 24,990 MHz. Úsek od 24,929 MHz do 24,931 MHz je vyhrazen pro majáky.

Krátkovlnné radioamatérské pásmo 28 MHz
Telegrafní provoz (CW) je povolený od 28,000 MHz do 28,190 MHz a od 28,300 MHz do 29,700 MHz. Vysílání mluveným slovem modulací SSB (USB) od 28,300 MHz do 29,700 MHz. Úsek 28,190 MHz až 28,300 MHz je vyhrazen pro vysílání radiomajáků, poslechem kterých se zjišťují aktuální podmínky šíření radiových vln na tomto pásmu. Vysílání mluveným slovem modulací FM od 29,500 MHz do 29,700 MHz, ale na tomto pásmu se provozuje mimo jiné i satelitní a převaděčový provoz. Nerušte tyto provozy a vyhněte se proto používání kmitočtů od 29,300 MHz do 29,520 MHz, od 29,560 MHz do 29,590 MHz (vstupy převaděčů) a úseku od 29,660 MHz do 29,700 MHz (výstupy převaděčů). Pro přímou direktní komunikaci s modulací FM využijte přednostně kmitočty od 29,520 MHz do 29,550 MHz a od 29,600 MHz do 29,650MHz.
Toto pásmo je při nízké sluneční aktivitě nebo mimo denní hodiny vhodné pro místní spojení přímou vlnou na vzdálenosti desítek kilometrů, kdy má vlastnosti srovnatelné s pásmem pro občanské radiostanice CB. Lze na něm také běžně použít antény pro CB-radiostanice. Na rozdíl od CB zde však operátor může použít podstatně vyšší výkon a může používat i směrové antény, což na CB dovoleno není.

(Uváděnými kmitočty jsou vždy míněny kmitočty, které opouštějí anténu, nikoli kmitočet potlačené nosné vlny u SSB. Nastavení stupnice pro LSB: nejníže 1,843; 3,603 a 7,053 MHz. Telegrafni spojení (CW) jsou možná v plném rozsahu všech pásem s výjimkou segmentů pro majáky, kde kromě nich nemá nikdo jiný nic vysílat.)

Kmitočty vyhrazené pro určité druhy provozu uvnitř jednotlivých pásem se s ohledem na snahu o světovou koordinaci radioamatérského provozu a minimalizaci rušení mezi jednotlivými uživateli během doby mění a aktualizují, proto doporučuji se čas od času podívat na webové stránky Českého radioklubu na aktuální stav.

Co můžeme vysílat:

1. telegrafie
CW
...je zkratka pro tzv. nemodulovanou telegrafii, někdy označovaná jako provoz A1. Je to prostě pouze v rytmu morseovky přerušovaná nosná vlna o jednom konstantním kmitočtu. Velmi zjednodušeně si to představte tak, jako byste nechali vysílač trvale vysílat, ale naprázdno a v rytmu morseovky k němu na krátké okamžiky připojovali anténu, aby se mohl jeho signál šířit do prostoru. Nebo ho sice nechali připojený na anténu, ale pouze na krátké okamžiky ho připojovali k napájecímu zdroji. (V praxi se to samozřejmě dělá trošku jinak, protože ani jeden z uvedených postupů by se součástkám vysílače příliš nelíbil Výhodou nemodulované telegrafie je vysoká energetická účinnost, průraznost signálu i za velkého rušení, velmi malá šířka, kterou zabírá vysílající stanice ostatním stanicím na pásmu. Takže se jich vedle sebe vejde značné množství, aniž by se vzájemně rušily a všechny mohou nerušeně pracovat. Vysílá se pouze to, co je nutné k doručení zprávy, nic navíc – žádná modulace, žádné zbytečné „kudrlinky", signál je selektivní a jednoznačný. Je čitelná ještě v 3x silnějším šumu, kde už končí srozumitelnost mluveného slova. Nevýhodou je relativně pomalý přenos zprávy a nezbytná znalost telegrafní abecedy u obou komunikujících operátorů.

Určitý technický problém s nemodulovanou telegrafií nastává při příjmu. Na obyčejném rozhlasovém přijímači takto vysílanou telegrafii budete slyšet jen jako jakési rázy či bubnování. Je to logické. To co vysílač po stisku telegrafního klíče vysílá je totéž, jako když se v rozhlase vysílá „ticho" před časovým znamením. Jen nosná vlna. Je to pro ucho posluchače vlastně jen jakýsi „dech" či změna šumu. Aby byla nemodulovaná telegrafie slyšet, musí se to „ticho" nějak „zviditelnit". Což se provádí tak, že se zachycená nosná vlna v přijímači smíchá s jiným, mírně odlišným kmitočtem a výsledkem smísení je slyšitelný zvuk – tón, přerušovaný v rytmu telegrafie. Je to ono důvěrně známé „pípání". Druhý pomocný kmitočet si však umí vytvářet pouze některé druhy přijímačů. Nejsou to ty obyčejné, na kterých doma posloucháte vysílání rozhlasové stanice Rádio Praha, ale označujeme je souhrnným slovem jako přijímače „komunikační". Ty jsou nejčastěji konstruovány tak, že mají vestavěný tzv. „záznějový" oscilátor (označovaný zkratkou BFO), který poslech nemodulované telegrafie umožňuje. K jiným způsobům příjmu CW patří i synchrodetektor, přímosměšující přijímač nebo audion s kmitající zpětnou vazbou. U všech těchto druhů přijímačů je typické, že když se poodladíte ladícím knoflíkem z poslouchané telegrafní stanice, mění se výška tónu „pípání". Výška tónu totiž není dána vysílačem, ale nastavením vašeho přijímače. Můžeme si sami zvolit jaký tón telegrafie vám při poslechu vyhovuje - od nejhlubšího tónu až po ultrazvuk, co je libo. V praxi se nejlépe poslouchá tón okolo 600 až 800Hz, který není protivný a neunavuje. Tím vyvstává pro poslouchajícího operátora otázka: „Na jaké frekvenci vlastně vysílající protistanice vysílá?" Odpověď není u některých přijímačů jednoznačná a je to hodně o zkušenosti... Mnoho začátečníků ladí při přijmu CW svou radiostanici špatně a pak při vysílání se diví, že je protistanice neslyší nebo je napomíná, aby se doladili.
U některých přístrojů je potřeba pro zjištění přesné frekvence poslouchané stanice naladit BFO „na nulu". Pak hlavním laděním vyladit přijímanou telegrafii na nejhlubší tón či „bubnující ticho" a teprve pak BFO vrátit zpět. Moderní přijímače a transceivery mají možnost přimíchat pomocný záznějový kmitočet „nad" i „pod" vysílanou frekvenci. Většinou je to označováno jako funkce CW a CWR (reverzní offset). Pokud při přepnutí z CW na CWR slyšíte při obou volbách stejně vysoký tón telegrafních značek poslouchané stanice, jste naladěni přesně. Teprve nyní údaj zobrazený na displeji vaší stanice zobrazuje skutečný vysílací kmitočet stanice, kterou právě posloucháte. Yaesu FT897D má zelenou kontrolku, která při správném vyladění na přijímanou telegrafní stanici začne v rytmu morseovky blikat. Jiné přístroje (např. FT817) dlouhým stiskem tlačítka „home" umožní příposlech srovnávacího tónu a se kterým ladíte tak dlouho, až má tón poslouchané telegrafie stejnou výšku jako tón srovnávací. Dost může po rychlém naladění pomoci i přídavný telegrafní filtr, jehož dodatečné osazení většina moderních přístrojů umožňuje.

Telegrafie se vysílá buď klasickým telegrafním klíčem, kdy musíte každou značku po jednotlivých znacích vyťukávat. To je pomalé a vhodné jen u jednoduchých nouzových vysílačů. Je to však technicky velmi jednoduché a v extrémních situacích spolehlivé. Při moderním telegrafním provozu se používá častěji tzv. „pastička“ se dvěma „pádly“, napojená na elektronický klíč (bývá vestavěný i přímo v trasceiveru). Při stisknuté jednoho „pádla" chrlí klíč tečky, při stisku druhého pádla pak čárky. Když se telegrafista naučí na pastičku správně „hrát", vytváří střídavým i současným mačkáním pádel rychle a elegantně telegrafní značky i velmi vysokou rychlostí s malou fyzickou únavou. Elektronický klíč sám dotváří délku znaků i patřičnou délku mezer, takže se takto vysílaná zpráva výborně čte.

Vzhled telegrafních klíčů:

V minulosti existoval i elektromechanický klíč, který uměl automaticky vyťukávat tečky kmitavým pohybem závažíčka, zatím co čárky vysílal operátor ručně. I tenhle klíč by se k nouzovým vysílačům také dobře hodil. Pokud vás tato unikátní věc zajímá, vyhledejte na internetu heslo „Vibroplex“, šikovní kutilové by jej určitě dokázali doma vyrobit. Od mechanické konstrukce někdejšího Vibroplexu a nerovnoměrné síly, kterou jeho ovládání vyžadovalo, pochází do současnosti používaný způsob ovládání dvoupádlové pastičky, kdy palcem pravé ruky telegrafují tečky, zatím co ukazovák vysílá čárky.

O tom, jak se naučit telegrafní abecedu tu zatím psát nebudu, ale na internetu je ke stažení spousta výcvikových prográmků. Jediné na co hned v úvodu zapomeňte, jsou pomocná slova „blýskavice", „cílovníci", „rarášek" aj., prostě to, co jste se učili ve Skautu. Poslouchaná telegrafie, to není o počítání teček a čárek. Na to musíte zapomenout! Zkuste ji vnímat jako hudbu, melodii: „tytytytááá“, „táááátyty“, „tytáááty“, atd... Jen tímto způsobem se dá zvládnout příjem rychleji než cca 50 značek za minutu. Pokud máte vysílací koncesi, ale nesložili jste úřední zkoušku z telegrafie, legislativně vám přesto nic nebrání telegraficky vysílat - samozřejmě pokud zvládnete alespoň trochu použitelné tempo a protistanice bude s vámi mít dostatečnou trpělivost .

Kromě nemodulované telegrafie existuje také modulovaná telegrafie, označovaná někdy jako provoz A2. Ta není ničím jiným, než standardní amplitudově modulovaný vysílač pro přenos mluveného slova připojený místo k mikrofonu k tónovému generátoru (pípáku). Modulovaná telegrafie ztrácí všechny výhody telegrafie nemodulované CW a oproti mluvenému slovu vysílaného pomocí AM je podstatně pomalejší. Proto se používá pouze ve výjimečných případech, u radiomajáků, při měření, ale především k výcvikovým účelům, když ještě začátečníci neumějí ladit na CW, ale chtějí si alespoň osvojit a do podvědomí správně zažít telegrafní abecedu.

Pro mnohé zájemce bude možná telegrafní abeceda při prvním seznámení příliš tvrdý oříšek a možná si řeknou, že se to pořízení vysílačky pro nouzovou komunikaci nějak moc komplikuje. Jistě, i na krátkovlnných pásmech lze hovořit normálně do mikrofonu a nemusíte z telegrafie skládat žádné zkoušky. Telegrafií jsme začali jen proto, že historicky měla jako první na krátkých vlnách své domovské právo a stále jí s úctou náleží.

--------------------

2. mluvené slovo (telefonie, fonie)

AM
...je zkratka pro tzv. amplitudovou modulaci, někdy se označuje jako provoz A3. Jedná se historicky o první druh modulace, která umožnila rádiovými vlnami přenášet mluvené slovo (a to ještě dříve než se objevily první elektronky či transistory) a dokonce i hudbu. Dnes tímto druhem modulace vysílají převážně jen rozhlasové stanice na dlouhých, středních a krátkých vlnách a také se používá v letecké komunikaci. V radioamatérské komunikaci se dnes používá už velmi málo (zabírá velkou šířku pásma), i když je při ohleduplném použití povolená a použitelná. Výhodou amplitudové modulace je snazší přenos obsahu zprávy prostým hovorem do mikrofonu. Při přijmu lze vystačit s jednoduše konstruovanými přijímači a ani vysílače nebývají zvlášť složité. Je spolehlivá, dvě stanice, pokud by omylem vysílaly na stejném kmitočtu se neruší, ale obě jsou plně čitelné (důvod, proč se používá AM v letectví). Její nevýhodou je však poměrně značná energetická náročnost ve srovnání s dosahem a náchylnost na atmosférické rušení (praskání při poslechu). Při amplitudové modulaci vysílá vysílač nepřetržitě nosnou vlnu o vysokém kmitočtu, která v rytmu modulace pouze mění svou intenzitu – je silnější nebo slabší od své střední klidové hodnoty. To v praxi znamená jednu zásadní věc, že vysílač vyzařuje do prostoru energii, i když do mikrofonu přestanete mluvit a z přijímače protistanice se line jen ticho.

SSB
Označováno též jako provoz A3J. Zkratka SSB vznikla ze slov Single Side Band (= jedno postranní pásmo) a patří mezi speciální druhy amplitudové modulace pro přenos mluveného slova. Co to vlastně SSB je? V odborné literatuře se dočtete, že je to amplitudová modulace bez nosné vlny. Je vám to jasné? Pokud ano, dál číst nemusíte, pokud vám však vrtá hlavou, jak lze bez nosné vlny vůbec něco vysílat, zkusím vám to vysvětlit neodborně a po sedlácku, ale snad stravitelněji než s grafy a vzorečky:

Začneme obyčejnou amplitudovou modulací u rozhlasové stanice Praha a zrovna v situaci odehrávající se několik sekund před časovým znamení. V rádiu je ticho, všichni napjatě čekají na první pípnutí, aby si seřídili hodinky. Vysílač vysílá pouze nosnou vlnu (ticho). Nosná vlna má přesně jen jedinou frekvenci. Je to neslyšitelný, neskutečně vysoký, čistý „tón". Nyní zaznělo dlouho očekávané časové znamení. Nosná vlna vysílače byla namodulovaná tímto tónem. Zakolísala „hlasitost" této nosné vlny, ale také její původní frekvence (představ si to na stupnici radiopřijímače) jako by se na obou stranách ladícího ukazatele „zachvěla" či „začepýřila", protože se vlastně smíchala s tónem časového znamením. Nebylo to o mnoho, jen o pouhý kilohertz, ale stalo se. Někdo z konstruktérů si v minulosti povšiml, že k tomu „načepýření" dochází jen na krajích okolo hlavní frekvence (tu si představte jako místo, kam ukazuje ukazatel na stupnici vašeho rádia). Prostředkem toho přesného naladění je vysílané jen stálé, silné a mohutné „ticho". Začalo se to zkoumat a zjistilo se, že k předání zprávy stačí vyslat právě jen to „čepýření", zatím co to „ticho" si mohou operátoři na vysílači klidně nechat od cesty. Vysílat ticho Pánu Bohu do oken je zbytečné. Chvíli se experimentovalo a nakonec se střed vysílání obsahující jen tichou nosnou vlnu ostrým filtrem odřízl a do koncového stupně vysílače se vůbec nepustil. Vysílala se modulace se dvěma postranními pásmy DSB (což je správný název pro ono okrajové „čepýření"), ale bez nosné vlny. První co asi namítnete, že bez nosné vlny nelze nic vysílat, protože bez vysokého kmitočtu to nejde. Jenže pozor! Jaký je rozdíl mezi tím postranním pásmem (rozčepýřeným okrajem) a skutečnou frekvencí? Velmi nepatrný, jen o nějaký ten kilohertz. Tedy i to postranní pásmo je velmi vysoká frekvence a proto docela normálně anténou vysílat jde. Navíc si někdo povšiml, že na co přenášet obě postranní pásma, vždyť jsou obě stejná jen zrcadlově otočená. A tak se filtrem odřezalo i jedno z obou postranních pásem a jen to druhé, co zbylo, se nakonec vysílalo. A vysílalo se dobře. Tuze dobře. Tím že nebylo potřeba vysílat to silné ticho a jedno z postranních pásem, odlehčil se vysílač a celý svůj výkon mohl dát do toho jediného postranního pásma. Bez zvýšení výkonu a přehřívání dalo dovolat více než 4x dál. Když vysílač nedostával signál z mikrofonu, nemusel vysílat prázdné ticho. Do antény nešlo nic a součástky vysílače měly možnost trochu vychladnout.

Jenže problém nastal při poslechu. Je to jako kdyby někdo mluvil, ale zapomněl u toho dýchat, aby přes hlasivky proudil vzduch. Z obyčejného rozhlasového přijímače při přijmu SSB vycházejí jen přerývané zkreslené zvuky. Přijímači chybělo to silné vysílané „ticho", které by tím postranním pásmem zase „obalil" a prázdná místa „vyplnil". To „ticho" (původní nosnou vlnu), která vlastně nikdy do přijímače nedorazila, bylo nutno v přijímači vyrobit uměle. Ale to už technici dobře znali. Použil se stejný trik, jako při přijmu nemodulované telegrafie. Doplnil se do přijímače opět BFO oscilátor, který kmital a chybějící čistý a stálý kmitočet vyráběl - přidal slovům chybějící „dech" a mluvené slovo získalo svoji srozumitelnost.

Protože se kmitočet přijímané stanice a oscilátoru musí míchat v potřebném poměru, velmi záleží na naladění přijímače. Jakákoli odchylka se projeví buď úplnou nesrozumitelností signálu nebo alespoň tak, že slyšíme hlas nepřirozeně vysoký či naopak bručivý. Rozpoznat skutečnou barvu či stáří operátora stanice je velmi obtížné i u profesionálního zařízení. Laděním si můžeme nastavit cokoli od Hurvínka až po medvěda Grizzlyho. Ale o to v radiové komunikaci nejde, důležité je, že je dotyčnému rozumět a to na hodně velkou vzdálenost. (Samozřejmě z toho vyplývá, že SSB je naprosto nevhodné pro přenos hudby. Navíc vysílat hudbu na radioamatérských pásmech je naprosto nepřípustné, už jen z důvodů porušování autorských práv.)

Ale pozor!
Původně byla odřezána nejen nosná vlna, ale i jedno postranní pásmo. Když se nám nyní signál v přijímači skládá, musí se skládat „z té správné strany." Jenže v tom panuje v praxi trochu zmatek - na kmitočtech do 10 MHz se vysílá nižší z obou postranních pásem, od 10 MHz výše pak horní z obou postranních pásem. Musíte tedy správně přepnout buď LSB nebo USB. Dlouho jsem zjišťoval, proč je v tom takový zmatek. Dozvěděl jsem se, že to vzniklo v začátcích SSB radioamatérského provozu, aby radioamatéři ušetřili drahé krystaly a jedním krystalem zvládli více funkcí. Ale třeba armáda dodnes vysílá i na nízkých kmitočtech jen horní postranní pásmo (asi to bude tím že armáda měla na krystaly peněz dost ).

Pro správné nastavení vaší radiostanice vám pomůže základní poučka:
• Když budete používat radiové pásmo 1,8; 3,6 a 7 MHz, musíte mít na svém přístroji přepnuté na modulaci LSB (spodní postranní pásmo)
• Na pásmu 14, 18, 21, 24, 28 MHz musíte přepnout na USB (horní postranní pásmo)
• Pokud budete poslouchat modulaci SSB na CB pásmu (na některých kanálech je SSB vysílání povoleno), na VKV či UKV musíte vždy přepnout na USB.

Vysílat na pásmu, kde se standardně používá LSB modulace na modulaci USB (a naopak) není sice běžné, ale lze to udělat a není to žádný prohřešek proti povoleným pravidlům. Avšak musíte se na tom s protistanicí domluvit, jinak pro ni nebude váš signál srozumitelný. Přepnou-li takto stanice obě, budou spolu komunikovat, ale nebudou srozumitelné pro většinu ostatních poslouchajících stanic na pásmu (což se může někdy hodit, samozřejmě jen do doby, než některou z ostatních stanic také napadne přepnout na USB).

SSB je v radioamatérské praxi nejpoužívanější způsob komunikace, dnes stejně častý nebo možná i častější než telegrafie. Nemůžete s ním však vysílat v celém pásmu, ale pro vysílání mluveným slovem (fonií) je vždy vyhrazen určitý kmitočtový úsek, prakticky vždy ve vyšší polovině pásma. Navíc se stalo nepsanou praxí, že určité státy a jazykové skupiny „okupují" některé oblíbené kmitočty. A tak pokud budete chtít poslouchat nebo dělat spojení s českými a slovenskými stanicemi, nalaďte si stanici někde v rozsahu od 3,75 do 3,78MHz, tam máte největší šanci, obzvlášť, pokud to zkusíte někdy mezi 16 až 18 hodinou našeho času.

(Tuhle nepsanou zvyklost můžete uplatnit v praxi i tak, že pokud budete stavět svou drátovou anténu pouze pro fonickou vnitrostátní komunikaci, už od počátku zvolíte její délku tak, aby byla sama o sobě vyladěná a rezonovala na frekvenci 3,77 MHz, tj. uprostřed rozsahu, který budete nejčastěji používat a poskytla vám tak nejlepší možnou účinnost a spolehlivá spojení.)

Modulace FM
Frekvenční modulace, někdy označovaná jako provoz F3 se na krátkovlnných radioamatérských pásmech nepoužívá. Jedinou výjimkou je nejvyšší krátkovlnné pásmo v rozsahu kmitočtů 29,52 až 29,7 MHz (a také frekvence CB rádia). Tento druh modulace se kvůli svým vlastnostem v zásadě používá jen na vyšších radioamatérských pásmech, např. na 50, 145 a 433 MHz (tj. frekvencí, typických pro "radiostanice místního a regionálního dosahu").

Mikrofony, na rozdíl od telegrafních klíčů, bývají součástí balení radiostanice, když ji koupíte. Po elektrické stránce se většinou jedná o mikrofony dynamické. Nejběžnější je ruční typ (přezdívaný „medvědí tlapa") opatřený PTT tlačítkem (někdy i tlačítky pro přelaďování frekvence nebo přepínání pamětí), který je točenou šňůrou spojený s konektorem odpovídajícímu té které konkrétní radiostanici.

Typický vzhled mikrofonu u moderních krátkovlnných stanic:

Jak takový mikrofon správně držet a jak do něj mluvit se dočtete zde http://www.nezdolny.cz/viewtopic.php?f=57&t=45.

Antény:

Než se začneme naplno zaobírat anténami, ujasněme si, čeho chceme dosáhnout a kam se chceme s radiostanicí dovolat. Zdá se vám to divná otázka? Jistě mi odpovíte: „No přeci co nejdál.“ Jenže u krátkovlnné stanice znamená ten pojem „co nejdál“ třeba Ameriku nebo Východní Sibiř. Skutečně budete v krizové situaci potřebovat volat tyto destinace a naopak se smířit s tím, že z Brna do Prahy to nepůjde? Nejspíš ne. V krizové situaci budete potřebovat prvotřídně zvládat spojení v rámci České republiky, případně našich sousedních států a jen zcela výjimečně dál. Máme tedy o dost jiné nároky, než většina radioamatérů honících se za exotickými zeměmi.

V zásadě máme k dispozici dva základní druhy antén. Anténu vertikální a anténu horizontální. Prohlédněte si následující obrázky, které zjednodušeně ukazují, jakým způsobem jedna i druhá anténa vyzařují, kam z ní vlny letí a sami posuďte, která je pro náš účel výhodnější:

Vyzařování vertikální krátkovlnné antény a ionosferický odraz vln:
(pro lepší zobrazení obrázek rozklikni)


Vyzařování horizontální krátkovlnné antény a ionosferický odraz vln:
(pro lepší zobrazení obrázek rozklikni)


Anténa je nutná nejen k vysílání, ale i k dobrému a plnohodnotnému přijmu. Obě věci spolu souvisí. Jaká anténa bude nejvhodnější? Ta, co bude nejjednodušší a přitom nejlépe vysílá! Že vás tato věta příliš neuspokojila? Chápu. Nicméně problematika antén pro krátké vlny je velmi široká a snadná odpověď neexistuje.

Asi třicet kilometrů ode mne bydlí jeden mladý a snaživý radioamatér. Zhruba před dvěma lety úspěšně zvládl zkoušky, pořídil si stanici a začal vysílat i na krátkých vlnách. Neustále studuje všeliké zaručené návody a zdokonaluje své antény. Při poslední relaci nadšeně popisoval, že trošku poupravil nejnovější typ windomky, přepracoval vstupní balun z původního transformačního poměru 1:4 na 1:6, anténu prodloužil na 58 metrů a do jejího hlavního zářiče osadil ještě dva trapy. Ale prý to chce ještě trošku doladit a možná ještě anténu o pár desítek metrů prodloužit. Má u nedalekého lesíka vyhlídnutý nějaký strom, kam až chce prodlouženou anténu natáhnout. Aby mu s tím dlouhým drátem radiostanice komunikovala, musel za sebe zařadit dva anténní tunery. Jinak je to ale prý už úplně dokonalé.

Bylo… ...až na tu „drobnost“, že jsem ho na těch třicet kilometrů sotva slyšel a jednotlivá slova jeho relace z obtížemi lovil ze šumu. Byla to praktická ukázka, že tudy cesta určitě nevede. Složitou a nefunkční anténu podle zaručených návodů stažených z internetu určitě nepotřebujete, že. Vy potřebujete mimořádně jednoduchou a především funkční anténu. Proto se vás pokusím, alespoň pro začátek, nasměrovat tím správným směrem:

• Abyste mohli plně využít možností krátkých vln a jejich vlastností, musíte použít anténu s plnohodnotnou rezonanční délkou pro ten kmitočet, na kterém vysíláte. Anténa musí mít předepsanou délku. Žádný drát náhodné délky, který „tak krásně" vyšel uvázat k nejbližšímu stromu. Neplatí zde ani pravidlo, že čím je delší, tím je lepší. Platí pravidlo, že jen anténa té správné délky správně vysílá. Tuto podmínku splníte tím, že se vyhnete všem typům zkrácených antén, které obsahují jakékoliv cívky, smyčky a jiná komplikovaná „udělátka", která by vám jako začátečníkům mohla připravit řadu bezesných nocí. Pamatujte, že nejlépe vysílá obyčejný drát. Jakékoli vložené cívky a jiná udělátka pouze nahrazují „cosi" co nedokázal tvůrce vyřešit. Buď neměl dostatečně velký pozemek nebo znalosti, případně obojí.

• Musíte signál z vysílače přivést do antény s co nejmenšími ztrátami a co nejjednodušším způsobem. Tuto podmínku splníte, když si vyberete takový druh antény, který má už sám o sobě podobnou nebo úplně shodnou impedanci jako má váš vysílač (50ohmů) a anténu lze napájet koaxiálem přímo. Bez tunerů, bez převodních balunů a dalších transformačních členů, které mají tu nelibou vlastnost, že vás vždy připraví o část vysílacího výkonu.

• Musíte postavit anténu tam, kde má anténa „volný výhled“ na oblohu (do krajiny a k obzoru mít výhled nemusí). Podmínku splníte, pokud postavíte anténu dostatečně daleko (desítky metrů) od plechových budov skladů či továrních hal, dálkových tras elektrického vedení. Vyhnete se jejímu natažení dole pod korunami stromů v hustém lese nebo v zarostlém sadě.

Splnit výše uvedené podmínky nemusí být ani pro začátečníka nic složitého a už vůbec nic drahého. Antény pro nižší pásma krátkých vln jsou převážně antény drátové. A jediné co potřebujete k jejich realizaci je dostatek volného prostoru (na délku) a kus měděného drátu. Pro anténu na pásmo 3,6 MHz potřebujete mít možnost natáhnout drát v délce alespoň 38 metrů (včetně úvazů) a pokud byste se rozhodli pro vysílání i na pásmu 1,8 MHz tak v délce 78 metrů. Natáhnete-li anténu z hřebene střechy domu přes dvorek na střechu stodoly na jeho druhém konci, pak to, že je dvorek obklíčen sousedícími domy nebo hospodářskými budovami vůbec nevadí. Stejně dobře bude fungovat i anténa natažená vysoko nad nádvořím pavlačových domů ve staré městské zástavbě a pod. To, jak je váš pozemek orientován vůči světovým stranám vás trápit nemusí. Drátové antény na nízkých pásmech krátkých vln (která jsou pro vnitrostátní komunikaci nejvhodnější) vyzařují do všech směrů prakticky stejně bez ohledu na to v jakém směru je natažený jejich drát. Jejich směrovost se projevuje výrazněji až na pásmech vyšších. Obecně se doporučuje, aby jejich oba konce byly stejně vysoko nad zemí a nebyly různě ovlivňovány její kapacitou. Ale praxe ukazuje, že ani to není podmínkou. Ani sklon celé antény šikmo k jedné straně, pokud nepřekročí 45°, nezpůsobuje problém. Výška antény pro vnitrostátní a středoevropská spojení by měla být v rozmezí od 6 do 20 metrů nad zemí nebo jiným souvislým vodivým povrchem (velkou plechovou střechou).
Anténa natažená nepříliš vysoko nad zemí, vyzařuje většinu své energie vzhůru. Takto pracující anténě se pak říká anténa s vysokým vyzařovacím úhlem (NVIS). Ionosferický odraz takto vyslaného signálu, vracející se z ionosféry míří k zemi shora a navíc má velký difusní rozptyl. Díky tomu rovnoměrně pokrývá okolí bezprostředně od vysílače až do vzdálenosti několika stovek kilometrů. Přesně to potřebujeme pro dobré spojení v rámci ČR nebo Střední Evropy, abychom nikde neměli hluchá místa. Krátkovlnnou anténu tohoto typu proto vůbec nemusíte stavět na vysokém kopci. Můžete se s ní klidně nepozorovaně skrýt v úzkém údolí* a přesto bude velmi dobře fungovat.

*) Pokud budete anténu stavět v úzkém údolí, pokuste se ji zorientovat tak, aby byla natažena souběžně s podélnou osou údolí, nikoli napříč. I když by se mohlo na první pohled zdát příčné natažení antény lepší, protože anténa tak vychází výš nad zemí, není tomu tak. Při podélném natažení v údolí míří maximum vyzařování radiových vln do obou svahů údolí, odkud se jako od parabolického zrcadla odráží vzhůru do ionosféry lépe.

Naopak, pro mezikontinentální spojení je potřebný nízký vyzařovací. Tedy, aby maximum signálu neletělo do mraků, ale šikmo nízko nad obzor a tam se signál lomil pod táhlým úhlem dál, aby úspěšně a beze ztrát na síle zvládl následující odraz o hladinu oceánu a těmito několikanásobnými odrazy mezi oceánem a ionosférou obcházel zakřivení Zeměkoule z Evropy třeba až do Austrálie. S nízkým úhlem vyzařují především vertikální antény, tak jak bylo na obrázku ukázáno (představte si to vzhledově jako o něco větší anténu pro CB rádio) a také otočně upevněné několikaprvkové směrové antény (vzhledově připomínají veliké televizní antény). Drátové antény to sice umí také, ale jen tehdy, pokud je natáhnete hodně vysoko (drátová anténa pro pásmo 40 metrů by musela být nad zemí nejméně 20 metrů a více), což lze realizovat většinou jen při natažení antény mezi paneláky. Ale pro naši nouzovou komunikaci, kterou se na těchto stránkách zabýváme, by to nemělo žádnou praktickou výhodu, protože při tomto způsobu vyzařování zůstává v některých vzdálenostech okolo vysílače poměrně široký okruh, který je signálem pokrytý podstatně hůře - tzv. pásmo přeslechu a to nechceme.

Proto pro nás bude vhodné (pro vnitrostátní a středoevropskou komunikaci) dávat vždy přednost anténám s vysokým vyzařovacím úhlem a s malou směrovostí. Tuto podmínku splňuje většina drátových antén dipólového typu, které budou v dalších odstavcích popsány.

Co budete ke zřízení krátkovlnné antény potřebovat:

Vysílací krátkovlnná anténa je hodně podobná anténě, jaká se používá pro krystalku, ale na rozdíl od ní musíte přesně dodržet její rozměry a ty se během povětrnosti a stárnutím materiálu nesmějí měnit. U výstavby drátových antén budete potřebovat vcelku logicky dobrý drát, případně syntetickou šňůru síly 3 až 5mm (klasický paracord nebo raději nepružný mastrant), několik izolátorků (kupovaných nebo vlastnoručně vyrobených), dlouhý kus koaxiálu vedoucí od antény k radiostanici, několik nacvakávacích feritových jader, konektor (kterým připojíte anténu do stanice nebo k anténnímu tuneru) a případně rezistor 56K/2W.

Budete-li stavět anténu pro dlouhodobé stacionární použití, zakupte si měděný drát CY 2,5mm2, který se používá pro silnoproudé domovní instalace. Na barvě izolace vodiče nezáleží, proto si vyberte takovou, která je levnější (většinou světle modrá). Protože izolace na povětrnosti mění vlastnosti (vlivem UV záření, mrazu praská a nabírá vlhkost) mohla by anténu časem rozlaďovat nebo vytvářet různé skryté nežádoucí ztráty. Bude proto výhodnější drát izolace zbavit a použít jen holou měď. Izolaci však nesmíte opálit ohněm! Drát by se vyžíhal, ztratil pevnost a anténa by se už za mírného větru snadno trhala. S drátem je zapotřebí zacházet jinak. Drát v celé délce rozviňte (někde na louce nebo na lesní cestě). Jedním koncem pevně uvažte ke kmeni stromu, druhý konec přivažte na silný kus klacku, který se dobře drží v rukou a silně zatáhněte, až ucítíte, že se drát znatelně a trvale prodloužil. Záměrným natažením se drát jednak srovnal, lehce se zvýšila jeho pevnost, odstranilo budoucí samovolné prodlužování a současně se na něm uvolnila izolace. Nyní, dokud máte drát rovný, napněte ho volně v prostoru asi metr nad zemí a v celé jeho délce z něj naplocho položeným kuchyňským nožem odřízněte část izolace tak, až obnažíte holou měď. Druhou polovinu izolace už budete moci snadno sloupnout jako banánovou slupku. Samozřejmě při vedení nože po povrchu měděného drátu dbejte, abyste zbytečně nezařízli do mědi a nevytvořili v ní vruby, kde by se mohl drát v budoucnu ulomit. Takto připravený drát, pokud jej potřebujete dočasně svinout, navíjejte vždy na cívku velkého průměru (např. cívku od svařovacího drátu, na plastový kbelík aj.) a dbejte, ať na něm zbytečně nenaděláte vlny, smyčky a uzly.

Budete-li stavět anténu jako portejblovou či táborovou, která se bude často stavět i balit a bude většinu svého času odpočívat smotaná ve skříni než natažená venku na slunci a dešti, pak použijte k její výrobě přednostně silnější elektroinstalační lanko (tzv. „licnu") např. CYA 2,5mm2 se světle modrou izolací (je proti obloze méně nápadná), v horším případě černou izolací. Izolaci ponechte na vodiči. Po finální montáži na izolátorky a přívodní vodiče kápněte na místo, kde vystupuje měděné lanko z izolace několik kapek silikonového oleje tak, aby zabraňoval vlhkosti vnikat pod izolaci do měděného lanka a způsobovat tam nekontrolovatelnou korozi.

Nepoužívejte nikdy vodiče železné, např. pozinkovaný drát, nerezový drát nebo pozinkované lanko (a to ani na úvazy navazující na izolátorky), nepoužívejte ani vodiče, které spolu s měděnými obsahují ocelové drátky (např. PéKáčko – dvoulinku k polnímu telefonu). Okolo antény při vysílání vzniká silné magnetické pole, které se podílí na vytvoření vysílaných vln. Ocelové předměty v bezprostřední blízkosti antény toto pole narušují a účinnost antény se tím snižuje. Proto i na úvazy vedoucí od izolátorků ke kotevním místům použijte raději měděný drát nebo syntetickou šňůru nikoli pozinkovaný vázací drát.

Dále budete potřebovat izolátorky. Budete-li mít štěstí, možná se vám je podaří sehnat keramické porcelánové anténní vajíčkové izolátorky od kamarádů jako pozůstatek nějaké venkovské antény pro prvorepublikové rádio, z vojenského výprodeje nebo je můžete sehnat na radioamatérských burzách.

Vajíčkové izolátorky:


Vřetenový izolátorek (hešák):


Také můžete koupit obdobné vajíčkové izolátorky z plastu na e-shopu s farmářskými potřebami. Používají se pro elektrické ohradníky a najdete je pod názvem „izolátor rohový". Vyberte černý, je na povětrnosti odolnější a rychleji v prvních ranních paprscích uschne od rosy. Budete-li používat anténní izolátorky vajíčkového typu, pak jich musíte dát na koncích antény do řady více za sebe. Nejméně dva, ideálně tři na každou stranu. Pokud je uprostřed antény připojen koaxiál nebo dvoulinka, budete potřebovat další dva vajíčkové izolátorky. Takže pokud budete izolátorky shánět, opatřete si jich alespoň osm kusů (3+2+3). Anténní izolátorky se občas také prodávají ve specializovaných radioamatérských prodejnách či na e-shopech (např. http://www.ges.cz/). Jedná se o masivní vroubkovaná porcelánová vřetýnka s příčnými otvory na koncích. Tyto izolátory jsou pro vysílání lepší než obyčejné vajíčkové izolátory, protože mají malou parazitní kapacitu. Takže na každém konci antény vám bude stačit pouze jeden, případně jeden uprostřed. Ale pozor, protože tyto izolátorky jsou uvázané drátem jen na koncích, hrozí, že při jejich rozbití celá anténa spadne. Nepoužívejte je proto tam, kde by pád antény někoho ohrozil nebo tam, kde je zvýšené nebezpečí rozbití izolátoru - např. u portejblové antény při svinováním drátu nárazem izolátorku na kámen a při instalaci antény v ostřelovaném území (když sousedovic kluk dostal k vánocům novou vzduchovku).

Kdo izolátorky nesežene, nemusí zoufat. Stačí, když si koupí kus silnostěnné plastové trubky. Takové, jaká se používá na domovní rozvody horké vody. Izolátorek z trubky vyrobíte tak, že z ní uřežete kousek dlouhý zhruba 10 až 15 centimetrů. Na obou stranách trubky, asi 1,5 cm od konce vyvrtejte napříč otvory o průměru 4 až 5mm. Vrtejte tak, aby byly k sobě kolmé. Pak odstraňte otřepy na všech ostrých hranách. Tím máte izolátorek hotový.

Stejně tak můžete vyrobit plně funkční izolátorek z proužku silného kuprextitu (zbaveného mědi) o velikosti nejméně 2 x 6cm, sklolaminátu, teflonu nebo zeleného murtfeldu. Vyvarujte se plexiskla, bílého polyetylénu (materiálu z plastových sudů na pitnou vodu) a dalších hmot, které rychle degradují na slunci či mrazu. Nesmíte použít ani materiály, které mají špatné vysokofrekvenční vlastnosti nebo rády navlhají. Mezi takové nevhodné materiály patří pertinax, texgumoid, neglazovaná keramika, bakelit a černý antistatický polyetylén (z kanystrů na benzín).

Jak se drát přivazuje k izolátorku:

Vajíčkový izolátorek musíte uvázat po obvodě, ne jen prostrčením drátu přes otvory. To zabezpečuje, že je porcelán namáhán ve střední části výhradně tlakem, nikoliv tahem za tenké okraje otvorů. I kdyby správně uvázaný izolátorek praskl, zůstane uvězněn obtočenými vodiči a i nadále bude plnit svoji funkci. V krajním případě sice jeho rozbité části vypadnou, ale oba vodiče budou do sebe svými oky propleteny tak, že anténa zůstane viset a pokud budou ostatní izolátorky v téže řadě nerozbité, lze anténu nadále použít.

U vřetenového izolátorku dráty pouze provlečete na každé straně otvorem, několika otočkami zkroutíte a zbytek závit vedle závitu navinete okolo přímého vodiče nejméně 8 až 10 závity, aby to drželo.

U izolátorku vyrobeného z plastové vodovodní trubky drát prostrčíte dovnitř trubky a hned vysunete jedním bočním otvorem nad povrch trubky. Pak s ním opíšete po povrchu jeden a půl závitu a druhým otvorem jej prostrčíte zpět dovnitř trubky. Takže nyní máte oba konce drátu vevnitř u sebe a souběžně vyčnívají ven. Vzájemně je zkroutíte až před trubkou, na přístupném místě a volný konec vyčnívající po zkrutu na závěr opět několika závity ovinete okolo přímého vodiče a těsně zastřihnete, aby nic nevyčnívalo.

Obdobně se uvazuje vodič portejblových antén k proužku izolantu (plastu) s vyvrtanými otvory na okrajích. Vodič se prostrčí otvorem, pak se s ním okolo plastového pásku (destičky) opíše jeden a půl závitu a pak se v opačném směru prostrčí původním otvorem zase zpět, takže nyní se jeho konec nachází na opačné straně destičky. Srovná se souběžně s druhým drátem a pak se oba konce vodiče vzájemně zkroutí a volný zbytek opět okolo hlavního vodiče ovine a zastřihne. Účelem popsaných způsobů vázání je odstranit bodový tlak a zařezávání drátu do měkkého plastu, které by po čase prořízlo stěnu, kdyby byl drát otvorem pouze prostrčen. Obtočením okolo povrchu se měrný tlak výrazně sníží a spolu s tím i namáhání a křehnutí plastového dílu.

Ovinutí na izolátorku současně vytváří jakési „zaoblení" konce antény, což dále přispívá k odstranění vzniku korony. Na možný vznik korony je potřeba pamatovat i při uvazování a zkrucování anténních vodičů. Vždy pečlivě omotejte volné konce drátu okolo původního přímého vodiče, aby nikde ustřižené konce netrčely do volného prostoru. Na čouhajících střapcích, rozčepýřených koncích drátů, svorkách a všech ostrých vodivých předmětech spojených s anténou se může při vyšších vysílacích výkonech vytvářet sršící korona (v noci při vysílání viditelná jako modrofialové světlo), která zmaří velké množství vysílané energie a současně je také příčinou doprovodného šumu ve vašem vysílaném signálu.

Možná někoho z vás napadne, proč dávat na konce antény izolátorky, když třeba polní táborová anténa by byla zakončená provazy. Problém je, že provazy rosou nebo deštěm navlhají a stávají se částečně elektricky vodivé. Anténní drát by v takovém případě navazoval na vodivý provaz a z elektrického hlediska by se anténa stala "delší" než má správně být. Protože je na koncích antény při vysílání naindukováno značné napětí (až tisíce voltů) i zdánlivě bezvýznamný mokrý provaz dělá velkou ztrátou energie. Anténa která by během dne perfektně vysílala, by za podvečerní rosy nebo deště, úplně ztratila své dobré parametry. Jiná situace bude, pokud použijete k uvázání antény silonovou strunu, která nenavlhá. To je pro portejblovou a táborovou anténu dobré technické řešení, ale bohužel nevydrží dlouho. Většinou jen jednu sezónu. Pro dlouhodobé instalace na stálém stanovišti se totiž silon nehodí. Elektroizolační vlastnosti i pevnost má výbornou, ale rychle degraduje UV zářením, mrazem, nekontrolovatelně se prodlužuje často se ve spojí uskřípne. Pokud děláte anténu portejblovou, klidně použijte plasty všude, kde to jen jde. Nízká váha a „nerozbitnost" vám bude odměnou. Pokud děláte anténu stacionární, v maximální možné míře se plastů zbavte a použijte plnou měď (i na úvazy) a porcelán nebo alespoň teflon.

Velkým nepřítelem dlouhých, vodorovně natažených antén, je přetržení nebo její natažení a prodloužení, i když ještě nedojde k přetržení. Obojí mění její délku a i po opravě, pokud délku antény neopravíte na původní hodnotu, vykazuje anténa zhoršené parametry. V praxi se osvědčilo udělat jeden z úvazů antény jako pojistný. A to tak, že od izolátorku k pevnému bodu je anténa uvázána drátem výrazně tenším, než je samotný anténní drát. Pokud je silný vítr nebo námraza, přetrhne se tento úvaz dřív, než anténa. Aby však anténa nespadla na zem, je souběžně s „trhacím" drátem volným obloukem zavěšený ještě druhý silnější drát, na kterém anténa zůstane viset. Anténa tedy nespadne, ale už je dostatečně volně prověšená, aby mechanické namáhání, které přetržení původního drátu způsobilo, bez potíží snesla.

Bezpečné zavěšení drátové antény s trhacím a pojistným úvazem:

Anténní konektory:
Konektor je jedna z drobných věcí, kterou nesmíte zapomenout koupit. Krátkovlnné bývají nejčastěji zakončeny šroubovacím konektorem typu PL. Mezi jednotlivými konektory existují běžně prodávané redukce. Není tedy problém přeredukovat PL konektor třeba na BNC, který se snáze a rychleji nacvakává a přitom po výkonové i vysokofrekvenční stránce do cca 100 wattů také plně vyhovuje. Ztráta způsobená redukcí je na KV pásmech zanedbatelná. Proto záleží na vás, pro jakou možnost se rozhodnete. Avšak, pokud se už nějak rozhodnete, používejte u všech zařízení ve vaší výbavě jednotný typ konektoru, abyste mohli používat i stejný typ propojovacích kabelů a mohli vše mezi sebou bez komplikací kombinovat. Způsob napojení konektorů byl popsán v sousedním vlákně http://www.nezdolny.cz/viewtopic.php?f=57&t=81&start=10#p465. Protože však budete pracovat s většími výkony než u CB radiostanic, pokuste se obstarat si konektory takové, u nichž lze i vnější stínící plášť ke konektoru připájet nebo alespoň bezpečně sevřít a upevnit, aby měl stoprocentní kontakt.

Vzhled anténních konektorů a redukcí:


Koaxiální kabely:
Na vzájemné propojení přístrojů (vysílač – SWRmetr - anténní tuner) je vhodnější slabší ohebný koaxiál RG58 s impedancí 50 ohmů, který bez potíží zvládne i výkon 100 wattů a přitom má tu výhodu, že vám ještě nestrhne radiostanici ze stolu nebo nepřevrátí SWR-metr. Pro stacionární a nepohyblivé dlouhé vedení signálu z vysílacího pracoviště k anténě někam do zahrady bude lepší použít odolnější a silnější koaxiál RG213 s impedancí 50 ohmů. Tento kabel můžete zazdít i pod omítku, případně položit (do nějaké chráničky) pod zem. Používejte ho ale jen za předpokladu, že máte na zahradě instalovanou padesátiohmovou anténu (např. typ „invertované-V"). U antén typu dipól nebo G5RV bude výhodnější použít silný koaxiál televizní s impedancí 75 ohmů, s kvalitní izolací odolnou UV záření a určený pro venkovní prostředí. Pokud jej neseženete, můžete samozřejmě v nouzi použít i koaxiál padesátiohmový typu RG58 či RG213, mnoho lidí to tak dělá a funguje jim to, i když to není zcela ideální kombinace (on se s tím anténní tuner už nějak popere). Pro anténní přívody na dočasných terénních stanovištích dejte vždy přednost tenšímu kabelu RG58, který je na přepravu lehčí a snáze se smotává, zejména v chladném období.

Co dělat, když nebudete mít v nouzových podmínkách dostatek koaxiálu?
Pokud jste v nouzi a nemáte dostatečně dlouhý koaxiál k anténě, můžete propojit dipól a anténní tuner dvoulinkou. Nesmí to však být v tomto případě plochá dvoulinka televizní, ale prachobyčejná šedá nebo bílá dvoulinka na 230V, jaká se používala na šňůry ke stolním lampičkám či dvoužilová šňůra od vysavače. Můžete také použít jiné, srovnatelně silné elektroinstalační vodiče o průřezu 0,75 až 1,5mm2. Plochou elektroinstalační dvoulinku nebo dva samostatné vodiče zkruťte tak, aby byl po deseti centimetrech alespoň jeden zkrut nebo raději více. Pokud je kabel dvoužilový, ale z vnějšku kulatý, můžete si být jisti, že jsou jeho žíly uvnitř už zkrouceny tak, jak potřebujete. Tří a vícežilový kabel však zásadně nepoužívejte. I kdybyste nadbytečné vodiče nezapojili, vedení by se za vysokých frekvencí chovalo hodně prapodivně. Vedení zkroucenou dvoulinkou podle výše uvedeného návodu, byť by improvizované, bude mít v praxi docela použitelné vysokofrekvenční vlastnosti a kupodivu pro náš účel i vhodnou impedanci. V „dřevních dobách" radioamatérství, (kdy si většina operátorů mohla o kvalitním koaxiálu, jak jej kupujeme dnes, nechat nanejvýš jen zdát) se takto dělala většina anténních přívodů a dosahovaná spojení, pokud byla anténa řádně vyladěná, nebyla o nic kratší než dnes... Nacvakávací ferrity či navinutí dvoulinky do tvaru cívky u dvoulinky samozřejmě nikdy nepoužívejte a to i kdyby v původním návodu (který uvažuje použití koaxiálu) bylo předepsáno. Od vysílače do anténního tuneru koaxiální propojku použít budete muset. Pokud shodou nešťastných náhod nemáte ani tu, postavte oba přístroje přímo na sebe nebo dokonce zády k sobě tak, abyste propojení zvládli s obyčejnými izolovanými dráty a přitom jejich délka nebyla větší než cca 10 až 12cm. Opět je můžete mezi sebou zkroutit, ale vždy dbejte, aby kostra vysílače byla spojená s kostrou anténního tuneru a středový vývod anténního konektoru vysílače vedl na středový vývod konektoru na tuneru. Nechtěné přepólování u přístrojů postavených plechovými skříňkami přímo na sebe by se rovnalo „tvrdému" zkratu na výstupu vysílače, který při „zaklíčování" hrozí téměř jistým zničením radiostanice.

Krátkovlnná (vysílací) anténa „invertované-V":

Krátkovlnných antén je mnoho typů a druhů, ale tato anténa patří k bezkonkurenčně nejjednodušším jednopásmovým krátkovlnným anténám. V praxi je velmi často používaná a velmi dobře funguje. Je stavebně jednoduchá, technicky nezáludná a levná. Je také mechanicky pevnější za větru i odolnější proti námraze, než jiné vodorovně natažené krátkovlnné antény. Můžete si ji sice koupit přes internet ze zahraničí už hotovou, ale tyhle "profi" výrobky nejsou žádný velký zázrak a už jen za cenu poštovného byste si ji určitě dokázali vyrobit sami a lépe.

Základní uspořádání antény typu „invertované-V":

Detail připojení koaxiálu na vrcholu antény typu „invertované-V":

Odkud kam se měří délka ramen antény typu „invertované-V":

Anténu tvoří středová podpěra. Může to být kovový nebo dřevěný stožár zakotvený do stran šňůrami, lanky či silnými dráty nebo může být i bez kotvení, bude-li zakopaný nejméně jednou šestinou své výšky do země. Od vrcholu stožáru jsou šikmo k zemi natažené dva dráty, které tvoří vlastní anténu. Anténa tedy skutečně vypadá jako obrácené písmeno V a od toho vznikl její název. Dráty tvořící anténu nevedou až v zemi, ale nad zemí jsou přerušeny dvěma až třemi izolátorky a nadvázány buď drátem nebo provazem ke kolíkům zaraženým do země, k plotovým stojkám, k těžkým kamenům a pod. Středovou podpěru je možné zapustit do země nebo jen volně postavit a zakotvit soustavou tří nebo čtyř lan. Podpěru může nahradit i jakýkoliv vysoko umístěný úvazný bod (štít domu, vysoký strom aj.) Zářičem antény, tedy „součástkou" která vyzařuje vlny jsou drátěná ramena, stožár je jen podpěra a vyzařování se neúčastní.

Co je důležité vědět:
Každá vysílací anténa má pro naše praktické použití dva důležité parametry. Jedním z nich je rezonanční kmitočet, který musí být shodný s frekvencí, na které vysíláte. Rezonanční kmitočet ovlivňuje délka drátových ramen antény. (To znamená to, že tuto anténu můžete použít jen na jedno radioamatérské pásmo. Na jiné pásmo si musíte udělat anténu druhou, s jinými rozměry, nebo budete muset konce této antény navinutím do klubíčka zkrátit či naopak přidaným drátem prodloužit.) Pro radioamatérské pásmo 3,6MHz musíte udělat každé rameno cca 18,3 až 18,6 metru dlouhé. Za izolátorky anténa pokračuje úvazem (drátem nebo provazem) dlouhým 2,5 až 3 metry tak, aby po natažení zešikma a přivázání ke kolíku vycházely izolátorky zhruba 1 metr nad zemí, ne níže.

Pokud vás zajímají jiná pásma, pak pro pásmo 7 MHz bude délka drátu jednoho ramene cca 10,5 metru, pro pásmo 14 MHz pak 5,37 metru. Pokud máte k dispozici GDO, šumový můstek či anténaskop, je dobré, pokud rezonanční kmitočet antény přeměříte a případně její délku poupravíte, aby její kmitočet seděl přesně. Ale pokud máte tohle vybavení, pak už nejspíš nepatříte k začátečníkům… Všichni ostatní, kdo tohle nádobíčko nemají, budou muset věřit, že jediné měřidlo, které používají (obyčejný svinovací metr nebo pásmo), kterým naměří předepsanou délku vodičů, bude v praxi stačit.

Druhou velmi důležitou veličinou je impedance antény v místě, kde je k anténě (k ramenům) připojen kabel vedoucí k radiostanici.
Impedanci antény ovlivňuje vrcholový úhel, který svírají ramena. Ideální je, pokud obě ramena mají mezi sebou úhel 105° až 115°. Pak je impedance antény 50 ohmů. To je pro nás velmi výhodné, protože to umožňuje připojit tuto anténu k vysílači koaxiálem přímo, bez použití jakýchkoli dalších složitých a drahých zařízení (anténní tuner) a současně se vyvarujeme chyb a ztrát. Abyste potřebného úhlu ramen u antény docílili, potřebovali byste mít středovou podpěru vysokou alespoň 12 metrů. Jenže to může být často problém. Někdy se podaří zavěsit anténu s bídou do výšky 10 či 8 metrů a někdy ještě méně (za minimum považujte 6 metrů). Úhel mezi rameny je pak ale příliš otevřený, impedance je vyšší (asi 65 ohmů) a na displeji radiostanice se vám na SWR-metru zobrazuje, že se část signálu nevyzařuje, ale vrací.

Jak to udělat, když si nemůžete dovolit vyšší stožár a vrcholový úhel antény nevychází:
Možnosti máte dvě. Ta horší je - že se smíříte se s tím, že anténa nemá ideální parametry, ale přesto ji budete používat (pokud SWR-metr neukazuje hodnotu vyšší než 3). Nebo se pokusíte docílit správného úhlu mechanickým fíglem tak, že vyvěsíte jedno nebo obě ramena a natáhnete anténu tak, aby z ptačí perspektivy nebyla v přímce, ale připomínala situaci, kdy ručičky na hodinkách ukazují „za pět minut sedm" nebo „deset minut po čtvrté". Tím se i při nízkém stožáru vrcholový úhel mezi rameny zmenší, impedance poklesne zpět k potřebným 50 ohmům a je vyhráno. Pokud by ani to nepomohlo a vysílač ohlásil zvýšené SWR, pokuste se dodatečně trošku zkrátit či naopak prodloužit délku ramen, případně změnit výšku spodních izolátorků nad zemí, na kterou je tato anténa hodně citlivá. Věřte, že v praxi neexistuje žádná anténa typu invertované-V, kterou by se těmito úpravami nedalo nakonec „ukecat" a „vtěsnat do kůže", aby byla radiostanice i operátor zcela spokojen a přitom nemusel anténu dolaďovat přidáním nějakého anténního tuneru.

Anténa „invertované-V" postavená tak, aby i při nízkém stožáru byl vrcholový úhel správný:


Co dělat, když se anténa "invertované V" nevejde na pozemek?
Pokud nemáte pozemek dostatečně dlouhý, aby na něj ramena antény vešla, můžete se v nouzi pokusit udělat anténu zalomenou. Pak už nebude potřebovat tak dlouhý pozemek a využijete lépe i šířku pozemku. Ale pozor! Při takovém řešení budete muset počítat s tím, že bude zapotřebí lehce poupravit délku ramen oproti původnímu plánku. Aby měla zalomená anténa opět správný rezonanční kmitočet, budou muset být její ramena o něco kratší. Natáhněte měděná ramena nejprve v původní délce (samozřejmě už zalomená) a vyzkoušejte jak se bude anténa chovat. Bude-li vykazovat nižší rezonanční kmitočet než frekvence na jaké chcete vysílat a současně i zvýšené SWR, opatrně ji na obou koncích zkraťte, až se parametry zlepší. Zkrácením se myslí trochu, tedy v centimetrech až decimetrech, ne víc. Pokud zkrácení nanejvýš do 1 metru nepomůže, znamenalo by to, že závada je někde úplně jinde. Zalomená anténa je sice svým způsobem nouzové řešení, ale má vždy lepší parametry, než když postavíte anténu s rameny dlouhými jen natolik, kolik dovolí pozemek a pak se ji budete pokoušet "napravit" dolaďováním anténního tuneru.

Zalomení ramen antény na krátkém pozemku:


Připojení koaxiálního kabelu od antény k radiostanici:
Na vrcholu stožáru mezi drátová ramena napojte koaxiální kabel o impedanci 50 ohmů (na stacionární použití je vhodný typ RG213, u přenosné antény do terénu bude lepší koaxiál typu RG58). Koaxiál svedete podél podpěry (stožáru) dolů a pak po zemi, pod zemí nebo alespoň nízko nad zemí (ne výše než 2,5m) odbočíte k radiostanici. Na středový vodič koaxiálu připojte na jedno rameno antény, stínící opletení koaxiálu připojte na druhé rameno. Pak oba přípojné body přemostěte rezistorem o hodnotě 56K/2W, (vyhoví jakýmkoliv rezistor od 10K do M1) který vybije rozdílný elektrostatický náboj mezi rameny, aniž by nežádoucím způsobem ovlivňoval vysílání. Vývody koaxiálu je potřeba dobře chránit před povětrností, aby voda nezatekla dovnitř a neznehodnotila opletení koaxiálu korozí. U polní (tzv. portejblové) antény spoj omotejte důkladně dobrou samovulkanizační izolační páskou nebo zalijte silikonem. U stacionární antény schovejte spoj do nějaké vodotěsné plastové elektroinstalační krabičky a vodiče k ramenům veďte prohnuté tak, aby voda z nich v oblouku odkapávala na zem a nezatékala do krabičky.

Symetrizace:
Když připojíte jedno rameno na středový vodič koaxiálu a druhé na jeho plášť, nastane rozdílné „zatížení" ramen. Anténa by se chovala nesymetricky ("šilhala") a část vysokofrekvenční energie, kterou do ní přivádíme, by se nám „courala" po plášti koaxiálu. Sice by se i odtud vyzařovala do prostoru, ale s předem nejistým výsledkem. Pokud máme prostředky, můžeme se pokusit tomu zabránit. Něčím, co by vysokofrekvenční energii zabránilo po povrchu pláště postupovat dolů ze stožáru. Pomoc je snadná – použije se tzv. balun. Ale v tomto případě raději zapomeňte na pana Googla a na vyhledávání na internetu. Ono totiž není balun jako balun. Pro naše účely bude nejlepší tzv. proudový balun. Jak takový balun vyrobit? Náramně snadno - na plášť koaxiálu hned pod vrchol antény dejte do řady zhruba deset nacvakávacích feritových jader, která odstraní nežádoucí plášťové proudy a pomohou, aby se anténa chovala symetricky, i když je připojena nesymetricky přímo ke koaxiálu.

Vzhled běžně prodávaných nacvakávacích feritových jader:

Pokud se vám tato jádra nechce kupovat, poohlédněte se po starých nefunkčních počítačovým monitorech s vakuovou obrazovkou. Každý takový monitor obsahuje hned několik vhodných jader. První vyoperujete nožem z plastového „nádoru" na VGA kabelu, kterým bývá monitor připojen do počítače. Druhé, stejně velké, bývá volně navlečeno na témže kabelu uvnitř monitoru. Když si monitor zevnitř dobře prohlédnete, objevíte tam nejspíš ještě dvě další taková jádra, přes které jsou provlečené barevné dráty. Všechna tato jádra jsou pro náš účel použitelná, i když se jejich rozměry budou mezi sebou trošku odlišovat. Důležité je, aby měly dost velký otvor a šly nasunout na koaxiální kabel. Vytěžíte-li obsah tří až čtyř monitorů, máte dostatek feritových jader pro stavbu vaší antény úplně zadarmo.

Použití jader jako tzv. proudového balunu je mnohem efektivnější (šetří vysílanou energii), než použití často prodávaných i podomácku vyráběných speciálních symetrizačních trifilárních balunů (navinutých trojicí drátů na feritovou tyč nebo toroidní jádro), které mnozí radioamatéři ze setrvačnosti ještě stále s oblibou používají. Často jen proto, že nedokážou připustit, že jednodušší technické řešení by mohlo být lepší. Návody na trifilární balun určitě naleznete v mnoha obdobách na internetu i ve starší radioamatérské literatuře. Nicméně, pokud to jde, vyhněte se mu (je-li špatně provedený může vytvářet překvapivě velké ztráty signálu).

Když budete v nouzi a ferity neseženete, můžete je nahradit jednoduše tak, že koaxiál hned pod vrcholem antény smotáte jako jednovrstvou cívku. I tímto způsobem vznikne potřebná indukčnost, která znemožní, aby vysokofrekvenční energie nekontrolovatelně potulovala po povrchu kabelu a donutí ji, aby se vyzářila jen rameny antény. Jediný problém, který budete při tomto způsobu symetrizace mít je, že spotřebujete o několik metrů koaxiálu zbytečně navíc.

Náhrada feritů cívkou ze smotaného koaxiálu:


Komerčně prodávaná anténa typu "invertované V" (ve smotaném stavu):


Profesionálně postavená anténa typu "invertované V":

Šikovný radioamatér, když bude chtít, zvládne vlastníma rukama totéž co profesionálové.... (a někdy i o trochu lépe )
Jenže co si mají počít ti, kteří si nemohou uprostřed pozemku postavit stožár, na který by anténu "invertované V" zavěsili. Překáží jim třeba zahradní jezírko nebo by to omezilo provoz na dvorku či výjezd z garáže. Pokud chcete natáhnout anténu nad volným prostorem a nedotknout se u toho země, pak je možné udělat anténu typu "otevřený dipól".

Anténa typu „otevřený dipól":

Zatímco pro anténu typu „invertované-V" musíme mít stožár nebo jinou středovou oporu, pro otevřený dipól nám stačí pouze úvazné body na jeho koncích. Typickým případem je natažení této antény nad dvorkem či trávníkem mezi dvěma domy nebo mezi domem a stodolou nad sadem či zahrádkou. Tedy ve všech případech, kdy nelze postavit stožár uprostřed. Kromě toho, že se obejdete bez středové podpory, žádnou jinou výhodu pro vás otevřený dipól neskýtá. Naopak, dále by následoval už pouze výčet záporů. Dipól napájený koaxiálem uprostřed je stejně jako „invertované-V" anténou pouze pro jedno radioamatérské pásmo, takže zde žádný rozdíl není. Teoreticky je impedance tenkého štíhlého dipólu o něco vyšší, než potřebuje vysílač. Asi 70 ohmů. Ale to platí jen u vysoko umístěné antény - což není náš případ. A v praxi to nebudeme řešit, pokud nám vysílač nebude varovně hlásit SWR horší než 2. Pokud by hlásil, museli bychom mezi anténu a vysílač použít tzv. anténní tuner (podrobnosti v další kapitole). Anténní drát dipólu je oproti "invertovanému V" výrazně více mechanicky namáhaný, stejně tak izolátorky. Koaxiál a proudový balun, připevněný k jeho středu prohýbá svou vahou celou anténu dolů a snižuje celkovou užitečnou výšku antény. To je v rozporu s požadavkem, že střed antény má být v zájmu dobrého vysílání co nejvýše. Můžete-li tedy volit mezi prostým otevřeným dipólem a „invertovaným-V" a nevadí-li vám středová podpěra, volte raději přednostně „invertované-V" a dipól stavějte jen není-li jiná možnost. Protože však dipól patří k často používaným anténám, měl by ho každý radioamatér znát a umět ho správně postavit.

Instalace otevřeného dipólu na zahradě:

Pro krátkovlnné pásmo 3,6 MHz je délka dipólu 39,6 metrů. (Pro pásmo 7 MHz L=20,5m). Nemůže být jen tak náhodně natažený drát, protože se opět jedná o rezonanční délku. Máte-li možnost změřit případnou odchylku vlastního rezonančního kmitočtu od vysílací frekvence (vlivem předmětů v okolí antény), upravte její délku tak, aby se rezonanční kmitočet antény shodoval s vysílacím kmitočtem, který budete na pásmu používat nejčastěji (např. 3,750MHz). Jak jsme si už řekli, dipól má teoreticky impedanci 70 ohmů, ale pokud je nízko nad zemí tak se impedance mění a blíží se 50 ohmům nebo dokonce i hodnotě menší. Proto zcela logicky od nízko zavěšeného dipólu povedeme do domu k vysílači klidně koaxiál padesátiohmový, tedy stejně jako u "invertovaného-V". Koaxiál od antény tvoří buď táhlý oblouk k domu nebo vede dolů k zemi. Může vést položený na zemi nebo dokonce zakopaný pod zemí.

*) Koaxiál vedoucí od dipólu se ve větru houpe. To je další nepříjemnost. Aby se nezlomil, měl by být jeho středový vodič složený z většího počtu tenkých drátků (licna) nikoli jen tvrdý drát. Každopádně se vyvarujte koaxiálům se stínícím pláštěm z hliníku. Nemají rády časté ohýbání a na povětrnosti dlouho nevydrží. Závady ve vysílání, způsobené potrhanou vnitřní strukturou koaxiálu se velmi špatně hledají a odstraňují.

Uprostřed antény je nízká impedance a nízké napětí, proto tam stačí pouze jediný izolátorek (i když kvůli zavěšení koaxiálu bude snazší použít dva. Na koncích antény je vysoké napětí, proto použijte izolátorky dva až tři v řadě za sebou. Konce antény nesmí stínit listy stromů ani plechová střecha a vůbec ničeho se nesmí dotýkat. Pokud vám na pozemku něco zavazí, můžete bez obav anténní drát od překážek vzdálit pomocnými úvazy tak, aby se v bezpečné vzdálenosti vyhnul. Odchýlení (lom) anténního drátu od původní přímky by neměl být větší než 30°. Lomů může být i více a nemusejí být rozmístěny pravidelně, ani symetricky vůči středu antény.

Anténa kličkující mezi stromy na zahradě:


Symetrizace:
Na koaxiálu, hned pod středovým izolátorkem, musí být řada feritových jader zajišťující potlačení plášťových proudů a nezbytnou symetrizaci. Nemáte-li dostatečný počet jader, je potřeba svinout koaxiál do cívky. Vše co bylo ohledně symetrizace doporučeno u "invertovaného V", oplatí i u dipólu. Použijte i rezistor 56K/2W zajišťující vyrovnání statického elektropotenciálu obou ramen dipólu, aby vám při připojování konektoru ke stanici nepřeskočila do radiostanice jiskra. Zde, na rozdíl od "invertovaného V" však musíte udělat vše co nejlehčí, jinak vám těžké součástky a kabel prohne střed antény k zemi.

Detail zapojení koaxiálu uprostřed dipólu:

Když nacvakávací ani jiné ferrity nemáte, opět klidně improvizujte: