Při osobním setkání s Maxem nějak přišla řeč na radiové spojení, mimořádné události, branné spolky a věci s tím související. A to včetně úvah, co by bylo potřeba udělat, aby se daly takové věci podpořit a mezi veřejností zřídit. Nebylo dost času probrat toto téma hlouběji a popravdě řečeno, na mnohé věci si člověk nevzpomene hned, ale až s odstupem času. Proto mi dovolte, abych na toto téma napsal svůj soukromý názor, či spíš „rozbor“ stavu. Toto fórum čtou občas i lidé, kteří mají možnosti v těchto věcech mnohé změnit.V minulých příspěvcích jsem psal o Radioamatérské tísňové službě A.R.E.S. ve světě a na Slovensku i
o neúspěšném projektu TRASA v Čechách. Stále mi v hlavě vrtá otázka - proč to jinde jde a u nás ne? A nebo, když už ano, tak jen chvíli a je to takové „neslané, nemastné"? Aby něco dlouhodobě udržitelně fungovalo, musí k tomu
dozrát podmínky technické, ale především podmínky společenské. 1. Podmínky technickéPokud jde o technické podmínky, ještě nikdy v minulosti nebyly tak příznivé, jako jsou nyní. Dnešní radioamatér má bez problémů možnost zakoupit si vysílací zařízení s takovými parametry, o kterých by se mu ještě před dvaceti či třiceti lety ani nesnilo. A to za dostupnou* cenu. Pokud tedy není technika tím, co by výše uvedené aktivity brzdilo, pak jím musí být něco jiného…
*) Pokud se mi právě chystáte oponovat, že radiostanici za 30-tisíc nepovažujete zrovna za dostupnou, pokusím se vás vyvést z omylu, ale musíme srovnávat srovnatelné. Zkusme třeba ruční radiostanice. Když se k nám poprvé začaly dovážet první radiomamatérské ruční radiostanice, stál čtyřwattový Icom na pásmo 145MHz/FM od 10 do 16-ti tisíc. Z tehdejšího měsíčního platu mezi 2000 až 3000,- se toho moc odložit nedalo, takže zájemce musel šetřit často více než rok i déle, než si mohl staničku koupit. Dnes koupíte stejně výkonné rádio (dokonce duálband), za cenu lehce nad tisíc korun. A mzdy jsou ve většině případů takové, že budete-li chtít, radiostanici si můžete koupit klidně už z první výplaty a pro spojení v základní struktuře místní krizové radiové sítě úplně vystačí. A o příslušenství raději ani nehovořím. Dřív si musel operátor spoustu věcí sám pracně dodělávat a vyrábět. Dnes, když potřebuje, koupí prakticky vše hotové a na profesionální úrovni. 2. Podmínky společenskéDo této skupiny můžeme zařadit zhruba tři aspekty:
a)
Co dovoluje aktuální legislativa Na jednu stranu lze jako vysoce pozitivní označit, že Český telekomunikační úřad umožnil vysílat řadovým občanům na některých kmitočtech bez složité byrokracie a zkoušek prostřednictvím „všeobecných oprávnění" (CB-rádio, PMR-rádio, sdílené kmitočty). Koncesovaným radioamatérům HAM pásma zůstala, ba dokonce jich přibylo. Díky za to.
Ale na druhou stranu se však tiše stalo něco zdánlivě bezvýznamného, ale z celospolečenského hlediska velmi zásadního. Když zavzpomínám na sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony,
bývalo pravidlem, že radioamatéři asistovali při organizační zabezpečení nejrůznějších masových kulturních a společenských aktivit. To byla situace, kde se mohla veřejnost s prací a významem radioamatérů setkat, tak říkajíc na vlastní kůži. Pro radioamatéry to byla velmi důležitá prezentace - ukázat, že jejich hobby má praktické využití. Problém je, že dnes už je taková věc po právní stránce neprůchodná. Věta, že
"radioamatéři mohou bezplatně pomáhat při zabezpečování kulturních, sportovních a společenských akcí" už ve vyhlášce není. V dobách kdy Svazarm společně zastřešoval radioamatéry i sportovce, kterým byl radiovým spojením závod zabezpečován, nikdo si nedovolil nic namítat. Dnes, když je spojení uskutečnitelné běžným mobilním telefonem a mnohé větší akce jsou provozovány ryze komerčními subjekty, by už byla taková činnost radioamatérské služby nezákonná. Bohužel, tím že nemohou aktivně spolupracovat, zmizeli radioamatéři z očí veřejnosti. Veřejnost na ně zapomněla a s jejich pomocí či službami, které jsou schopni technicky poskytnout, už ve svém podvědomí nepočítá.
V krizové situaci za mimořádných událostí může sice radioamatér legálně pomáhat,
ale podle současné legislativy tuto situaci nemůže plnohodnotně nacvičovat. Současné provozní podmínky pro radioamatérskou službu stanovují, cituji § 8, odst. 2:"Stanici nelze použít k předávání zpráv třetím osobám s výjimkou případů, kdy se jedná o odvrácení bezprostředně hrozícího nebo existujícího nebezpečí při ohrožení lidského života, zdraví, majetku nebo životního prostředí. V takovém případě je amatérská radiokomunikační služba považována za tísňovou komunikaci a k tomuto účelu může každý operátor využívat všechna* kmitočtová pásma určená pro amatérskou radiokomunikační službu."Při nácviku součinnosti zúčastněných stanic tedy nelze předat cvičnou fiktivní zprávu a prověřit spolehlivost jejího doručení celým řetězcem až oné třetí osobě. Obsah komunikace při nácviku se stále musí držet v mantinelech
"zpráv, které by pro malou důležitost nebyly svěřeny komerčním komunikačním prostředkům" - obsah vysílání musí zůstat jen mezi komunikujícími operátory a nesmí být sdělen dál žádné třetí ani další osobě. Zkuste si to představit v praxi - je to stejné, jako kdyby dobrovolní hasiči trénovali bez vody nebo vojáci při střelbách používali jen slepé náboje.
Můžeme využít odstavce v článku IARU, kde se praví:25.9A Administrace jsou podporovány v tom, aby učinily patřičné kroky k umožnění amatérským stanicím přípravu na komunikační potřeby k podpoře nouzových situací. A v rámci oné podpory by bylo akutně zapotřebí § 8, odstavec 2, vyhl.156/2005 novelizovat do podoby:návrh: "Stanici nelze použít k předávání zpráv třetím osobám s výjimkou případů, kdy se jedná o odvrácení bezprostředně hrozícího nebo existujícího nebezpečí při ohrožení lidského života, zdraví, majetku nebo životního prostředí a při nácviku komunikace v těchto tísňových situacích. V takových případech je amatérská radiokomunikační služba považována za tísňovou komunikaci a k tomuto účelu může každý operátor využívat všechna kmitočtová pásma určená pro amatérskou radiokomunikační službu."Nikoho by to v zásadě neohrozilo ani neomezilo, pravidla by byla jasně dána, plnohodnotný nácvik umožněn a legalizován.
----------------------------------
*)
Což vzato do důsledku, mimo jiné znamená, že při tísňové komunikaci může začátečník - tj. vlastník oprávnění NOVICE vysílat v celém rozsahu radioamatérských pásem (podle vyššího oprávnění HAREC), nikoli jen v omezené části pásem určených pro NOVICE. To dává operátorům s různou úrovní oprávnění rovnocenně a plnohodnotně spolupracovat při řešení tísňové situace. To je důležitá věc! I když mají novicové méně zkušeností v navazování vzdálených mezinárodních spojení než staří HAMové, v jejich prospěch hovoří, že to jsou většinou operátoři mladí, fyzicky zdatní a tím pádem schopní pracovat i v terénu a v obtížných podmínkách. To je v takové situaci důležité. ----------------------------------
b)
Jak vlastně o radioamatérech smýšlí veřejnost? Obecně jsou dnes radioamatéři na okraji společenského zájmu. Když radioamatérské hnutí začínalo, jednalo se o špičku technicky, která hýbala společností. Rádio byla horká novinka. Mnoho radioamatérů začínalo stavbou krystalky a poslechem rozhlasu. Kdo si dokázal postavit svůj hlasitě hrající přijímač, zesilovač nebo nedej bože i vysílač, se kterým se dovolal stovky kilometrů daleko - to byl „pan někdo“! V té době se s tím dalo ohromit rodinu, kamarády, sousedy i kolegy v práci. Podobné to bylo i s fandy prvních domácích počítačů v osmdesátých letech, což si mnozí pamatují asi více. No a co hýbe světem dnes? Blbinky na Facebooku, čím absurdnější, tím lepší! Pokud chcete něčím uchvátit svět, staňte se světoznámým Youtuberem (ale když se vám to zvrhne, snadno se stanete adeptem Darwinových cen).
No a radioamatéři v očích mladé generace? To jsou ti senilní dědci se sluchátky na uších, co dlouhé hodiny do noci poslouchají kvílení, šustění a pípání z éteru. Sem tam cosi nesrozumitelně drmolí ve zkratkách do mikrofonu nebo datlují na telegrafním klíči. Pro mladou generaci, zvyklou kdykoliv si odkudkoliv zatelefonovat mobilem, cokoli vyfotit a poslat na druhý konec zeměkoule, je to nepopsatelně pomalá, nespolehlivá, zbytečná a úplně bezcenná věc, o kterou je zbytečné se zajímat. Netuší, že i vysílací technika neustále postupuje dopředu, že to už dávno není jen o telegrafii nebo PMR-ka na kecání pro děti když běhají po lese, ale že jsou i různé jiné druhy provozu. Z tohoto úhlu pohledu by bylo mnohem snadnější založit obdobnou organizaci v roce 1935 než dnes v roce 2017.
c)
Jak důležití si připadají sami radioamatéři? Zde těžko mohu mluvit za všechny, tak alespoň můj osobní názor: Většina radioamatérů ví nebo tuší, že nedokáží konkurovat trendům počítačových megakorporací a mobilním operátorům. Proto si vytvořili sami svůj vlastní, navenek uzavřený svět, ve kterém žijí a kde jsou spokojení. Nebaví je neustále přesvědčovat veřejnost o skrytých výhodách a významu tohoto druhu komunikace. Jsou samozřejmě i tací, co alespoň své děti dokáží nadchnout pro své hobby a vychovat z nich dobré operátory. A tak, i když je nyní vysílací technika mnohem dostupnější, než bývala, skutečné počty radioamatérů zůstávají v zásadě stejné, nerostou.
Co s tím udělat?Pokud si tedy dobře projdete právě napsané odstavce, asi tak jako já, dojdete k závěru, že problém není technický, ale jádro pudla je čistě v postoji veřejnosti a z něho vyplývající malá společenská prestiž.
- Proč by se měl kdokoli začleňovat do nějaké organizované skupiny, když ve výsledku bude takový zájemce nejbližším okolí považován přinejmenším za „divného pavouka“?
- Proč by měl zaměstnavatel takovému člověku vycházet vstříc a schválit mu dovolenou na plánované koordinační cvičení, když ho potřebuje především pro svou firmu?
- Proč by měl nějaký sponzor takovou aktivitu financovat?
Pokud by se mělo do budoucna něco změnit, musí se především změnit pohled veřejnosti. Lidé musejí dojít přesvědčení, že to, co jejich spoluobčan dělá, má nepřímo význam i pro ně samotné Že má cenu mu vyjít vstříc, podat pomocnou ruku nebo alespoň uznale pokývat hlavou. (
Stejně, jak se tomu dostává dobrovolným hasičům, kynologům záchranářům a dalším skupinám schopným nám všem v nouzi pomoci.)To lze docílit jedině větší popularizací. Na tomto poli však nepomůže prezentovat vysílací techniku, jen jako zařízení schopné navázat „nějaké" spojení. Ihned totiž vyvstane otázka - proč tam nezavoláte mobilem. Samotné vysílání v dnešní době už není dostatečně „akční", aby zaujalo mladou generací (zvyklou se dnes a denně setkávat s dalšími a dalšími převratnými technologickými novinkami). Myslím, že schůdnější cesta by byla právě přes „hry a nácviky na krizové situace". Na akční outdoorové aktivity značná část veřejnosti slyší. Přikomponovat do toho základy autonomního radiového spojení by neměl být zásadnější problém. Baofenga si dnes pro začátek může koupit prakticky každý, bohužel ne každý umí stanici plnohodnotně využít, a jen zlomek majitelů by vědělo, jak se v krizové situaci zachovat.
Ale aby to bylo možné začít realizovat, chtělo by to
lépe definovat podrobnosti v legislativních podmínkách (viz. výše) - aby radioamatér, který se bude tímto způsobem snažit zvýšit povědomost veřejnosti, nebyl postižen za překročení pravidel radioamatérské služby**, pokud se (v rozumných mezích) v obsahové stránce přenášené zprávy odchýlí od čistě radioamatérské tématiky a použil by pro simulaci krizového cvičení např. text zprávy určený ke štafetovému doručení tzv. "třetí osobě". (Bohužel nepřejícných posluchačů a samozvaných mravokárců, neúnavně posílajících stížnosti na ČTÚ se najde v každé době dost.)
**) Odborníci namítnou, že na CB a PMR jsou pravidla volnější, protože to není radioamatérská služba. Ano to je pravda, jenže má-li být "nácvik" skutečně plnohodnotný, nelze opomenout krátké vlny a spojení NVIS anténami v pásmu 3,5 a 7MHz, což už pod pravidla radioamatérské služby spadá.