Co můžeme vysílat:1. telegrafieCW...je zkratka pro tzv. nemodulovanou telegrafii, někdy označovaná jako provoz A1. Je to prostě pouze v rytmu morseovky přerušovaná nosná vlna o jednom konstantním kmitočtu. Velmi zjednodušeně si to představte tak, jako byste nechali vysílač trvale vysílat, ale naprázdno a v rytmu morseovky k němu na krátké okamžiky připojovali anténu, aby se mohl jeho signál šířit do prostoru. Nebo ho sice nechali připojený na anténu, ale pouze na krátké okamžiky ho připojovali k napájecímu zdroji. (V praxi se to samozřejmě dělá trošku jinak, protože ani jeden z uvedených postupů by se součástkám vysílače příliš nelíbil
Výhodou nemodulované telegrafie je vysoká energetická účinnost, průraznost signálu i za velkého rušení, velmi malá šířka, kterou zabírá vysílající stanice ostatním stanicím na pásmu. Takže se jich vedle sebe vejde značné množství, aniž by se vzájemně rušily a všechny mohou nerušeně pracovat. Vysílá se pouze to, co je nutné k doručení zprávy, nic navíc – žádná modulace, žádné zbytečné „kudrlinky", signál je selektivní a jednoznačný. Je čitelná ještě v 3x silnějším šumu, kde už končí srozumitelnost mluveného slova. Nevýhodou je relativně pomalý přenos zprávy a nezbytná znalost telegrafní abecedy u obou komunikujících operátorů.
Určitý technický problém s nemodulovanou telegrafií nastává při příjmu. Na obyčejném rozhlasovém přijímači takto vysílanou telegrafii budete slyšet jen jako jakési rázy či bubnování. Je to logické. To co vysílač po stisku telegrafního klíče vysílá je totéž, jako když se v rozhlase vysílá „ticho" před časovým znamením. Jen nosná vlna. Je to pro ucho posluchače vlastně jen jakýsi „dech" či změna šumu. Aby byla nemodulovaná telegrafie slyšet, musí se to „ticho" nějak „zviditelnit". Což se provádí tak, že se zachycená nosná vlna v přijímači smíchá s jiným, mírně odlišným kmitočtem a výsledkem smísení je slyšitelný zvuk – tón, přerušovaný v rytmu telegrafie. Je to ono důvěrně známé „pípání". Druhý pomocný kmitočet si však umí vytvářet pouze některé druhy přijímačů. Nejsou to ty obyčejné, na kterých doma posloucháte vysílání rozhlasové stanice Rádio Praha, ale označujeme je souhrnným slovem jako přijímače „komunikační". Ty jsou nejčastěji konstruovány tak, že mají vestavěný tzv. „záznějový" oscilátor (označovaný zkratkou BFO), který poslech nemodulované telegrafie umožňuje. K jiným způsobům příjmu CW patří i synchrodetektor, přímosměšující přijímač nebo audion s kmitající zpětnou vazbou. U všech těchto druhů přijímačů je typické, že když se poodladíte ladícím knoflíkem z poslouchané telegrafní stanice, mění se výška tónu „pípání". Výška tónu totiž není dána vysílačem, ale nastavením vašeho přijímače. Můžeme si sami zvolit jaký tón telegrafie vám při poslechu vyhovuje - od nejhlubšího tónu až po ultrazvuk, co je libo. V praxi se nejlépe poslouchá tón okolo 600 až 800Hz, který není protivný a neunavuje. Tím vyvstává pro poslouchajícího operátora otázka: „
Na jaké frekvenci vlastně vysílající protistanice vysílá?" Odpověď není u některých přijímačů jednoznačná a je to hodně o zkušenosti... Mnoho začátečníků ladí při přijmu CW svou radiostanici špatně a pak při vysílání se diví, že je protistanice neslyší nebo je napomíná, aby se doladili.
U některých přístrojů je potřeba pro zjištění přesné frekvence poslouchané stanice naladit BFO „na nulu". Pak hlavním laděním vyladit přijímanou telegrafii na nejhlubší tón či „bubnující ticho" a teprve pak BFO vrátit zpět. Moderní přijímače a transceivery mají možnost přimíchat pomocný záznějový kmitočet „nad" i „pod" vysílanou frekvenci. Většinou je to označováno jako funkce CW a CWR (reverzní offset). Pokud při přepnutí z CW na CWR slyšíte při obou volbách stejně vysoký tón telegrafních značek poslouchané stanice, jste naladěni přesně. Teprve nyní údaj zobrazený na displeji vaší stanice zobrazuje skutečný vysílací kmitočet stanice, kterou právě posloucháte. Yaesu FT897D má zelenou kontrolku, která při správném vyladění na přijímanou telegrafní stanici začne v rytmu morseovky blikat. Jiné přístroje (např. FT817) dlouhým stiskem tlačítka „home" umožní příposlech srovnávacího tónu a se kterým ladíte tak dlouho, až má tón poslouchané telegrafie stejnou výšku jako tón srovnávací. Dost může po rychlém naladění pomoci i přídavný telegrafní filtr, jehož dodatečné osazení většina moderních přístrojů umožňuje.
Telegrafie se vysílá buď klasickým telegrafním klíčem, kdy musíte každou značku po jednotlivých znacích vyťukávat. To je pomalé a vhodné jen u jednoduchých nouzových vysílačů. Je to však technicky velmi jednoduché a v extrémních situacích spolehlivé. Při moderním telegrafním provozu se používá častěji tzv. „pastička“ se dvěma „pádly“, napojená na elektronický klíč (bývá vestavěný i přímo v trasceiveru). Při stisknuté jednoho „pádla" chrlí klíč tečky, při stisku druhého pádla pak čárky. Když se telegrafista naučí na pastičku správně „hrát", vytváří střídavým i současným mačkáním pádel rychle a elegantně telegrafní značky i velmi vysokou rychlostí s malou fyzickou únavou. Elektronický klíč sám dotváří délku znaků i patřičnou délku mezer, takže se takto vysílaná zpráva výborně čte.
Vzhled telegrafních klíčů:V minulosti existoval i elektromechanický klíč, který uměl automaticky vyťukávat tečky kmitavým pohybem závažíčka, zatím co čárky vysílal operátor ručně. I tenhle klíč by se k nouzovým vysílačům také dobře hodil. Pokud vás tato unikátní věc zajímá, vyhledejte na internetu heslo „Vibroplex“, šikovní kutilové by jej určitě dokázali doma vyrobit. Od mechanické konstrukce někdejšího Vibroplexu a nerovnoměrné síly, kterou jeho ovládání vyžadovalo, pochází do současnosti používaný způsob ovládání dvoupádlové pastičky, kdy palcem pravé ruky telegrafují tečky, zatím co ukazovák vysílá čárky.O tom, jak se naučit telegrafní abecedu tu zatím psát nebudu, ale na internetu je ke stažení spousta výcvikových prográmků. Jediné na co hned v úvodu zapomeňte, jsou pomocná slova „blýskavice", „cílovníci", „rarášek" aj., prostě to, co jste se učili ve Skautu. Poslouchaná telegrafie, to není o počítání teček a čárek. Na to musíte zapomenout! Zkuste ji vnímat jako hudbu, melodii: „tytytytááá“, „táááátyty“, „tytáááty“, atd... Jen tímto způsobem se dá zvládnout příjem rychleji než cca 50 značek za minutu. Pokud máte vysílací koncesi, ale nesložili jste úřední zkoušku z telegrafie, legislativně vám přesto nic nebrání telegraficky vysílat - samozřejmě pokud zvládnete alespoň trochu použitelné tempo a protistanice bude s vámi mít dostatečnou trpělivost
.
Kromě nemodulované telegrafie existuje také modulovaná telegrafie, označovaná někdy jako provoz A2. Ta není ničím jiným, než standardní amplitudově modulovaný vysílač pro přenos mluveného slova připojený místo k mikrofonu k tónovému generátoru (pípáku). Modulovaná telegrafie ztrácí všechny výhody telegrafie nemodulované CW a oproti mluvenému slovu vysílaného pomocí AM je podstatně pomalejší. Proto se používá pouze ve výjimečných případech, u radiomajáků, při měření, ale především k výcvikovým účelům, když ještě začátečníci neumějí ladit na CW, ale chtějí si alespoň osvojit a do podvědomí správně zažít telegrafní abecedu.
Pro mnohé zájemce bude možná telegrafní abeceda při prvním seznámení příliš tvrdý oříšek a možná si řeknou, že se to pořízení vysílačky pro nouzovou komunikaci nějak moc komplikuje. Jistě, i na krátkovlnných pásmech lze hovořit normálně do mikrofonu a nemusíte z telegrafie skládat žádné zkoušky. Telegrafií jsme začali jen proto, že historicky měla jako první na krátkých vlnách své domovské právo a stále jí s úctou náleží.
--------------------
2. mluvené slovo (telefonie, fonie)AM...je zkratka pro tzv. amplitudovou modulaci, někdy se označuje jako provoz A3. Jedná se historicky o první druh modulace, která umožnila rádiovými vlnami
přenášet mluvené slovo (a to ještě dříve než se objevily první elektronky či transistory) a dokonce i hudbu. Dnes tímto druhem modulace vysílají převážně jen rozhlasové stanice na dlouhých, středních a krátkých vlnách a také se používá v letecké komunikaci. V radioamatérské komunikaci se dnes používá už velmi málo (zabírá velkou šířku pásma), i když je při ohleduplném použití povolená a použitelná. Výhodou amplitudové modulace je snazší přenos obsahu zprávy prostým hovorem do mikrofonu. Při přijmu lze vystačit s jednoduše konstruovanými přijímači a ani vysílače nebývají zvlášť složité. Je spolehlivá, dvě stanice, pokud by omylem vysílaly na stejném kmitočtu se neruší, ale obě jsou plně čitelné (důvod, proč se používá AM v letectví). Její nevýhodou je však poměrně značná energetická náročnost ve srovnání s dosahem a náchylnost na atmosférické rušení (praskání při poslechu). Při amplitudové modulaci vysílá vysílač nepřetržitě nosnou vlnu o vysokém kmitočtu, která v rytmu modulace pouze mění svou intenzitu – je silnější nebo slabší od své střední klidové hodnoty. To v praxi znamená jednu zásadní věc, že vysílač vyzařuje do prostoru energii, i když do mikrofonu přestanete mluvit a z přijímače protistanice se line jen ticho.
SSBOznačováno též jako provoz A3J. Zkratka SSB vznikla ze slov Single Side Band (= jedno postranní pásmo) a patří mezi speciální druhy amplitudové modulace pro
přenos mluveného slova. Co to vlastně SSB je? V odborné literatuře se dočtete, že je to amplitudová modulace bez nosné vlny. Je vám to jasné? Pokud ano, dál číst nemusíte, pokud vám však vrtá hlavou, jak lze bez nosné vlny vůbec něco vysílat, zkusím vám to vysvětlit neodborně a po sedlácku, ale snad stravitelněji než s grafy a vzorečky:
Začneme obyčejnou amplitudovou modulací u rozhlasové stanice Praha a zrovna v situaci odehrávající se několik sekund před časovým znamení. V rádiu je ticho, všichni napjatě čekají na první pípnutí, aby si seřídili hodinky. Vysílač vysílá pouze nosnou vlnu (ticho). Nosná vlna má přesně jen jedinou frekvenci. Je to neslyšitelný, neskutečně vysoký, čistý „tón". Nyní zaznělo dlouho očekávané časové znamení. Nosná vlna vysílače byla namodulovaná tímto tónem. Zakolísala „hlasitost" této nosné vlny, ale také její původní frekvence (představ si to na stupnici radiopřijímače) jako by se na obou stranách ladícího ukazatele „zachvěla" či „začepýřila", protože se vlastně smíchala s tónem časového znamením. Nebylo to o mnoho, jen o pouhý kilohertz, ale stalo se. Někdo z konstruktérů si v minulosti povšiml, že k tomu „načepýření" dochází jen na krajích okolo hlavní frekvence (tu si představte jako místo, kam ukazuje ukazatel na stupnici vašeho rádia). Prostředkem toho přesného naladění je vysílané jen stálé, silné a mohutné „ticho". Začalo se to zkoumat a zjistilo se, že k předání zprávy stačí vyslat právě jen to „čepýření", zatím co to „ticho" si mohou operátoři na vysílači klidně nechat od cesty. Vysílat ticho Pánu Bohu do oken je zbytečné. Chvíli se experimentovalo a nakonec se střed vysílání obsahující jen tichou nosnou vlnu ostrým filtrem odřízl a do koncového stupně vysílače se vůbec nepustil. Vysílala se modulace se dvěma postranními pásmy DSB (což je správný název pro ono okrajové „čepýření"), ale bez nosné vlny. První co asi namítnete, že bez nosné vlny nelze nic vysílat, protože bez vysokého kmitočtu to nejde. Jenže pozor! Jaký je rozdíl mezi tím postranním pásmem (rozčepýřeným okrajem) a skutečnou frekvencí? Velmi nepatrný, jen o nějaký ten kilohertz. Tedy i to postranní pásmo je velmi vysoká frekvence a proto docela normálně anténou vysílat jde. Navíc si někdo povšiml, že na co přenášet obě postranní pásma, vždyť jsou obě stejná jen zrcadlově otočená. A tak se filtrem odřezalo i jedno z obou postranních pásem a jen to druhé, co zbylo, se nakonec vysílalo. A vysílalo se dobře. Tuze dobře. Tím že nebylo potřeba vysílat to silné ticho a jedno z postranních pásem, odlehčil se vysílač a celý svůj výkon mohl dát do toho jediného postranního pásma. Bez zvýšení výkonu a přehřívání dalo dovolat více než 4x dál. Když vysílač nedostával signál z mikrofonu, nemusel vysílat prázdné ticho. Do antény nešlo nic a součástky vysílače měly možnost trochu vychladnout.
Jenže problém nastal při poslechu. Je to jako kdyby někdo mluvil, ale zapomněl u toho dýchat, aby přes hlasivky proudil vzduch. Z obyčejného rozhlasového přijímače při přijmu SSB vycházejí jen přerývané zkreslené zvuky. Přijímači chybělo to silné vysílané „ticho", které by tím postranním pásmem zase „obalil" a prázdná místa „vyplnil". To „ticho" (původní nosnou vlnu), která vlastně nikdy do přijímače nedorazila, bylo nutno v přijímači vyrobit uměle. Ale to už technici dobře znali. Použil se stejný trik, jako při přijmu nemodulované telegrafie. Doplnil se do přijímače opět BFO oscilátor, který kmital a chybějící čistý a stálý kmitočet vyráběl - přidal slovům chybějící „dech" a mluvené slovo získalo svoji srozumitelnost.
Protože se kmitočet přijímané stanice a oscilátoru musí míchat v potřebném poměru, velmi záleží na naladění přijímače. Jakákoli odchylka se projeví buď úplnou nesrozumitelností signálu nebo alespoň tak, že slyšíme hlas nepřirozeně vysoký či naopak bručivý. Rozpoznat skutečnou barvu či stáří operátora stanice je velmi obtížné i u profesionálního zařízení. Laděním si můžeme nastavit cokoli od Hurvínka až po medvěda Grizzlyho. Ale o to v radiové komunikaci nejde, důležité je, že je dotyčnému rozumět a to na hodně velkou vzdálenost. (Samozřejmě z toho vyplývá, že SSB je naprosto nevhodné pro přenos hudby. Navíc vysílat hudbu na radioamatérských pásmech je naprosto nepřípustné, už jen z důvodů porušování autorských práv.)
Ale pozor!Původně byla odřezána nejen nosná vlna, ale i jedno postranní pásmo. Když se nám nyní signál v přijímači skládá, musí se skládat „z té správné strany." Jenže v tom panuje v praxi trochu zmatek - na kmitočtech do 10 MHz se vysílá nižší z obou postranních pásem, od 10 MHz výše pak horní z obou postranních pásem. Musíte tedy správně přepnout buď LSB nebo USB. Dlouho jsem zjišťoval, proč je v tom takový zmatek. Dozvěděl jsem se, že to vzniklo v začátcích SSB radioamatérského provozu, aby radioamatéři ušetřili drahé krystaly a jedním krystalem zvládli více funkcí. Ale třeba armáda dodnes vysílá i na nízkých kmitočtech jen horní postranní pásmo (asi to bude tím že armáda měla na krystaly peněz dost
).
Pro správné nastavení vaší radiostanice vám pomůže základní poučka:• Když budete používat radiové pásmo 1,8; 3,6 a 7 MHz, musíte mít na svém přístroji přepnuté na modulaci LSB (spodní postranní pásmo)
• Na pásmu 14, 18, 21, 24, 28 MHz musíte přepnout na USB (horní postranní pásmo)
• Pokud budete poslouchat modulaci SSB na CB pásmu (na některých kanálech je SSB vysílání povoleno), na VKV či UKV musíte vždy přepnout na USB.
Vysílat na pásmu, kde se standardně používá LSB modulace na modulaci USB (a naopak) není sice běžné, ale lze to udělat a není to žádný prohřešek proti povoleným pravidlům. Avšak musíte se na tom s protistanicí domluvit, jinak pro ni nebude váš signál srozumitelný. Přepnou-li takto stanice obě, budou spolu komunikovat, ale nebudou srozumitelné pro většinu ostatních poslouchajících stanic na pásmu (což se může někdy hodit, samozřejmě jen do doby, než některou z ostatních stanic také napadne přepnout na USB).
SSB je v radioamatérské praxi nejpoužívanější způsob komunikace, dnes stejně častý nebo možná i častější než telegrafie. Nemůžete s ním však vysílat v celém pásmu, ale pro vysílání mluveným slovem (fonií) je vždy vyhrazen určitý kmitočtový úsek, prakticky vždy ve vyšší polovině pásma. Navíc se stalo nepsanou praxí, že určité státy a jazykové skupiny „okupují" některé oblíbené kmitočty. A tak
pokud budete chtít poslouchat nebo dělat spojení s českými a slovenskými stanicemi, nalaďte si stanici někde v rozsahu od 3,75 do 3,78MHz, tam máte největší šanci, obzvlášť, pokud to zkusíte někdy mezi 16 až 18 hodinou našeho času. (Tuhle nepsanou zvyklost můžete uplatnit v praxi i tak, že pokud budete stavět svou drátovou anténu pouze pro fonickou vnitrostátní komunikaci, už od počátku zvolíte její délku tak, aby byla sama o sobě vyladěná a rezonovala na frekvenci 3,77 MHz, tj. uprostřed rozsahu, který budete nejčastěji používat a poskytla vám tak nejlepší možnou účinnost a spolehlivá spojení.)Modulace FMFrekvenční modulace, někdy označovaná jako provoz F3 se na krátkovlnných radioamatérských pásmech nepoužívá. Jedinou výjimkou je nejvyšší krátkovlnné pásmo v rozsahu kmitočtů 29,52 až 29,7 MHz (a také frekvence CB rádia). Tento druh modulace se kvůli svým vlastnostem v zásadě používá jen na vyšších radioamatérských pásmech, např. na 50, 145 a 433 MHz (tj. frekvencí, typických pro "radiostanice místního a regionálního dosahu").
Mikrofony, na rozdíl od telegrafních klíčů, bývají součástí balení radiostanice, když ji koupíte. Po elektrické stránce se většinou jedná o mikrofony dynamické. Nejběžnější je ruční typ (přezdívaný „medvědí tlapa") opatřený PTT tlačítkem (někdy i tlačítky pro přelaďování frekvence nebo přepínání pamětí), který je točenou šňůrou spojený s konektorem odpovídajícímu té které konkrétní radiostanici.
Typický vzhled mikrofonu u moderních krátkovlnných stanic:
- Dynamicky-mikrofon-MH31.jpg (23.55 KiB) Zobrazeno 30742 krát
Jak takový mikrofon správně držet a jak do něj mluvit se dočtete zde
http://www.nezdolny.cz/viewtopic.php?f=57&t=45.
). Tyto vlny se však za běžných okolností nedostanou za vzdálený zakřivený obzor nebo přes výraznou terénní překážku. Pro direktní spojení (tj. bez podpory převáděče umístěného někde na vhodně situovaném kopci) přes celou Českou republiku nebo přes masiv Vysočiny, či přes pohraniční pohoří proto nevystačíte s radiostanicí na pásmu UKV (PMR, služební ručky, radioamatérská “sedumdesátka“, sdílené kmitočty v okolí 448MHz), VKV (radioamatérský „dvoumetr“, sdílené frekvence na 70 MHz) ani 50 MHz (např. radiostanice RF10).
