NEZDOLNY.CZ

Vařiče na kapalná paliva:
Mezi neelektrické zdroje tepla, které se hodí pro vaření v krizových situacích, patří mimo jiné i různé vařiče na kapalná paliva. Je to prostředek, který téměř sto let používali naši předkové v situaci, kdy bylo potřeba vařit či ohřívat jídlo, ale bylo venku buď příliš teplo, nebo se jednalo o tak krátké vaření, že by bývalo bylo zbytečné roztápět kuchyňské sporáky dřevem či uhlím. Jedná o zařízení, které během let prošlo velkým technickým vývojem a došlo k několika osvědčeným typům tak, jak je známe dnes. S mnohými se můžete setkat na půdách, v bazarech, či na sběrných dvorech. Často mohou být po repasi schopné spolehlivé funkce a vyhoví i pro každodenní použití a náročné nasazení. Některé typy provázely první polárníky na oba póly naší zeměkoule a u mnoha dalších výprav vždy patřily k výbavě, která se nemalou měrou zasloužila o jejich bezpečný návrat. Často se bezezměn vyrábějí dodnes. Od základních větších stolních typů byly odvozeny malé lehké typy používané turisty a horolezci dnes.

Základní pravidlo pro použití kapalných paliv u vařičů zní:
"Kapalina nehoří! Hořet mohou jen hořlavé páry smíchané ve správném poměru se vzduchem."
Proto veškeré vařiče, o kterých se budeme dále bavit, v první fázi nejprve musí kapalinu přivést k varu a odpařit. Ve fázi druhé nějakým přesně definovaným způsobem (správně zvolenými rozměry otvorů a jejich roztečemi, popřípadě správným poměrem trysky a směšovacího difuzéru) se smíchají hořlavé páry se vzduchem. A teprve ve třetí fázi se tyto páry nechají řízeně shořet. Tím dojde k dokonalému spalováním s minimem škodlivých exhalací a z paliva se současně získá maximum chemicky uložené energie. K odpaření kapaliny je zapotřebí dodat určité (skupenské) teplo. Teplo se musí před rozhořením vařiče nějakým způsobem získat - nejčastěji formou zapálení malého množství paliva na předehřívací misce. Za provozu si vařič teplo potřebné k odpaření kapaliny už získává sám - přímo ze svého vlastního plamene. Protože "kapalina nehoří" nemusíte se obávat, že by hořlavina vedená předehřívací trubkou skrz žhavý plamen v trubce nečekaně vybuchla nebo uvnitř trubky začala hořet. Uvnitř trubky výparníku nemohou hořet ani předehřáté páry, protože k tomu nemají potřebný vzduch. Bez vzduchu žádný oheň nehoří.

Výhody kapalných paliv:
Budeme-li se na věc dívat z užšího „rozpadlického“ pohledu, pak na rozdíl od paliv tuhých a plynných mají kapalná paliva řadu nezpochybnitelných výhod. V prvé řadě jde o chemicky známé, nezáludné a relativně čisté látky. Jejich výhřevnost je ve srovnání s jinými palivy značná. Jako strategický artikl jsou i snadno barterově obchodovatelná. Jejich množství je snadno objemově měřitelné a jejich spotřeba předem vypočítatelná a plánovatelná. Tato paliva jsou snadno skladovatelná i jednoduše přepravitelná. A to i v neoriginálních obalech. Ve valné většině jsou v dobře uzavřených nádobách dlouhodobě skladovatelná, nezamrzají a při skladování jsou poměrně bezpečná (nejsou skladována v tlakových lahvích).

Kromě primárního použití jako paliva je lze použít i k rozličným jiným technickým účelům:
- Líh jako dezinfekci, složku nemrznoucích směsí, jako rozmrazovač.
- Benzín jako rozpouštědlo nebo odmašťovač, pohonnou látku pro motory nebo jako náplň do zapalovačů.
- Petrolej se dá využít ke svícení, k ředění nafty při velkých mrazech, jako rozpouštědlo, k penetraci nebo jako čistidlo strojních zařízení a také jako odstraňovač koroze či k uvolňování zarezavělých spojů a šroubů.
...a určitě vás napadnou ještě další možnosti.

Vařiče využívající tato paliva sice často nejsou tak jednoduché jako oblíbené vařiče plynové, ale přesto patří ke konstrukčně přehledným, laicky snadno pochopitelným a v praxi snadno udržovatelným domácím zařízením. Proto si je pojďme popsat na dalších řádcích trochu podrobněji…

Vařiče na kapalný líh
Líh (tedy správně řečeno etanol), je z dnešního pohledu kvalitní a navíc ekologické palivo. Jednak proto, že ho lze snadno vyrábět kvasným procesem z rostlin obsahujících cukry nebo škroby - což je vlastně chemická forma fotosyntézou uloženého „slunečního záření“. Zadruhé proto, že je to palivo s nízkým obsahem uhlíku a při spalování vzniká převážně vodní pára a jen poměrně malé množství oxidu uhličitého. (Tento oxid uhličitý nebude vytvářet „globální oteplování“, protože spálením lihu jen vracíte zpátky to, co při růstu rostliny z atmosféry spotřebovaly.) Nicméně při styku lihového plamene s chladným dnem varné nádoby se vodní pára stráží a tvoří kapky. Pokud je nádoba příliš nízko nad vařičem, dojde při styku plamene s chladným dnem nádoby k předčasnému ukončení hoření uvnitř plamene a nespálené zbytky uhlíku mohou tvořit na dně varné nádoby nánosy sazí a dehtovité příškvary. V takovém případě pro zajištění kvalitní spalování podložte nádobu, aby se dostala výš nad vařič. Líh je hořlavina I. třídy. V otevřené nádobě se rychle odpařuje a přijímá do sebe vzdušnou vlhkost, což ho znehodnocuje. (To je jeden z důvodů, proč mají lihové vařiče nádrže o menším objemu než třeba vařiče petrolejové - častější dolévání lihu zaručuje, že vařič bude mít k dispozici vždy palivo čerstvé, neznehodnocené.) Líh je nutné skladovat daleko od otevřeného ohně a vždy v dobře uzavřených nádobách. Do vařiče můžete jako palivo použít buď tzv. líh technický nebo v drogerii prodávané palivo do biokrbů.

Palivo do biokrbů:

Obojí je po chemické stránce forma denaturovaného lihu, ale palivo do biokrbů je denaturováno šetrněji a při hoření méně zapáchá. Alternativním palivem pro lihové vařiče může být metylalkohol, ale protože je jedovatý, nelze jeho použití obecně doporučit. Samozřejmě ve vařiči bude hořet nejen metylalkohol, ale obecně jakýkoli vysokoprocentní alkohol (třeba i slivovice, ale ta se dá využít určitě mnohem lépe...)

Nikdy nepoužívejte do jakéhokoliv lihového vařiče benzín, petrolej ani jiná výbušná nebo vysoceuhlíkatá paliva !!

---------------------------

Vařiče s přímým odpařováním
Jedná se o nejjednodušší typ vařiče, používaný nejčastěji jako kapesní vařič pro turistiku. Pracuje s jednorázovým, předem odhadnutým množstvím lihu, které je úměrné množství vody nebo jídla, které má být vařičem ohříváno. Výkon a velikost plamene je obtížně regulovatelná, pro se nehodí na dlouhé vaření pokrmů, ale pouze na ohřátí pokrmů již hotových nebo na vaření vody (či k rozpouštění ledu a získání vody).

Kapesní dvouplášťový lihový vařič Esbit AB300BR s příslušenstvím:

Schematický průřez dvouplášťovým vařičem:
(kliknutím zvětšit)

Princip, funkce a obsluha dvouplášťového vařiče
Vařič je tvořený plechovou nádobkou s víčkem. Nádobka má široké hrdlo, které však tvoří druhý vnitřní plášť - jakousi přepážku, která dosahuje prakticky až ke dnu nádobky. Tím je nádobka rozdělená na dva samostatné prostory - jednak prostor uvnitř hrdla (který po nahlédnutí do vařiče vidíme pouhým okem) a zadruhé uzavřený prstencovitý prostor po obvodu vařiče. Do tohoto prostoru ústí velké množství otvorů navrtaných nahoře po obvodu nádobky.

Před vařením se připraví pro vařič nehořlavá podložka (porcelánový nebo keramický talíř, cihla, kámen). Není však vhodné, aby byla podložka kovová, protože by nádobku vařiče ve spodní části silně ochlazovala a snižovala jeho výkon. Z tohoto důvodu také nikdy nepokládejte vařič přímo na sníh nebo na led. Také je zapotřebí připravit si stojánek nebo podpěry, na které se postaví nádoba, ve které budete vařit. Pokud vaříte v terénu, vytvořte si z kamenů nebo plechu dokonalé závětří, aby vám vítr nesfukoval plamen a neochlazoval nádobu. Ze stejného důvodu vždy přikrývejte nádobu na vaření pokličkou.

Poklička pomůže uspořit zhruba jednu třetinu paliva
a to je při krizové situaci s neznámým scénářem nebo delším cestování velmi výhodné.

Do nádobky vařiče nalejte odměřené (jedno nebo dvě po okraj naplněná víčka) nebo předem odhadnuté množství líhu podle objemu vody či potravin, které budete vařit. Množství je potřeba v praxi několika pokusy odzkoušet. Nalitý líh zateče pod přepážkou i do nepřístupných míst vařiče za ní.

Vařič postavte na připravenou nehořlavou podložku, sirkou, zapalovačem nebo křesadlem zapalte. A hned na něj postavte nádobu na vaření.

Vařič má zezačátku jen malý výkon. Líh (přesněji - páry lihu těsně nad hladinou) hoří jen na hladině uvnitř hrdla. Tím se ohřívá hrdlo a přepážka. Po chvíli začne líh skrytý za přepážkou vřít - nic tam ale nemůže hořet, protože k hoření není uvnitř dostatek vzduchu. Pro vznikající lihové páry je nesnadné probublávat pod přepážkou a tak volí snazší cestu - vycházejí ven řadou malých otvorů okolo hrdla. Tam se lihové páry konečně setkají se vzduchem a mohou dobře a kvalitně shořet. U jednotlivých otvorů se objeví plamínky připomínající plamínky plynového hořáku. Teprve v tomto okamžiku získal vařič potřebný výkon a bude hořet, dokud v nádobce nedojde všechen nalitý líh.

Pokud máte uvařeno dříve, než líh dojde, můžete vařič uhasit přiklopením víčka. Nepokoušejte se vařič uhasit sfouknutím - zbytek hořícího lihu může vystříknout! Po vychladnutí vařiče je lepší zbylý líh opatrně vylít skrz malé otvůrky zpět do zásobní láhve. Víčko vařiče sice mívá gumové těsnění, ale málokterý typ těchto vařičů má hrdlo od výroby tak ideálně rovné, aby těsnilo dokonale a mohli jste v něm líh ponechat bez nebezpečí, že vám vyteče do batohu.

Některé vařiče mají odklopné víčko, kterým jde jejich výkon částečně řídit, ale ve valné většině moc citlivě regulovatelné nejsou. Proto se hodí jen na krátké rychlé ohřátí vody k varu (na čaj či kávu, na zalití instantních nudlí aj.) nebo na ohřátí předem uvařeného jídla nebo konzervy. Na složité vaření (např. brambor nebo přípravu guláše) se nehodí. Jsou však mimořádně lehké, naprosto spolehlivé a bezporuchové. Pokud je nerozšlápnete nebo neprorazíte nádobku, budou vám vždy věrně sloužit. I když používáte jiný vařič, je vždy dobré mít tento vařič připravený co by záložní nebo si ho umět vyrobit ze dvou plechovek od piva.

Stojánek k vařiči, vařič z plechovek, skládací souprava Vařík:
(kliknutím zvětšit)

Vařiče samospádové (s nádržkou)
Jedná se většinou o starší typy vařičů, které se sice v minulosti někdy prodávaly i pod názvem „turistické“, ale z našeho pohledu by jim více slušel název „stolní vařiče“. Jednalo se o vařiče robustní konstrukce zhotovené tak, že bez obtíží zvládaly pravidelné každodenní vaření v malých městských domácnostech, na ubytovnách, horských chatách, maringotkách. Jejich konstrukční uspořádání vzniklo na konci 19. století. Byly náhradou plynových vařičů v místech, kde nebyl dostupný svítiplyn.

Mezi výhody těchto vařičů patří spolehlivost, snadná obsluha, jednoduchá údržba a hlavně jemná regulace výkonu - díky které umožnují úsporné a efektivní vaření i složitějších a časově náročnějších jídel a příloh. Neobsahují žádná gumová těsnění či plasty, které by při dlouhodobém uložení podléhaly stárnutí. Pokud je vařič uložený v suchu a v místě, kde přiliš často nemrzne (aby nedocházelo k mezikrystalické korozi mosazi a jejímu křehnutí), bude ihned plně funkční třeba i po 50-ti letech skladování. Jako nevýhodu lze vytknout o něco menší výkon ve srovnání s vařiči benzínovými, petrolejovými či plynovými a fakt že pro dobrou funkci potřebují vodorovnou plochu (ideálně stůl). Proto najdou své využití především při vaření v interiéru (např. v chatě, v karavanu, v unimobuňce, maringotce, ale také jako záložní vařič v kuchyni běžného bytu ať už v rodinném domku či městském paneláku) - proste všude tam, kde je dokonalé závětří, které nestrhává plamen a dost místa na práci.

Lihový vařič Omnia:

Vařič Omnia se vyráběl v sedmdesátých letech a ještě dnes se často nabízí v bazarech nebo ve výprodejích na internetu. Objem nádrže je 0,4 litru (plným výkonem může hořet okolo 2 hodin). Rozměry plechového rámu vařiče jsou 24 x 18 cm, plocha je 7,5 cm nad stolem. Průměr hrnce na vaření se doporučuje do 25cm, ale na vařič lze položit i pánev o průměru 30 cm. Skladovací rozměry (tj. s nádrží a vyčnívajícím kohoutkem) jsou: Délka 35 cm, šířka 18 cm, výška 16,5 cm. Na vařič lze při přepravě položil dvě litrové láhve paliva do biokrbů a využije se tím prostor do výšky nádržky, aniž by se nějak výrazně zvětšily přepravní rozměry celého vařiče. Dvě litrové láhve znamenají zásobu paliva na pětinásobné naplnění nádrže, což je nejméně 10 hodin provozu plným výkonem. Plný výkon se však při vaření používá jen po krátkou dobu (uvedení do varu), poté se plamen ztlumí, takže zásoba líhu vydrží v praxi o mnoho déle. Pro start vařiče stačí velmi malé množství lihu - jen lehce smočená nahřívací miska a po jejím dohoření za cca 1 minutu je vařič už schopný plného provozu.

Princip, funkce a obsluha samospádových lihových vařičů
Nejprve zkontrolujte, zda je kohoutek uzavřený (utažený ve směru pohybu hodinových ručiček). Sundejte víčko (nemá závit, je kuželovité) a nádržku naplňte lihem (opět lihem technickým nebo tzv. palivem do biokrbů) tak aby byla téměř plná. Pak víčko opět nasaďte na nádrž. Pokud se vařič alespoň jednou týdně používá, není nutné líh vylévat zpět do láhve. Pokud jej používáte méně často, naplňte nádržku jen malým množstvím paliva a nechejte vařič dohořet nebo po vaření zbylý líh nalejte zpět do uzavíratelné nádoby. V nádržce opatřené odvzdušňovací dírkou (odvzdušnění nádrže je u samospádového vařiče bohužel nutné) by se líh pozvolna odpařoval a přijímal vzdušnou vlhkost. Zabránit odpařování, navlhání a vytékání lihu z nádrže při přepravě lze zabránit, když nádržku zazátkujete korkovou nebo silikonovou zátkou. Před provozem však musíte těsnou zátku nahradit zátkou původní s odvzdušňovacím otvůrkem.

Nikdy nezapalujte vařič, pokud není jeho nádrž uzavřená víčkem !

Vařič by při provozu měl být postavený na nehořlavé a nenasákavé podložce. Třeba na kusu plechu. Protože v minulosti přes letní období, když se netopilo, nahrazoval lihový vařič kuchyňský sporák nebo kamna, býval běžně postavený přímo na litinové plotně těchto vyhaslých kamen.

Otočte kohoutkem pomalu a opatrně proti směru hodinových ručiček a vyčkejte, až trocha lihu nateče na misku okolo hořáku. Stačí troška, jen aby byla miska lehce smočená. Pak kohoutek opět uzavřete. Líh na misce zapalte. Líh bude hořet plápolavým plamenem a bude nahřívat trubici výparníku, která vede nad miskou.

Uvnitř trubice je vsunutý smotek drátěné nebo textilní tkaniny, někdy má podobu drátěného "rámečku" s podélně navinutým bavlněným provázkem. Smotek je v tu chvíli nasáknutý lihem. Jak se trubice ohřívá, líh v ní začne vřít. Protože je kohoutek uzavřený, nemají lihové páry kam jít a narůstá tlak. Vzniklým tlakem je kapalný líh přes smotek zatlačován zpět do nádrže, takže se dostává do chladnějšího místa a jeho var přirozeně ustává.

Jakmile líh na misce okolo hořáku dohořívá (při malém množství lihu na misce cca po 1 minutě), pomalu otevírejte kohoutek. Tím v trubici poklesne tlak, líh z nádrže bude samospádem stékat do trubice a přes tkaninový smotek se dostane do horkého místa, kde bude v trubici vřít. Vzniklé lihové páry projdou pootevřeným kohoutkem, pak krátkou svislou trubičkou směrem dolů. Konec trubičky je uzavřený, ale na boku má trubička otvůrek, který funguje jako tryska. Z trysky foukají lihové páry do difuzéru, kde se míchají se vzduchem a směs jde do hlavy hořáku. Jejími drobnými otvory budou vycházet ven. Venku se smísí s dalším vzduchem a od dohořívajícího lihu na misce vzplanou. Po obvodu hořákové hlavy se rozhoří mnoho malých modrobílých plamínků - připomínajících plamen plynového vařiče. Plamen hořáku pak dál sám sobě ohřívá trubici výparníku. Některé vařiče mají na boku hořákové hlavy ještě pomocné otvory, že kterých šlehají malé plamínky přímo na trubici výparníku (pokud tomu tak je, při zapálení si pohlídejte, že i tyto plamínky spolehlivě hoří). Když se hořák rozhořel můžete na vařič postavit hrnec a začít vařit. Podle otevření kohoutku vychází z výparníku větší nebo menší množství lihových par do hořáku, čímž měníte jeho výkon a podle toho současně samočinně přitéká více nebo méně lihu z nádrže do výparníku a vytváří nové lihové páry.

Smotek uvnitř trubice výparníku má za úkol zajistit, aby vypařování lihu v trubici bylo klidné a pozvolné. Kdyby v trubici smotek nebyl, chladný líh by přitekl na horké stěny trubice náhle, prudce by se vypařil a vzniklý tlak by ho vytlačil zpět do nádrže. To by se periodicky opakovalo a zapříčinilo by to velmi kolísavé až nebezpečné hoření vařiče.

Schematický průřez vařičem:
(kliknutím zvětšit)

Detailní pohled z boku na hořák:

Pomocné plamínky hořáku nahřívají trubici výparníku:

Chyby, závady a údržba samospádových lihových vařičů
Mechanické závady způsobené neurvalým zacházením jsou na těchto vařičích většinou zřejmé na první pohled, ale nemusejí znamenat hned nefunkčnost - ohnutý držák nádrže, promáčknutá nádrž. Závady se mohou ukázat až po naplnění palivem - může se objevit netěsnost letovaného spoje mezi nádrží a trubičkou nebo netěsnost mosazného šroubení v místě, kde je trubička od nádrže spojená s výparníkovou trubkou. Starý mosazný plech nádržky může mít skryté mikrotrhlinky, kterými líh prosakuje a je potřeba je zaletovat. (Trhlinky a křehnutí nejčastěji vzniká, pokud je součástka z tenkého lisovaného mosazného plechu dlouhodobě skladována v prostředí, kde se střídá vlhko a mráz - např. stará kůlna s hliněnou podlahou, průjezdy a stodoly starých gruntů, na půdách poblíž špatně oplechovaných komínů kam zatéká.) Takové závady však umí zkušenější kutil snadno opravit. Cínový spoj se dá pájedlem přeletovat, šroubení rozebrat, očistit a znovu dotáhnout. U starších typů není ve šroubení žádné těsnění, trubky svým kuželovým koncem těsní prostým sevřením kovu na kov, dosedací plochy však nesmějí být poškrábané. U novějších vařičů bývá ve spojích těsnění z klingeritu.

Zákeřnější závadou může být, pokud je zatuhlý nebo zadřený kohoutek nebo zkorodovaná regulační jehla. Pokud se takový kohoutek podaří s citem rozhýbat a jehlu vyšroubovat ven, máte z poloviny vyhráno. Je potřeba zkontrolovat na jehle místo, kde dosedá jehla do sedla uvnitř trubky. Na jehle je toto místo vidět podle vymačkaného nákružku. To, že je místo vymačkané ještě není na závadu, ale nesmí v tom místě být nikde důlková koroze nebo škrábanec, kterým by i při uzavřeném kohoutku líh protékal. Kohoutek prostě musí po uzavření stoprocentně těsnit, jinak postupem doby vyteče celá nádrž - nejprve na misku a pak miska přeteče. Když je jehla zkorodovaná, nezbude než kontaktovat šikovného soustružníka nebo brusiče, aby těsnící plochu jehly opravil. Hřídelka jehly nemá žádné těsnění. Výrobce se spoléhá na to, že závit je tak dlouhý, že přes něj při nízkém tlaku lihové páry nebudou ucházet. (A vskutku neucházejí.) Hřídelku nemažte žádným olejem ani vazelínou - horkem by zuhelnatěla, zatuhla a kohoutkem by nešlo otáčet. Pokud chcete závit namazat, vetřete do něj čistou suchou práškovou tuhu (grafit). Pokud práškovou tuhu nemáte, můžete závit "počmárat" obyčejnou měkkou tužkou č.1 nebo kouskem uhlíku z dynama.

Další možnou závadou bývají prohřešky minulých majitelů - zejména použití jiného nevhodného paliva. Dochází k tomu nejčastěji z neznalosti, kdy někdo naplní nádržku petrolejem (v domnění, že jde o petrolejový vařič). Když po zapálení zjistí, že vařič čadí jako hořící rafinerie, odloží ho jako vadný. Problém je, že nevhodné palivo dokáže úplně ucpat a zapéct tkaninový smotek ve výparníkové trubici. Trubice se často stane zcela neprůchozí. Někdy se do vařiče naopak dostane voda a tkaninový smotek nebo drátěný rámeček smotku zkoroduje a rez ucpe kohoutek. Vařič sice hoří, ale jen malým plamenem a na otevírání kohoutku nereaguje. Pokud je podezření na takovou závadu, je potřeba výparníkovou trubici demontovat, smotek háčkem vytáhnout, trubku vyčistit a vyrobit smotek nový. Nemáte-li drátěnou tkaninu, vezměte kus ohebné „elektrikářské licny“, zbavte ji izolace a zkruťte. Přeložte několikrát tam a zpět, až vznikne svazek dostatečné tloušťky, aby vyplnit celou trubici. Pak svazek mírně zkruťte, aby drátky držely pohromadě a opatrně zasuňte do trubice (ale tak, abyste jej v budoucnu dokázali opět vytáhnout, kdyby to bylo potřeba).

Pokud váš vařič má smotek vyrobený z bavlněného provázku navinutého na drátěném rámečku, dobře si ho prohlédněte a vyrobte podle starého nový. Zvládnete to snadno obyčejnými kleštěmi. Místo železného drátu ale použijte drát měděný nebo mosazný. Pak máte jistotu, že váš výrobek už nikdy nezkoroduje a vydrží věky. Před výrobou si ale zapálením na kousku provázku vyzkoušejte, zda neobsahuje nějaká syntetická vlákna (musí jen doutnat, netavit se a neseškvařit se).

Výroba smotku z bavlněného provázku:
(kliknutím zvětšit)

Tryska a krátká svislá trubička bývá ucpaná jen vzácně a není problém ji pročistit zahnutým drátkem. Difuzér a hořáková hlava nesmí uvnitř obsahovat napadané nečistoty, otvory hořáku je potřeba udržovat čisté, bez příškvarů (např. když omylem na vařič přeteče hrnec s pokrmem). Pokud hořák rozebíráte (povolením matičky dole pod nahřívací miskou), pak si při opětovném sestavení pohlídejte natočení nahřívací misky. Některé misky mají v jednom místě vylisovanou malou prohlubeň. Pokud miska takovou prohlubeň má, je potřeba ji namontovat a pootočit tak, aby prohlubeň byla pod výparníkovou trubicí směrem k nádrži - pod místem, kde jsou na hořákové hlavě dírky pro pomocné nahřívací plamínky. Funguje to totiž tak, že když při nahřívání vařiče na misce dohořívají zbyky lihu, budou dohořívat právě v prohlubni (zatím co v oblasti difuzéru už žádné zbytky dohořívání na misce nebudou a difuzér bude moci nasávat čistý vzduch). Po otevření kohoutku pak od posledních zbytků plamene živořícího v prohlubni misky snadno chytnou pomocné nahřívací plamínky a od nich i všechny ostatní plamínky na hořáku. Start vařiče je pak rychlý a elegantní.

Trubka výparníku obsahující vložku (smotek drátěné tkaniny):

Šroubení umožňující snadný přístup k vložce výparníku:

Stolní lihový samospádový vařič Effekt 3rk vyráběný firmou E. Hähnel:
(cca od roku 1921 do roku 1935, používaný pro nenáročné domácí vaření a ohřívání jídel)

I když je tento vařič velmi starý, princip na jakém je založena jeho funkce se bezezměn používá prakticky u všech konstrukčně odvozených typů už téměř sto let a používají ho i lihové vařiče vyráběné v současnosti.

Zatím by se podle obrázků sice mohlo zdát, že hovořím pouze o starých historických typech lihových vařičů. Ale nejedná se o žádnou zastaralou technologii v propadlištích dějin. I když lihové vařiče při každodenním vaření vytlačily vařiče na propan-butan (nízkými provozními náklady a jednodužší obsluhou), najdou se i dnes na trhu cenově dostupné lihové vařiče s moderním vzhledem a schopné trvalou každodenní zátěž vaření zvládnout. Vyrábějí se ve stolním provedení jako jednoplotýnkové i dvouplotýnkové. Své využití najdou všude tam, kde z nějakého důvodu nechcete používat tlakovou láhev. (Plynová láhev je zálohovaná, musíte ji dopravovat tam i zpět a její výměna po dlouhodobém skladování nebo nepoužívání může být prodejcem odmítnuta kvůli propadlému datu tlakové zkoušky.)

Vzhled moderní stolního jednoplotýnkového lihového vařiče HPV Salsa Cooky:
(objem nádrže 0,4 ltr., doba provozu na jednu náplň cca 2 hod., cena cca 1520,-Kč)

Tvar a barva plamene moderního dvouplotýnkového lihového vařiče HPV Mambo Cooky:

Vařiče na benzín

Benzín je jedna z destilačních frakcí ropy (a proto narozdíl od lihu nepatří k obnovitelným zdrojům). Ve srovnání s lihem, o kterém se podrobně psalo na předešlých stránkách, obsahuje více uhlíku. Díky tomu při stejném objemu v sobě skrývá více chemické energie - má vyšší výhřevnost. Aby jej ale bylo možné kvalitně spalovat, je zapotřebí dokonale ho smíchat s velkým množstvím vzduchu, pak veškerý uhlík obsažený v palivu bezezbytku shoří, nevytváří saze ani jedovatý oxid uhelnatý. Proto nemůžeme benzín nechat jen volně hořet na povrchu volné hladiny nebo ho nechat poklidným způsobem odpařovat a páry volně přivést do hořákové hlavy. Abychom dokázali benzín dokonale spalovat - bez zápachu a kouře, musíme ho odpařit a benzínové páry nikoli volně, ale pod silným tlakem hnát tryskou do směšovače. Jedině tak se nám je podaří se vzduchem dobře smíchat. Benzín hoří prudce a tohle řešení současně zajistí, že při prudkém proudění směsi za tryskou nebude mít hořlavá směs snahu vzplanout proti proudu. Základní konstrukční podmínkou pro dobré směšování a spalování u benzínového vařiče je - získat potřební pracovní tlak. A to nejčastěji pumpou.

Benzínové vařiče bez výparníku, s pumpou
Toto konstrukční řešení se používá už mnoho let. Objevilo se na prvních vařičích švédské konstrukce a pro svou spolehlivost i oblibu přetrvává dodnes, protože má řadu výhod - vařič je ještě relativně jednoduchý, lehký, skladný a plynule regulovatelný.

Turistický benzínový vařič Optimus Hiker:

Schematický průřez benzínovým vařičem:
(kliknutím zvětšit)

Princip, funkce a obsluha benzínových vařičů s pumpou
Nádržku vařiče naplňte benzínem. Nejlépe čistým technickým. V nouzi, když nebude vyhnutí, můžete použít benzín automobilový (jehož přísady však budou vařič postupně zanášet). Nádrž neplňte úplně, ale ponechejte zhruba jednu třetinu jejího objemu zaplněnou vzduchem. Pak nádrž zašroubujte zátkou. Zátka hermeticky těsní, takže naplněný vařič můžeme bez obav přepravovat. Uvnitř zátky je zabudovaný přetlakový ventil a v případě, že by tlak v nádržce z nějakého důvodu překročil povolenou mez, ventil přetlak nad hladinou odpustí. Pokud se tak stane za provozu, mohou odpouštěné páry od plamene vařiče ve výjimečných případech krátce vzplanout, ale oheň se přes ventil do nádržky dostat nemůže. Přesto je to dobrý důvod proč...

...zásadně NEVAŘIT s tímto typem vařiče ve stanu nebo v autě.

Je-li vařič skládací, rozložte ho a na hřídel hořáku nasaďte ovládací knoflík. Co dál? V tomto okamžiku by vás nejspíš napadlo, že je potřeba napumpovat do nádržky tlak. Ale ještě vyčkejte. Dříve než to uděláte, otočte ovládacím kolečkem proti směru hodinových ručiček, zcela nadoraz doleva. U většiny vařičů se předpokládá, že benzín, který používáte, není čistý a že za provozu zanáší trysku. Úplným otočením knoflíku doleva se z kohoutku hořáku vysune čistič trysky a tenký drátek samočinně vyčistí trysku od nánosů z minulého vaření. Stačí jednou otočit. Pak kohoutek opět úplně uzavřete.
Teprve nyní je čas nádržku napumpovat. Není potřeba moc, stačí dvakrát třikrát „šťouchnout“ pumpou. (Pamatujte, že za zvýšeného tlaku se benzín špatně odpařuje - takže když to s pumpováním přeženete, bude se vařič nahřívat a rozbíhat hůř, může prskat a čadit.) Tím, že jste napumpovali do nádrže vzduch, bude vám nad hladinou stlačený vzduch vytlačovat z nádrže benzín do hořáku.

Stlačený vzduch je prvotní hnací silou umožňující provoz tohoto typu vařiče.

Postavte vařič na rovnou nehořlavou podložku, v závětří, daleko od všech hořlavých věcí. Nyní trošku povolte kohoutek. Po otevření kohoutku a počkejte, až trocha benzínu přeteče přes trysku na mističku pod hořákem. Když je mistička skoro plná, zavřete kohoutek. (Když něco přeteče, utřete to.) Benzín na mističce zapalte. Benzín bude plápolavým čadivým plamenem hořet a nahřívat hlavu hořáku - „tulipán“. Pokud si nechcete hořák očadit, můžete do mističky nalít líh a ten zapálit. Na rozdíl od benzínu hoří bez sazí. Teplo se přes kovové součásti hořáku vede do kohoutku a dokonce až do přívodní trubky, která spojuje hořák s nádrží. V kohoutku a z poloviny i v přívodní trubce se benzín odpaří. Vzniklé páry svým tlakem zatlačí benzín zpět do nádržky a var dalšího benzínu se tím zastaví, nastane rovnovážný stav.

Když už na misce dohořívají poslední zbytky paliva a hořák je pravděpodobně už dostatečně nahřátý (objem mističky má výrobce spočítaný), pomalu otevírejte kohoutek. Benzínové páry začnou proudit s trysky a od zbytků plamene na mističce vzplanou. (Pokud se to nepodaří, zapalte syčící páry valící se z hořáku sirkou nebo zapalovačem.) Hořák hoří světlemodrým, nesvítivým, ale velice horkým plamenem. Kohoutkem nastavte výkon vařiče. Kdyby v prvopočátcích hoření začal vařič kašlat a čoudit, přivřete trochu kohoutek, ale tak aby hořák nezhasl. Počkejte, až se celý vařič řádně rozehřeje a bude hořet klidně. Teprve pak, potřebujete-li, postupně přidávejte a nastavte plný výkon.

Benzín se za zvýšené teploty odpařuje velmi snadno. Jakmile je hořák provozu, je celý vařič tak horký, že benzín je ve varu už v přívodní trubce mezi nádrží a hořákem. Do hořáku už doputují jen čisté benzínové páry. Protože je nádrž napumpována stlačeným vzduchem, je benzín z ní vytlačován velkou silou a i benzínové páry, které po cestě do hořáku vznikají, mají velký tlak. Díky tomu proudí tryskou rychle, dokonale se směšuji se vzduchem, bouřlivě hoří a vytvářejí vysokou teplotu. Nádrž se pumpou dofukuje pouze jednou za čas. Až poté, co z nádrže už ubylo tolik paliva, že se tlak nad hladinou příliš snížil a vařič ztratil výkon. Během kratšího vaření, ohřevu konzervy či vaření vody na kávu není pumpování vůbec zapotřebí.

------------------------------------------------------------------------------

Benzínové vařiče bez výparníku a bez pumpy
Konstrukční uspořádání (jak vidíte z obrázku) je úplně stejné, jako u předchozího typu - jen pumpa chybí.

Ruský turistični gorilnik PT-1, přezdívaný "Aljoša":

Princip, funkce a obsluha benzínového vařiče bez pumpy
Zmínil jsem, že stlačený vzduch je hlavní hnací silou benzínových vařičů. Tento typ však nemá pumpu? Jak získáme stlačený vzduch do nádrže, aby vařič fungoval? Snadno. Především - neplňte nádrž úplně plnou, ale ponechte nad hladinou trochu volného prostoru, kde zůstane vzduch. Někteří výrobci na to pamatují a nalévací otvor mají prodloužený v trubičku, která ukazuje, kolik má být benzínu v nádrži. Při pokusu nalít tam víc, nádrž nekompromisně přeteče, ale potřebnou zásobu vzduchu si zachová. Nádrž dobře uzavřete zátkou (zátka opět musí obsahovat přetlakový ventil). Stejně jako u předchozího typu, i tento vařič můžete s naplněnou nádrží bez obav přepravovat (nikoli samozřejmě letadlem). Před použitím vařiče zátku nádržky na krátký okamžik povolte, aby se tlak uvnitř nádržky vyrovnal s tlakem atmosférickým i se změnou teplot. Pak nádržku opět dobře uzavřete. Připravte si místo pro vařič. Vařič rozložte a nasaďte hřídelku knoflíku. Pak teplou dlaní uchopte nádržku a rukou ji zahřívejte. Ohřátím se o trošku zvětší objem vzduchu nad hladinou v nádržce. To málo stačí, aby po otevření kohoutku část benzínu natekla na mističku a bylo ji možné zapálit. Jakmile benzín na mističce hoří, jeho teplem se ohřeje nejen „tulipán“ hořáku, ale i kohoutek, trubka a částečně i nádržka, protože je u hořáku velmi blízko. Tím se začne vzduch uvnitř nádržky rozpínat a vytvářet tlak. Sice ne tak dokonale jako když má vařič pumpu, ale přesto dost na to, aby vařič fungoval.

Tvar a barva plamene hořáku "tulipán":

Aby tlaku a teploty nebylo moc, je před přílišným žárem hořáku nádržka chráněna tepelným štítem. Když se nádržka přehřeje, začne přetlak odfukovat přetlakovým ventilem, doprovázený občasným šlehnutím plamene (což bez útěku ustojí jen silné povahy). Hlavní výhodou tohoto vařiče je jednoduchost. Ta je získaná za cenu mírně pomalejšího a o něco komplikovanějšího startu. Vařič má také integrovaný čistič trysky. A jak už to u ruských přístrojů bývá, je schopný „přežvýkat“ i dost mizerný benzín, fungovat v hodně extrémních podmínkách, ale to vše za cenu mírné „nebezpečnosti“ a pod řádným dozorem obsluhujícího.

I když nevlastníte tento typ vařiče, je dobré vědět, že existuje. Trik s ručním ohřevem nádržky můžete totiž nouzově použít u vařiče s pumpou, když se vám pumpa pokazí.

Vařiče se samostatným výparníkem
U předchozích dvou typů benzínových vařičů bývá nejčastěji použitý hořák s „tulipánovou“ hlavou (viz. obrázek výše). Je mimořádně jednoduchý. Proud benzínových par vrhaných z trysky je namířený proti klenutému dýnku uprostřed hořáku, o které se rozráží. Při tom se páry náhodně míchají se vzduchem, kterého je v okolí dostatek. Postupně snižují rychlost, až směs nakonec dosáhne rychlosti, při níž „sama sebe nesfoukne“, ale dokáže už stabilně hořet.
Problém je, že těch náhodných faktorů, které provázejí hoření je mnoho. Výsledkem je bouřlivé, hlučné hoření, projevující se velmi rychle po sobě následujícími výbuchy benzínových par. Hořák hlasitě bručí a vrčí. Je dobrý v outdooru, ale používat ho v klidné místnosti, např. na chatě kde si chcete s kamarády povídat, je nepříjemné. Proto se konstruktéři během času snažili vyvinout hořák, kde by jednotlivé fáze přípravy paliva a jeho hoření byly oddělené - jasně specifikované, aby bylo hoření řízené a probíhalo zcela klidně. Vznikly tak vařiče se samostatným výparníkem, směšovacím difuzérem a hořákovou hlavou s rozdělovačem plamene, která vytváří mnoho klidně a tiše hořících plamínků. Výsledné hoření je velmi klidné a podobné plamenu plynového vařiče.

Stolní benzínový vařič Meva:

Stolní benzínový vařič otočený a otevřený:
(kliknutím zvětšit)

Schematický průřez benzínovým vařičem s výparníkem:
(kliknutím zvětšit)

Princip, funkce a obsluha benzínového vařiče s výparníkem
Pumpou vytvořený stlačený vzduch vytlačuje z nádrže benzín. Benzín se ve výparníkové trubici změní na benzínové páry. Ty projdou tryskou, kde zvýší svou rychlost a proudí do difuzéru, kde k sobě strhávají čistý vzduch. Vznikne tak na palivo bohatá směs, která je vedená do hořáku. Hořák je tvořený soustavou vlnkovaných lamel, mezi kterými směs proudí. Tím se směs rozprostře po celém obvodu hořáku, sníží rychlost, smíchá se s vnějším vzduchem a po obvodu hořáku klidně a kvalitně hoří namodralým nesvítivým plamenem. Protože trubka výparníku vede nad hořákem, je hořákem ohřívána a vytváří nové benzínové páry.

Pro uživatele jsou zde dvě základní odlišnosti. Pro prvotní nahřátí výparníku se palivo (v tomto případě doporučuji výhradně líh) nenalévá pod hořák, ale nahoru na hořák - na misku umístěnou těsně pod výparníkovou trubicí. Druhou odlišností je, že kohoutek neuzavírá přívod benzínových par, ale přímo kapalný benzín. Proto nikdy neotevírejte kohoutek dříve, dokud není výparníková trubice řádně nahřátá (a není připravená benzín, který do ní vpustíte, bezezbytku odpařit)! Když jej otevřete dříve a teprve pak budete trubici nahřívat, nedostatečně odpařený benzín bude stříkat z trysky do difuzéru, vzplane čadivým plamenem a zanese vám celý hořák i jeho jemné lamely a příškvary ucpou trysku.

Takže nalejte benzín a ponechte prostor pro vzduch. Zašroubujte víčko nádrže. Než několika „šťouchanci pumpou“ natlakujete nádrž, vždy si nejprve zkontrolujte, že máte kohoutek vařiče dobře zavřený. Nahřejte výparník zapálením plné mističky lihu nad hořákem a teprve až budou poslední zbytky lihu na mističce dohořívat, pozvolna (a jen trošku) kohoutek pootevřete. Počkejte, až hořák vzplane modrými plamínky a sám sobě začne ohřívat výparníkovou trubici. Teprve pak pomalu postupně přidávejte výkon. Nestačí-li výkon ani při plném otevření kohoutku, nádrž mírně tlakujte. S pumpováním to nepřehánějte, ať se drobné plamínky od hořákové hlavy neodtrhávají, ale hoření zůstává klidné. Pokud je v nádrži příliš velký tlak, lze ho velmi opatrně odpustit odpouštěcím šroubkem (při zhasnutém vařiči, před přepravou a podobně).

Moderní typy benzínových vařičů
Moderní typy vařičů bývají odvozené od všech výše uvedených „historických“ typů, ale nejčastěji od vařičů se samostatným výparníkem. Buď jsou v kompaktním provedení, nebo mohou být rozebíratelné na dílčí části. Jsou velmi výkonné, ale někteří výrobci při honbě za nízkou hmotností konstruují vařiče natolik subtilní, že mají jen omezenou životnost. Ta dostačuje na provoz o dovolené nebo při nějaké expediční výpravě, ale každodenní vaření při dlouhodobě trvající krizové situaci by nezvládly. Obecně doporučuji, pokud vás netlačí čas a nemusíte mít uvařeno do 3 minut, nevařte s vařiči zbytečně na plný výkon. Na dvoutřetinový nebo poloviční úplně stačí. Teploty některých dílů při plném výkonu blíží konstrukčním limitům použitých materiálů. Stačí trošku ubrat, teplota poklesne třeba jen o necelých 100°C, ale životnost součástí se klidně i zdvojnásobí. Plným výkonem není problém během několika vaření (po zakrytí vařiče rozměrným dnem hrnce) propálit třeba i jinak poměrně odolný "tulipánový" hořák. Oprava vytavené přepážky může být v polních podmínkách docela komplikovaná.

Kompaktní turistický benzínový vařič Coleman:

Turistický benzínový vařič MSR Whisper s oddělitelnou nádrží:

Chyby, závady a údržba benzínových vařičů
Benzínový vařič je poměrně složitý přístroj a navíc musím připomenout, že benzín „je prevít“, protože poměrně rychle poškozuje gumová těsnění. Nejčastější závadou bývá nabobtnalé a následně přeskřípnuté těsnění u nádržky. Nebo naopak těsnění zcela ztvrdlé, vyschlé a drolící se na kousky. Této závady si většinou všimnete pouhým okem. Ale nezapomeňte, že prakticky ze stejného materiálu je těsnící kuželka v přetlakovém ventilu. I tam může být guma zpuchřelá, ztvrdlá, netěsnící. Pak ventil uchází, nádrž ztrácí tlak a benzínové páry se mohou v okolí ventilu vznítit. To je ještě ta lepší stránka. Horší je, když se těsnění v přetlakovém ventilu do sedla přilepilo, ventil není schopen přetlak z nádrže včas odpustit a nádrž by mohla v krajním případě i explodovat. Proto vždy, když se vám bude zdát podezřelé jakékoli těsnění na vařiči, ihned bez váhání rozeberte a překontrolujte, jak vypadá vnitřek a těsnění přetlakového ventilu. Další častou poruchou bývají závady u pumpy. Když pumpa nezabírá, bývá na vině vyschlá kůže na pístu (u starých vařičů) nebo unavená plastová manžeta pístu (u nových vařičů). Pumpu rozeberte, píst vytáhněte, manžetu v prstech s citem trošku rozevřete a před sestavením mírně namažte strojní vazelínou nebo několika kapkami hustšího oleje. Zejména kůže musí dobře prosáknout.

Horší je, když netěsní spodní (výtlačný) ventilek v pumpě a píst pumpy po napumpování nádrže vyjíždí nazpět. Často je i celá pumpa naplněná palivem. Nezbývá než pumpu rozebrat a pomocí dlouhého silného šroubováku nebo dlouhého speciálního nástrčného klíče (dle typu vařiče), vyšroubovat ventilek ze dna válce pumpy. Někdy je to šílená práce s nejistým výsledkem - ventilek drží jako přibitý, často musíte nastříkat WD-40, nechat hodiny působit a pak s citem povolovat (táhnout) a současně intenzivně poklepávat ostrými údery na šroubovák nebo na klíč. Těsnění mezi ventilkem a válcem pumpy bývá totiž často olověné nebo s kuželovým sedlem (mosaz na mosaz) a většinou „drží jako helvétská víra“.

Samotný ventilek, který z pumpy vytáhnete, se skládá z několika částí. To co vás bude zajímat je malá mosazná součástka ve které je vložený kousek tvrdé pryže. Tato pryž bude nejspíš ztvrdlá, rozdrolená nebo bude chybět úplně a vy ji musíte nahradit novou. Důležité je použít gumu, která bude dostatečně dlouho odolávat benzínu. Při troše šikovnosti se dá maličký špalíček vyříznout ze stěny silnější palivové hadičky od auta či zahradní techniky (protože těžko si kvůli tomu budete z Gumexu objednávat metr čtvereční speciální tlusté pryže). Mě se osvědčil jako materiál i tvrdší silikon, ale mohl by fungovat i měkký čistý bílý teflon. Pro renovaci starých vařičů to sice není úplně stylové, v době jejich vzniku tyto materiály nebyly běžně k dispozici, ale benzín tyto materiály nechává na pokoji a opravený ventil vám vydrží na věky.

Ucpávková těsnění v místě průchodu hřídelí u kohoutků kupodivu odolávají zubu času dlouho. Pokud netěsní, většinou stačí jen s citem dotáhnout. U „tulipánových“ hořáků je kohout horký, ale ucpávka, která těsní hřídelku je na nízkotlaké straně kohoutu, kde drobný únik benzínových par nevadí - strhnou se do plamene a shoří. Pokud už hoří plamínek přímo u kohoutku, krátkodobě se nic zásadního nestane, ale je potřeba to začít řešit. Jako těsnivo vyhoví tenká azbestová šňůra posypaná práškovým grafitem, případně těsnící materiál používaný na těsnění u letlampy. U vařiče s výparníkem jeho kohoutek uzavírá přívod chladného kapalného benzínu hned na výstupu z nádrže. Není zde vysoká teplota, a proto ucpávka může být textilní či koudelová nebo u novějších vařičů řešená gumovým O-kroužkem. V tomto případě musí ucpávka dokonale těsnit, jinak bude benzín prokapávat i při zavřeném kohoutu a při provozu vařiče může v okolí nádrže vzplanout.

Trysku vařiče (pokud vařič nemá samočištění) je potřeba občas vyčistit ručně. Použijte drátek o správném průměru, nejlépe měkký, měděný. Nikdy se nepokoušejte čistit trysku jehlou na šití. Je tvrdá, křehká a kuželovitá. Nechtěně s ní zvětšíte průměr trysky a změníte geometrii jejího otvoru. Tryska pak bude vytvářet příliš bohatou a pomalu proudící směs (vařič, bude hořet žlutavým plamenem, produkovat mnoho zplodin, málo hřát a hodně „žrát“). Většina benzínových vařičů, ať už bez výparníku nebo s výparníkem, má uvnitř trubice na uklidnění divokého varu benzínu vsunutý smotek stejně jako vařiče lihové. Smotek u benzínových vařičů však bývá většinou z jemné kovové tkaniny (nikoliv z bavlněného provázku). Pokud je smotek zanesený olejovitými příškvary a trubice se jeví neprůchozí nebo vařič nemá standardní výkon, demontujte opatrně celou trubici, smotek vytáhněte, vyčistěte nebo nahraďte obdobným materiálem se stejnou funkcí (např. elektrikářskou „licnou“). Před vsunutím nového smotku trubici i vše ostatní řádně pročistěte a profoukněte stlačeným vzduchem.

Pokud má vařič samočinné čištění trysky, pak budete-li rozebírat kohoutek nebo demontovat trysku, dávejte si bedlivý pozor, jak byla hřídelka kohoutku natočena a jak byl čistič trysky do tělesa vložený, aby vše po sestavení fungovalo tak, jak má. Tedy, aby kohoutek dokázal spolehlivě zavřít i těsnit a naopak, aby k čištění trysky docházelo až úplně v krajní poloze bez toho, že by otáčení hřídelky narazilo na doraz ještě dříve, než bude kohoutek otevřený na plný výkon.

Díly ze kterých se skládá kohoutek hořáku:
(kliknutím zvětšit)


Díly se do tělesa kohoutku skládají v následujícím pořadí:
1. zašroubovat jehlu nadoraz do tělesa kohoutku
2. vložit opěrný nákružek, rovnou stranou do otvoru, sraženou vnitřní hranou ven k hřídelce
3. těsnění ucpávky vložit do otvoru a řádně dotlačit
4. těsnění ucpávky dotáhnout přítužnou maticí ucpávky (ucpávka je stlačená maticí o opěrný nákružek, který se opírá o hranu ve vývrtu v kohoutku a zabraňuje, aby se ucpávka svévolně nahrnula až k závitu na jehle).
5. kohoutek asi o 1/2 až 3/4 otáčky otevřít
6. shora otvorem pro trysku nasadit do ozubení v hřídelce ozubený čistič trysky
7. zcela uzavřít kohoutek (čistič trysky zapadne do ozubení a vtáhne se dovnitř kohoutku). Prověřit, zda jehla úplně dosedla a těsní (pokud ne a místo toho narazil čistič trysky na dno otvoru - vrátit se k bodu 5 a zkusit nasadit čistič mezi jiné zuby na hřídelce).
8. pokud se čistič pohybuje jak má (jehla uzavře o chvíli dříve než čistič narazí na dno otvoru v kohoutku), nasadit trysku a klíčem dotáhnut
9. nasadit a dotáhnout "tulipán" hořáku

U hořáku s lamelami - lamely rozdělující plamen na hořákové hlavě musí být čisté, nerezavé a správně poskládané, aby se drobné plamínky tvořili rovnoměrně. Lamely musí být řádně sešroubované přitažením šroubu u misky, ale nesmějí být utažené moc, aby nebyly zploštělé a mezery mezi nimi nebyly příliš úzké.

Dlouhodobé skladování benzínového vařiče:
Z výše uvedeného seznamu závad je jasné, že pro dlouhodobé skladování budou vhodné takové typy benzínových vařičů, které mají minimální počet gumových dílů (kompaktní, bez hadiček), budou skladované zcela prázdné bez zbytků benzínu a se sadou nových náhradních těsnění (zatavených v plastovém pytlíčku, každé těsnění zvlášť zabalené v papírku řádně „promaštěném“ glycerinem). Balení doplňte i nástroji potřebnými pro demontáž trysky a demontáž výtlačného ventilku ze dna pumpy. Máte-li vařič na časté používání (alespoň 1x ročně) je celkem jedno, že gumové díly mají omezenou životnost, protože případné chystající se závady o sobě dají včas vědět ještě dříve, než se stanou kritické a pokud je včas vyřešíte, nezaskočí vás nepřipravené. Na oplátku své nezbytné složitosti poskytují benzínové vařiče velký výkon a to i v zimě za extrémních mrazů, kdy jiné vařiče už ztrácejí dech. Navíc používají palivo, které je velmi rozšířené, prakticky všude po světě dostupné a ve velkých objemech skladované.

Upozornění:
Automobilový benzín už dávno není to, co býval (normál / speciál). Dnes, s dobrým (i zlým) úmyslem, se do něj přidává doslova „kde co“. Pokud takový benzín použijete ve spalovacím motoru, je vše v pořádku. V motoru se benzín směšuje se vzduchem buď jako emulze v karburátoru nebo se do motoru vstřikuje - ale jako mlhovina. A tyto mikroskopické kapičky v motoru pak postupně na svém povrchu hoří, až shoří úplně a to i s aditivy (případně uloží aditiva tam, kam je potřeba - sedla ventilů, stěny válce aj.) Nikde v motoru se nepracuje jen s čistými benzínovými parami. Vařiče však s čistými benzínovými parami pracuji. Co to znamená? Veškerý benzín, který projde vařičem, se ve výparníku odpaří. Pokud obsahuje sebemenší množství něčeho, co se neodpaří (např. některá podpůrná maziva, rozlišovací barviva), zůstane to připečené uvnitř trubice výparníku, v trysce nebo v hořáku. Nemůže to dál a neshoří to. Součástky vařiče se tak postupně zanáší a funkce se zhoršuje. Proto i když je na vašem vařiči výslovně uvedeno, že je možné do něj používat automobilový benzín, udělejte to jen v krajní nouzi. Pokud vás k tomu netlačí okolnosti a máte možnost, vždy používejte do benzínových vařičů čistý technický benzín (prodávaný v drogerii). Ten je odpařitelný beze zbytků. Váš vařič tak bude čistý a tím i vždy připravený na kratší dobu „zkousnout“ benzín automobilový, pokud bude situace už tak vážná, že jiná možnost nebude.

A kontrolní otázka nakonec:
"Jaký druh zapalovače patří přibalit do sady k benzínovému vařiči?"
"No logicky benzínový!"

Je to samozřejmě myšleno trochu jako vtip. Protože benzínový vařič můžete zapálit čímkoli, tedy i sirkou nebo zapalovačem plynovým či dokonce plasmovým. Benzínový zapalovač má pouze tu výhodu, že palivo do něj můžete kdykoli doplnit z nádržky vařiče a nemůže vás proto zaskočit, že dlouhodobým skladováním vyschnul. Když však dojde na lámání chleba, nepotřebujete ani to. Pokud použijete na předehřátí lehce odpařitelný technický benzín, naprosto spolehlivě zapálíte vařič i samotným magnesiovým křesadlem bez ohledu na to, že právě mrzne a všude okolo zuří sněhová bouře.